báseň bez názvu

Čtenáři můj, znáš snad dosti zdařených i špatných maleb, které v sytých barvách líčí (rubíny, krev, zlato, jaspis) západ slunce? Odpustíš mi otázku tu, ba, snad budeš blahořečit autorovi, že dí krátce: Nade Prahou slunce právě zapadlo... Sobota je. Měsíc květen. Jevištěm je pátá čtvrt... Žhavý den po slunce sklonu poprvé si z hloubi oddych. Vlhko jakés chví se vzduchem; různé puchy intensivněj zavánějí po ulicích křivolakých, úzkých, krátkých. Zavřeny jsou bídné krámky zbožných dětí Israele, ale tepna žití bije kolem nich přec bouřným taktem: pestrá směs tu lidí víří za hovorů, smíchu, žertů, dělníci, již od výplaty v umazaných šatech přišli, vojáci a pobudové, fabričky se žlutou lící, s vlasy v čelo sčesanými, štěbetavé služky křičí kolem kašny, sešlé ženy, bledé děti na svých rukou, přede dveřmi domů stojí hovoříce ostrým hlasem; z krčem přízemních už kmitá světlo plynu, utlumené červenými záclonami, místy skřek zní harmoniky – tepna žití bije... bije... Osm hodin... Hlahol zvonů rozlehl se nad Prahou... Harmonické dumné tony zapadají v tuto vřavu... Svatá chvíle... Hluché kovy nad uhaslým dnem tím žhavým, nad tím mořem rudých střech, nad tou spoustou různých věží, nad tím šerem splývajícím ve spletivo dusných ulic, nad vším, co se v nich teď hýbe, nad radostí jeho prázdnou, jeho žalem, pychem, bídou, vášní, pokrytstvím i láskou, nad tím chabým, malicherným, efemerním lidským „já“ – šumí kamsi v klenbu nebes svoje: Ave Maria!... Na rohu dvou křivých ulic dům ční čerstvě obílený, celým patrem převyšuje rudé střechy sousedů. Spuštěny jsou žaluzie ve všech oknech, mrtvo všude; ve výši jen, ve vyhlídce v jednom okně bílá hlava a dvě spjaté suché ruce, modlící se stará žena hledí do oblaků rudých; – pěkný kontrast: dole život divý, vírný, nevázaný – zde už konec; bílé vlasy, modlitba a – málem bych byl spředl pěknou paralelu, jak kýs básník patetický – stařenka však k mému štěstí (bylať asi oslepena leskem nebes) začla zírat na to vírné žití dolů, její dobré staré oči kmitly náhle překvapením, její suché scvrklé ruce rozpletly se od modlitby, opravily trochu účes – stará paní zmizela. Do domu kdos vešel právě. Stoupal po vrzavých schodech jistým krokem, za kliku vzal jedněch dveří, vstoup a prošel krátkou předsíní. Zde stála zbožná stařenka už s hora: „Aááh!“ a podává mu ruku. On ji stisk jen koncem prstů. Stařenka hned otevírá druhou rukou jiné dveře, hlavou třese, vypravuje, – chaos bez porozumění – její host však beze slova vchází v otevřený pokoj, ač tma čirá z něho zeje. „Byla bych se spíše smrti nadála dnes!“ pokračuje šiplající stařenčin hlas, „než vás tady! Kolik neděl je už tomu, co jste poctil návštěvou nás naposledy! Už půl roku! Hrůza věru! Vaši známí říkali mi, že jste ženat! Já se smála – oh v tom jsem já ženský Tomáš! Ten – a ženit – říkala jsem!