Sonet polední.
Tam v dálném kraji u nás je asi doba žní...
Jak živě jeví se ten obraz mému duchu:
Na jasném modrém nebi plá slunce polední
a pruhy tepla chví se ve prohřátém vzduchu.
Na ozářených polích už kupky snopů ční,
kol lidí směsice se míhá v pestrém ruchu
a jejich smích a výskot, kobylek chřestění,
prask žebřin vozových mi zaletá sem k sluchu.
A z dálky zavzní zvonek... polední svatý klid..klid...
ti lidé otrou čela a jdou na blízkou mez
a jedí, natáhnou se a hledí do nebes...
Ach, cenu chvíle té by moh’ jim povědít
jen v dálném městě kdos... ten, jemuž žloutnou tváře
tím žárem chodníků a nudou kanceláře...
22