Něčí život podobá se chůzi,
něčí proudům valící se vody,
něčí jízdě na komoni bystrém,
něčí cestě vozem formanským –
svatý otče Pie, vy jste zapad
do houpačky připevněné kdesi
mezi hluchým nebem, hříšnou zemí –
v nebi pánbůh zdál se neslyšeti,
zemi ohrozil ďas proklatý –
houpačka tak s vámi sem tam letí,
svatý otče, Pie Devátý!
Byla chvíle, hlasové kdy vroucí
vítali vás z celé Italie;
Revoluční papež! Sjednotitel!
Svatý otče, živ a zdráv nám buď!
Údy vlasti pokrop odumřelé
živým slovem, spoj je zase v tělo,
buď jim hlavou drahou, milovanou!
V důvěře tu voláme, tvé děti,
zrak náš k tobě v Řím je upjatý!
Houpačka tak s vámi vzhůru letí,
svatý otče, Pie Devátý!
Lekl jste se slova „revoluce“,
proklel jste to hříšné horování. –
V hrozby změnila se rázem láska,
se všech stran se šklebil na vás hněv.
Chvěl jste se a utíkal jste z Říma,
spínal ruce k cizím bajonetům,
bajonety v Řím vás nazpět vedly.
Ach, je ta tam vroucnost vašich dětí,
rty jsou tichým vztekem zaťaty –
houpačka tak s vámi dolů letí,
svatý otče, Pie Devátý!
Potom začla duše Vaše sníti
o duševní vládě nade světem,
jak ji třímal kdysi v časech dávných
velký papež, Třetí Innocenc;
zmobilisoval jste jesuity,
pěší vojsko svoje na té zemi,
pannu Marji o přímluvu žádal,
aby pánbůh ráčil vyslyšeti,
po čem toužil duch váš rozňatý –
houpačka tak s vámi vzhůru letí,
svatý otče, Pie Devátý!
Ale pánbůh jak by nedoslýchal,
neboť divnou věc hned uplet ďábel:
Stát jste míval svatý otče, sporý,
ale s pěknou věků patinou,
a – jak řádné státy vůbec mají –
ministry své, vojsko, šibenice. –
Z toho náhle savojský vám lupič
kusy vyrval – zločin bez paměti –
– – to vám uplet satan proklatý –
houpačka tak s vámi dolů letí,
svatý otče, Pie Devátý!
V Římě samém musily vás chránit
cizí chassepotky. Tu jste povstal
proti modním heslům, jak je zplodil
synek ďáblův, liberalismus.
Jako svatý Petr ťal kdys mečem,
tak vy bojoval jste hněvným perem –
svět se nehnul, jasné bylo nebe,
buď bůh váhal k pomoci vám spěti
či zas pikle skul ďas proklatý –
houpačka tak s vámi sem tam letí,
svatý otče, Pie Devátý!
Pánbůh tedy nechce uslyšeti?
Nebe mlčí, zemí vlast má ďábel?
Provedl jste proti pánubohu
na té zemi malou revoltu:
přivlastnil si jeho neomylnost,
aby bůh byl nucen otevřeně
přiznat, že je za vámi a s vámi,
aby rozhod se vás vyslyšeti,
sic zajásá jen ďas proklatý –
houpačka tak s vámi vzhůru letí,
svatý otče, Pie Devátý!
Slyšel pánbůh? Dal vám odpovědi?
Zahřměl ji snad děl hlas od Sedanu?...
Stál jste náhle v Římě bez obrany,
jak strom v poli, všemi opuštěn.
Lupič savojský teď Řím vám sebral,
v Kvirinal si sedl, zřel vám klidně
v okna vatikanská. V Římě jásot,
jak už dávno, dávno neslyšeti,
oheň nespad na dav proklatý –
houpačka tak s vámi dolů letí,
svatý otče, Pie Devátý!
Zavřel jste se ve zdech Vatikanu
klna všemu: savojskému lotru,
bezbožnému světu, zimě, letu,
peklu, ďáblům, lživé svobodě.
Den jde za dnem, za zimou jde jaro,
modré nebe na svět usmívá se,
lidé rodí se a umírají,
mine rok i druhý, míjí třetí –
ticho nebe, tich svět proklatý –
houpačka tak s vámi mdle už letí,
svatý otče, Pie Devátý!
Jednou z rána uviděl jste vláti
z Kvirinalu černý prapor smutku –
položil se tam a zemřel tiše
nepřítel váš, lupič savojský.
Duše jeho k božímu jde soudu –
honem za ní! Jen se neopozdit!
Celé hoře Pánu vyžalovat,
prosit, aspoň teď by vyslyšeti
a vám ráčil dáti odplaty –
houpačka tak v posled k nebi letí,
svatý otče, Pie Devátý!