“ Zatím dlouhý sklepník rozžal světla na třech velkých lustrech: salon objevil se oku zlatorudě tapetován, plný mramorových stolků. Se stěn z barokových rámů dívají se barvotisky polonahých ženských postav. Za odřenou portièrou stojí klavír. Vzduchem chvěje divný parfum: víno, tabák, vůně rozpuštěných vlasů. Rek můj (čtenář odpustí snad, že jej v závorky zas vleku: závorky, toť kabinet můj, kde si s čtenářem tak s chutí beze svědků porozprávím; tož ten „rek“ můj vlastně rekem ani není v onom smyslu starých pánů romantiků, já jen zvykem tak jej zovu, nežli jmeno jeho zjevím) sed si v kout a skřížil nohy, cylindr svůj vstavil na stůl, vmet do něho rukavičky, pousmál se na stařenku, jež si sedla proti němu. „Nu, což u vás?“ zamnul ruce, až v nich zapraskaly klouby. „Všecko šlo svým starým krokem, a jde do dnes... Ale něco přec se stalo... Zemřela mi Kata!“ „Ah, kdy?“ „Pět, šest neděl je už tomu. Já jsem byla zrovna u ní v nemocnici... Chudák malá! Věříte mi, že jí bylo teprv šestnáct? Nerada tak umírala! Jak ty oči dívaly se na mne plaše, úzkostlivě! A jak byla k nepoznání zohavena...“ drobné slzy zakmitly se staré paní na brvách. „Hm, citlivá jste, madame, věru,“ host se usmál. „Však to byla také chvíle, jež se nedá zapomenout,“ madame prohodila přísně. Rozmluva šla dále volně o lecčems; host ironicky glosoval, a stará paní, kde jen mohla, zahýbala v široký proud svého citu. Zatím salon začal živnout. Vcházejí sem dívčí zjevy v pestrém fantastickém šatě, smělý pohled žhavých očí, úběl nezakrytých ňader, ostrý parfum, nahé rámě, plná lýtka – ano, ano, jsou to citu bankrotářky, jež v té herně světa hrají o kus chleba; mládí, krásu, žert a úsměv mají dneska – zítra karta jinak padne, a vše navždy prohráno... Němým klonem hlavy zdraví hosta, jenž je přeměřuje vynuceně chladným zrakem, zapalují cigarety, notují si melodie, vtipkují se bezstarostně – vše jak včera, jak snad zítra. „Tam tu štíhlou v černých šatech,“ pošeptává hostu madame, „dovolím si doporučit vaší ctěné pozornosti.“ A ta štíhlá v černých šatech cudně upjatých až k šíji, jediná, o níž bys řekl, že ti nějak připomíná mezi těmi Venušemi Marketku – ta s lící svěží, okem modrým nezapadlým, vlasem pěkně rozčísnutým nad čelem – ta pokouší se kouřit právě cigaretu. Jde to těžce, dým ji dusí, kucká se a zas se směje, až jí svítí drobné zoubky jako řada perliček. „Slečno Lucy,“ volá madame. Přišla, klonila se hostu s graciesní žertovností; usedla si proti němu, zadívala se mu v oči a dala se do smíchu. Madame vyšla. Reka mého provál ten smích modrých očí až do posledního nervu: ironická apatie spadla s něho, libé teplo chvěje celou jeho duší, cos jej nutí smát se hlasně bezstarostným smíchem dětí, dělat nekousavé vtipy a pak zajímavě mluvit – oh, toť kouzlo ženských očí! (Čtenáři můj, prosím, poslyš: psycholog mým lidem vůbec vyčte asi kotrmelce, nemožnosti v kresbě povah – proto předem prohlašuji: tomu, co zde lidé zovou povahou neb charakterem, nevěřím – mám jiný názor od nejlepších filosofů, je v něm trocha materie, trocha mystiky a temna, do veršů však musí jít. Naše „já“ jest pouhý otrok žaludku, počasí, nervů, nejčastěj však podvolí se jinému „já“ našich bližních, buď že toto silnější je, vábnější buď, neb že opak našeho „já“ – tak jsme všichni jenom chameleoni tu, pravda, přiznám, s jakous slabou vrstvou barvy základní, ta však obyčejně mizí v spodu nachycených barev. Čili rčeno řečí vědců: člověk jest zde výslednicí vlivů zevnějších, a duše fotografickou je deskou. Magnetismus – než teď dosti, nechme šedých teorií, ti