„Ne! Dosti! Duše hněvem plane,
jak štván je pravoslavný lid!
Bulhara rdousí musulmané –
kdo může při tom kliden být!
Rus záštitou všem býti musí,
kdož krví, vírou bratry mu!
Den velký nastal svaté Rusi:
být mečem soudu božímu!
Dej povel svému lidu, caři!
Hřmí dějiny, Rus slyší je!
Kříž pravoslavný vzplát má v září
na klenbě Aje Sofie.“ –
Tak žurnálů hlas bouří, duje,
tak oratoři volají.
Car kyne, voják pochoduje
v slunečním žáru k Dunaji.
„Jsme k smíchu světu! Ruská duše
a ruský rozum v poutech spjat –
a svatá Rus teď hbitě kluše
kams koho osvobozovat!
My, mloci, světlo nesem z domu,
my, hladovci, chléb dáti chcem!
Kdo porozumí všemu tomu!
Rus peklem je a blázincem!
Zem policistů, činovníků,
zem vzdechů, kleteb, potopy,
svobody prapor v pustém křiku
do dějin nese Evropy!“
Tak podzemní Rus reptá, klne,
zrak v rozpálených lících plá,
a sny a plány hrůzy plné
si spřádá duše její zlá.
Dny plny změn. A náhle zjevno,
že Turek tuhým sokem jest...
Kars v Asii... A dole Plevno...
A Balkán jaksi těžko slézt.
Je hořko... Intendance krade...
I vyší kradou... O závod
neschopní generáli všade
lid k jatkám vedou jako skot...
Je nutno napnout všechny síly –
ať zdecimujem armádu! – – –
Konečně naši zvítězili,
car stanul u Cařihradu.
– Dál ani krok! – tu hřmí mu v líce
s anglických lodí jícny děl –
car pokořený zrudl sice,
leč s Turkem mír v ráz uzavřel.
„Ten mír“ – a podle kynů s hůry
se státníci ho uchopí –
„by ohrozil – bez korektury –
snad stabilitu Evropy.
Sil rovnováhou vybuduje
se základ pro mír trvalý“ –
tak v Berlíně se parlíruje
a nový mír tam sjednali.
Je po kongresu. Mozky říší
jdou domů s pyšnou hrdostí.
A páni nejvyší i vyší
mnou ruce škodolibostí:
Ten ruský medvěd, jenž tam přišel
jak vítěz, zle byl pocuchán.
Odešel obrán, vztekem čišel,
a ránu dostal jeho pán.
Rus celá hněvem rozvířena:
Hle, tak se děje vítězi!
Car pokořen, říš pohaněna
a bída všude bez mezí!
Tak řečníci a oratoři
svůj hněvný pozvedají hlas.
A podzemní Rus zahovoří:
Je dvanáctá a činů čas!
Roztrhán bombou desperadů
car dokonal. Tak ortel ten
i Evropy i Petrohradu
na samovládci proveden...
Car nový, šibenice nové,
v žalářích nové obětě –
a svaté Rusi hněvní snové
sní o krvavé odvetě.
A velcí po Evropě k tomu
si mnuli ruce. Není mil
a dobře, je-li pryč ten, komu
náš egoismus ublížil.
Ó pošetilci krátkozrací!
Když Nemesis je vzbuzena,
vždy s účtem krvavým se vrací
i do třetího kolena!
A podzemní Rus hledí v dálku,
má bělmo krví zalito:
čas musí přinést novou válku
a pomstí vše, co ubito.
Myšlenku nezničíte, kati,
ta roztrhá své řetězy,
vy můžete nám život bráti,
leč v posled ona zvítězí!