Je pravda, Vídeň je veliké město –
náš Kijev – vesničan-hlupáček vedle,
hlavu tu bezpečně položit můžeš,
na věc tvou nesáhne nikdo ti prstem;
našinci v úctě tu: Rotschild a Taussig
a Guttmann a Reitzes – kdo potká, smekne –
a přec má stále našinec tu tosku
po starém Kijevě – a proč jsem, pane,
utekl z Kijeva, sám nevím do dnes.
Věc už je taková; provedeš něco
a když jsi provedl, ťukneš si v čelo:
proč jsi to udělal, hlupáku, blázne,
čert tě bral, nebo co. – Měl jsem tam, pane,
v tom starém Kijevě domeček slušný,
obchůdek dobrý a v ulici známý,
Chaimovo zboží to – dosvědčí kde kdo –
solidní zboží, a Chaim Rubín, pane,
jsem dobrý člověk a přišel-li chudák,
od Chaima nevyšel se smutnou dlaní –
kde kdo vám dosvědčí. Proč že jsem ušel,
proč žiju tady pod cizím tím nebem,
proč, kdo mi vysvětlí? Měl jsem vám dceru,
jar čtrnáct teprve bylo jí, pane,
má Sarah, můj poklad, mé veliké štěstí,
jak polorozkvetlá růžička byla,
z očí jí zpívala písnička milá,
bělounké zoubečky, jeden jak druhý,
motýlek – životem tančila kruhy –
má Sarah, můj poklad, mé veliké štěstí –
Strojili pogrom a v ulici naší
vrazili s křikem ti opilí braši,
od domu k domu šli, našince bili,
loupili, pálili. My jsme se skryli
s Rebekou ve sklepě, nedýšem ani,
najednou bleskne mi: kde pak je Sarah,
má Sarah, můj poklad, mé veliké štěstí –
jistě, že skryla se, na půdě bude,
možná že k sousedům utekla taky
– sklep mají slavný tam, nevnikl dosud
žádný z těch pogromů do jeho hloubi –
jistě tam Sarah má ukryta bude,
jistě že, – Nebyla, nebyla, pane.
Pogromščik vybil tu ulici naši,
my vyšli ze sklepa. Krámek byl zničen,
domek byl rozbitý – a moje Sarah,
má Sarah, můj poklad, mé veliké štěstí,
v zahradě na trávě ležela tiše,
šat na ní roztrhán, a její bříško,
bělounké bříško rozťato bylo
jako když beránka rozříznou v půli –
má Sarah, můj poklad, mé veliké štěstí,
na trávě ležela, očička v sloupech.
A teď mi řekněte, dobrý můj pane,
proč jsme jen utekli z Kijeva, proč pak?
Má Sarah, můj poklad, mé veliké štěstí,
už není na světě, obchod můj zničen,
domek můj rozbit je – co my v té Vídni
s Rebekou hledali, proč jsme sem prchli,
jaký je smysl v tom, dobrý můj pane?