dva zatím hezky živě rozprávějí a se smějí.) Pěkné thema! Svatojanská pouť a naši venkované, ohňostroje na Vltavě, pestrý život na ulicích a tak dále a tak dále – thema, které mnoho lidí a, než rek můj, s větším duchem dovedlo už zaujati... V saloně je zatím hlučněj. Při víně a při sodovce sedí hosté. Tu pan Plojhar blíže stolku mého reka zasmušuje krásné čelo, kouří třetí cigaretu a už po nich jaksi bledne; tu pan Brouček vypravuje o svých cestách nekonečných, co mu zatím kyprá děva ručkou zacpává už ústa; Verunský tu, sochař sešlý, podepírá o stůl hlavu, přítel jeho, vulgo Život, do uší mu stále hučí otravné své sentence; dál pan Klement... (jeho příjmí neznám) sedí stranou v koutě, sentimentální list píše (myslím čtvrtý) svému druhu o své platonické lásce, úkosem však při tom měří jednu svůdnou černovlásku; onde Bohdan, od Šumavy statkář jeden, od maléru s „Vlaštovkami“ vrh se rázem sem na kluzkou cestu žití a, jak zdá se, líp mu svědčí: jednou rukou obejímá krček černé bajadery, druhou rukou nese sklenku k jejím rtům a řičí smíchem; Ronovský tu zasmušilý v potu tváře napodobil mrazivý klid Oněgina. (O Ronovském spis mám velký, myslím deset tisíc veršů, rýmovaný ve svém stolku; jako každý řádný poet psal jsem také kdysi Fausta, ale prozřetelnost vyšší bděla nad ním: Ronovský můj pohroben je navždy v pultu pod rubrikou: antiqua má); pár pak mužů, starších, mladších, z jiných romanů a novel hovořilo s dívčinami – vzduch se zatím plnil dýmem, horkým dechem a v tom klidně naši známí dál se baví. „Tož vy byl jste v Italii? Závidím vám. Života půl dala bych tam za půl roku.“ „Proč?“ „Tak. Je to asi, myslím, něco velikolepého. Nelze to snad slovy říci. Já to cítím vanout z písně; ,Kennst du das Land...’“ „Snění, snění, tradice to poetická. Hleďte, prosím, moje dojmy: Na najatém mezku jel jsem přes Apenniny. Nu, Florenc, modrý Arno, modré nebe, celé olivové háje – ale na všem, na všem sledy milionů hloupých očí, otevřených úst a echa Baedekrových citátů.“ (Od vedlejšího tu stolu stihl pohled povržlivý mého hrdinu – pan Plojhar indignován vyslal jej.) „Potom Řím,“ on pokračoval, „pěkná věc. Já sběhal chrámy, pozřel sbírky, katakomby prolezl jsem do poslední, uviděl pár kardinálů, papeže a v parlamentě pěkný výstup oposice, nudil jsem se ve zející Campagni, klel na přípřeže, horko, mouchy, řetkev, česnek – je to hrozná kapitola o italské kuchyni – k tomu všemu náhle sevře vaši hruď bolestná touha po té začazené Praze – a ten nejrychlejší rychlík, jenž vás na sever zas veze, je vám pravým hlemýžděm –“ Piana zvuk ostrý, vírný přerval tu řeč mého reka. Hráli valčík. Sprcha tonů vrhla do té společnosti nový ruch. Tu jedna z dívek dupala dle taktu nohou, jiná tleskala si v dlaně, jakýs mladík s bujným vlasem pojal štíhlou rusovlásku kolem pasu, tančili tu mezi stoly. Polohlasně jako v snění notovala Lucy vysokým svým hlasem: „Vždyť jsme jen jednou na světě, mládí a krása odkvete, stáří si sedne v naši líc – a mladými nebudem víc...“ Naklonila hlavu. Smutek plaše kmitl jejím okem, však jen chvilku... Přejela si dlaní čelo. Jako vzdorem pohodila nazpět hlavou, zasmála se. „Nu, což dál?