Na mandžurských horách třicet stupňů mrazu,
chvílemi tam děla jako ze sna hřmí.
Co by kámen letěl, sráz je proti srázu,
vedety dvě na nich. Jedna takto sní:
– Od svaté hory Fidži-yamy
jde v údol teplý větru van,
květ broskve rdí se zahradami
a v dál se modrá ocean.
V kavárně živo, luzné gejši
tam tančí k písním sester svých
a sijí blesky nejčernější
z přivřených očí mandlových.
A je tam kdesi jedna chýže
a sad a hnědá plodná zem...
Teď zaseta je asi rýže
a zrnka pestrých chrysanthem. –
Nade hlavou bodák, zhalen ve plášť šedý
po protějším srázu mladý pěšák jde,
z pláště vykukují poctivé dva hledy,
zírá k nepříteli... sny jsou bůh ví kde...
– Šest neděl se tak jeti musí
a ještě dlouho pěšky jít...
je víska v dálné svaté Rusi,
ze slámy střecha, z dřeva štít.
Po dvoře ušlapaným sněhem
jde k chlévu děvče kypící,
pes štěká, hoši ryčným během
skotačí bílou silnicí,
stařičký mužík, drahá hlava,
před chatou stanul u vchodu,
uvadlou ruku k očím dává
a napjatě zří k Východu... –
Na mandžurských horách bují život svěží,
děla rozhřměla se v hymnus úžasný...
Se sklenými zraky v zmrzlém sněhu leží
bláhové dvě hlavy s bláhovými sny – – –