A byl to rámus kolem jmena jeho!
Filistři vzdělanosti táhnou v zbroji,
a horké hlavy obránců se rojí,
by pána hájili a mistra svého.
On, pohled k předu obrácený maje,
se hnal – kam? Odpověď i pro něj těžká,
neb jeho Zítřek byl vždy vrahem Dneška,
bůh včírka – modlou byl dnes, jíž se laje.
Jak žena nestálý, jak žena jemný,
zřel smrtelný boj titěrného věku:
o síle života snil, nadčlověku,
o slunci, jež pronikne všemi temny.
I v duši jeho hrozný boj se vedl:
tma zalít bránící se světlo chtěla,
o pomoc lkalo, duše se mu chvěla –
leč světla uchránit už nedovedl. –
Dědictvím zbylo po něm moře písku,
v němž zlatých zrn se na tisíce válí,
a zlatachtivci z blízka jdou i z dáli –
sta mozkům žít lze dobře z toho zisku.