“ (Čtenáři můj, nemysli si podle jednajících osob, podle této lokality, že je autor těchto veršů světák, člověk prostopášný, rebel proti světským řádům, nemorální pustý cynik, jenž chce strhnout poesii s modrojasných čistých výšin kams do bláta orgií – ne, on prostičký je šosák, otrok svojí kanceláře, občan, jenž své platí daně, jenž má klidný názor světa, mírně jí a mírně pije, jenž si při večeři přečte úvodník a dení zprávy řádně předplacených novin, časem vydluží si knihu, kritikami pochválenou, je rád při poslední stránce, že se všecko končí svatbou, po desáté ulehne si a spí klidným dobrým spánkem do půl osmé... jeho verše, které sepsal v prázdných chvílích, byly zprvu trochu divné, vyzněly však harmonicky v čítankovou morálku – tož snad právem myslí, že si zachová zde dobrou pamět po svém skonu u všech známých. To je tedy v pravdě autor. Slibuje zde dále svatě, že z té místnosti si vyjde mezi lidi spořádané, bude líčit klidný život, křtiny, svatby, rozhovory našich dobrých spolubližních, a tak doufá, že se jednou na poslední stránce knihy s čtenářem svým loučit bude v dokonalém přátelství...) „– – řekněte mi, jak to možno, že vy s takou čistou duší, že vy s tímhle jasným okem zapadla přec v tento pelech? Což svět neměl pro vás místa někde jinde?“ „Ty můj bože,“ usmála se, „nejste prvý, jenž se mne teď takto ptáte. Zde se člověk octne snadno, a jak – vlastně ani neví... Slušná tvář a trochu bídy – a ten svět je náhle pro vás jako plocha nakloněná: jeden krok – a již jste dole. A pak, myslívám si často, snad už je to věčný zákon, že tam pro někoho není místa než tu dole... dole...“ „Závidění hodný klid to, s jakým zříte na své žití,“ řekl s trochou ironie. „A což není ani chvilky v téhle čisté atmosfeře, jež vám stáhne hrdlo hrůzou? Přemítáte někdy o tom? Pomyslíte na budoucnost?“ „Proč to všechno? Pomohu si? Nemyslím, ba není času na věc takou pošetilou jako moje přemýšlení.“ Rek můj v podivném je stavu. Nitrem jeho vane jakás vážná mravní opravdovost. Každé slovo, které mluví, chví mu ještě chvíli v duši. On se potajmu v něm kochá a sám jaksi výš se cení pro ten morální svůj poklad v sobě náhle objevený. Nepříjemně jenom dráždí jej klid téhle dívky, rád by viděl její smutek, slzy, slyšel jakous historii romanticky zabarvenou, rád by viděl její ruce zoufale si přejet čelo – ona nic. Tu proti němu sedí u malého stolku v podlouhlém svém pokojíku, ruce složeny jsou v klíně, její modré oči hledí v plamen lampy, v zorničkách jí třpytí se dvě zářné tečky. Z dola zalehají zvuky piana sem, smích a dupot, však jen tiše, přitlumeně, jako echo z dálky, z dálky... „Budoucnost... a proč si myslit na něco, co ještě není...“ hovořila tichým hlasem. „Ne, vám schází pochopení toho žití,“ on dál horlí, „a přec jaká báječná věc je ten život! Slunce, hvězdy, jarní vůně – pomyslete, že ty vaše oči mrtvy leží kdesi dole v rakvi, a to všecko dál zde plane, svítí, kvete – necítíte stesk v tom hrozný, bezeměrný? A váš život.... přísahám vám, že bych zřel vás v této rakvi raděj než zde. Jak to skončí? Jako Kata, o níž dnes mi povídala vaše madame? Či tu sestárnete v bídě, v špíně, hanbě?“ Rek můj vydech polo mravním rozhořčením, polo lítostivým vzdechem. „Ne, ne, ne, to bude jinak. Musí býti.