Jsem soudruhem, mám legitimaci
a nezanedbám ani jedné schůze,
i s druhy hovořívám po práci
o všem tom, co mě zajímá tak tuze.
Otázka naše.... co chtít.. a kam jít...
a – bych to řekl našinskými slovy:
až něco stane se, jak potom žít,
a co nám vlastně přinést má řád nový...
Ach, káží nám a píší tam a sem...
že přijde pro nás velké, slavné ráno...
že dojdem v jakous zaslíbenou zem...
A všecko to je tuze načechráno!
Ráj na zemi... nu dobrá... Možno-li
boj třídní shladit, boj by nevznik jiný?
Lze srovnat propasti s hor vrcholy?
A bratrství chtít mezi Kaina syny?
Hle buržoust – chlebodárce s rodinou!
Jsou syti, dobře šaceni a zdrávi –
Já potkám je, vzdám počest povinou,
a oni děkují jak pyšní pávi.
Leč zkoumám-li se – srdce, s pravdou ven:
nic víc bych nechtěl, než žít jako oni,
svou ženu obléct dle mod jejich žen,
to příjemno by bylo mě i pro ni,
a dětem pomoct, aby jedenkrát
líp žíti mohly nežli jejich táta,
jim vzdělání a titul moci dát –
vy děti moje, kuřátka má zlatá,
chtěl bych mít jistotu, že budete
tak čistě chodit si jak buržousti ti,
že zdraví na lících vám pokvete –
a měké dlaně budete vždy míti.