To jen když náhle se zašeří
a zmizí obzory nitru,
když se pak najednou nevěří
včerejšku, dnešku i zítru –
to jen tak v zoufalé chvilince,
kdy člověk v černé tmě stojí,
hvízdá si nedbale, lehynce
tu prostou písničku svoji...
Hvízdám si nedbale sem a tam,
má noc je totiž tak divá –
a když se octne v ní člověk sám,
bizarní nápady mívá.
Hvízdá si o jaru, o letu,
o smutku ze zašlých roků –
co na sta pořádných poetů
dalo už v důkladnou sloku,
hvízdá si banálně, nedbale,
do vtipných trylků se pouští –
inu, když je mu tak zoufale
v té černé hrozivé poušti.