“ „Jak?“ „Já nevím. Nesestárnu. Odejdu dřív.“ „Odejdete? Kam, jak? K smíchu! Jaké plané povídání! Řekněte mi –“ „Řeknu. Slyšte. Mám teď nával upřímnosti, nevím proč. Jsou chvíle, ano, napadne mi náhle všecko, moje mládí, moje dnešky, moje zítra. A já cítím jenom lítost neskonalou sama nad sebou. Víc pranic. Při tom myslím si, že příště, za podobné také chvilky musím vyjít z toho domu, musím letět jako střela po ulici zašpiněné dolů k vodě... Toť bod pevný, zkad se dívám na své žití, na budoucnost... Však ta hrůza, jež mi každým nervem mrazí při takových útěchách!... Voda strašná, zelenavá, chladná, hu –“ a ramenoma pocit mrazivý jí zachvěl, její ruka klesla na stůl, bílá ručka, štíhlé prsty ťukaly v něj nervosně. Rek můj, přítel celých dojmů (jak jsme moderní my vůbec) ještě cosi pohřešoval při tom lepém dívčím zjevu; cítil lítostivý soucit, pravda, ale soucit ten byl hladov (víš též, čtenáři můj, že jsou cizí utrpení, cizí žaly lahůdkami našich nervů?), hladovější, že mu dala ochutnati kousek trpící své duše. Chtěl mít celou, ptal se znovu na minulost, ptal se tonem soucitným a přitlumeným, patře při tom v její oči vážným, dlouhým pohledem. Vyprávěla hlasem tichým v úsečných a v krátkých větách. Otec její učitelem býval na venkovském městě. Matka zemřela jí záhy, Lucie pak rostla sama, bez vůdce a bez dozoru. Otec zpustl. Celé noci hrával v karty, pil a hýřil. Ona zatím doma četla všecko možné. Záhy dala svést se kýms. Ne z lásky, vášně – jenom z jakés zvědavosti. Otce potom propustili. Do Prahy šli. Zde se stala guvernantkou u dvou dětí bohatého měšťana. Pán byl světák, její paní stíhala ji v každém kroku bezdůvodnou žárlivostí. Otec bral jí každý krejcar vyčítavě předhazuje, že to málo. Oh, ten otec! Jaktěživa nezaslechla jediného slova lásky ze rtů jeho... Jenom matku chová v zbožné upomínce, v lásku otců nevěří... Za čtvrt roku dům ten byl jí pravým peklem. Šla. Pak otec našel místo prodavačky v střižném krámě. Nové peklo. Nedovedla uplatnit se v tomto místě. Její družky trýznily ji kousavostmi. Její šéf ji hrubě plísnil. Šla zas brzy. Otec měl k ní široký a dlouhý výklad o životní celé bídě, o tak zvané počestnosti, jež prý u žen jest jen slovem, v posled učinil jí návrh, by se vrhla sem v tu dráhu. Vrhla se v ni. Žije takto líp, než žila v onom světě, spokojen jest otec nyní, stará madame má ji ráda – co chtít více? Zná sic důvod této lásky staré paní, ale jest jí přece vděčna – vždyť to řídkého cos pro ni... Rek můj syt je. Pravou rukou na stolek si nyní klepe, levou podpírá si skráni. Mlčí oba valnou chvíli. Konečně vstal. Stisk jí ruku rychle suše povídaje: „Bude dobře, když se dneska jenom takto rozejdeme...“ Šel... Můj čtenáři, já vidím, jak se díváš s pochybnostmi na autora těchto řádků! Pravda, mluvím o reku ti, vleku sty tě veršů za ním, rozbírám ti jeho duši – ale proti dobrým řádům zapomněl jsem ti jej popsat nebo aspoň představit! Snad už desetkrát jsi řekl: vida, staří mají pravdu, tahle mladá generace je přec ve všem šlendrián! Čtenáři můj, prosím vážně, vzpomeň, co už knih jsi přečet, vzpomeň na popisy lidí, jež tam s chvály hodnou pílí každý autor pořídil! Ruku na srdce a řekni: dovedeš si představiti aspoň jednoho z těch hrdin? Ani já ne. Kdybych řek ti, že můj rek měl řídké vlasy, jak ta nynější má mládež, vous do špičky přistřižený, tmavé, dosti všední oči, nos též zvláštní ne, líc snědou, postavu též nenápadnou, na malících velké nehty, modně oděn že byl – řekni, znáš jej líp? Tož zbytečno vše. Křestním jmenem zván byl Jiří. Jmeno to však není mojí poetickou libovůlí – ač by se tak mohlo zdáti: neníť u nás básně, črty, romanu a skiz a novel, aby rek tam neslul „Jiří“ – ale zemřelý ot jeho – velký statek, množství polí, mlýn měl ve venkovském městě as dvě míle od Prahy – čtenářem jsa dějin českých celou duší zamiloval našeho si Poděbrada – tož se syn zvát musil Jiří. Záhy dán byl na studie. Dobré oči jedné tety bděly nad ním; stará vdova bezdětná a zdětinštělá brzo byla otrokyní maličkého despoty; slavně prošel gymnasium, napil z antické se studně věčně svěžích klasiků, jak my pili; tytéž sledy v jeho duchu pevně tkvěly: že byl Caesar velký Říman s velkou pleší a – žel – napsal hrozně fádní memoary, Horac že své básně nechal devět roků ve svém stolku (Jiří ovšem mínil, že tam měly tlíti na věky), Lukul že měl jemný jazyk, Cicero že mnoho mluvil – k tomu rovnocenná kořist, kterou nabyl čilý jinoch s trudem z kosmu hellenského, potom vtipy, anekdoty o všech směšných profesorech, zkrátka, mládenec ten nesl do života ze škol tolik, kolik my kdys... Potom práva studoval a při nich čestně tančil ve všech velkých bálech, řečnil v spolcích, tahal kočár slavným zpěvačkám a k ránu hřímal vlasteneckým zpěvem s druhy po ulicích spících pod čamarou pyšně nose všeslovanskou trikoloru. Četl leccos. Pamatoval nejraděj si taká místa, jimiž mohl řeč a hovor nenápadně šperkovati. Konečně dal na vždy vale studiím a vstoupil v život. Že byl bohat, stal se pánem svého času. Vstával pozdě, klel na fádní dopoledne, které trávil na Příkopech, liduprázdných, opuštěných; po obědě sedal s druhy v kavárně, kde robily se vtipy, žerty, anekdoty, přeházeny dení listy, pak se šlo zas na Příkopy. Tu byl Jiří ve svém živlu. Řetěz luceren vzplál do tmy. Zpod závojů ženské oči třpytily se. Šumot šatů, hovor, šoupající kroky, míhání se různých postav příjemně jej rozjařují. Děkuje a pozdravuje svoje známé. Tu si letmo zahovoří; nový klípek, nový skandál, někde nová toaleta... Táhne k sedmé, čas to jíti do divadla. Ne tak z passe, ale že tam chodívají různí známí, že se může zítra vtipně kritisovat kus i herci. Zvláště balet vždy se těšil nepokryté přízni jeho... Před rokem mu zemřel otec. Dal jej pohřbít s pompou skvělou (kněží pět a velká hudba, všecky spolky) – objednal hned na hrob mramorový pomník s vyzlacenou chvalořečí, pak vsed rychle do kočáru a jel nazpět do Prahy... Nyní kráčí vlažnou nocí. Světlo plynu v dlažbě vlhké splývá s leskem měsíce... Řady domů obestřeny tmou jsou šerou. Kalným kmitem se v nich třpytí plochy oken... Na blízku kdes hrčí kočár, v pusté ulici to hluše rozlehá se... s těžkopádnou samomluvou po chodníku potácí se jakýs občan... v stínu domů plachým krokem zamihla se ženská bytost... Jiří s hlavou nakloněnou kráčí zvolna. Nepřemýšlí. Vidí jen tam v pokojíku štíhlou dívku zadívanou v světlo lampy... – Není času na věc takou pošetilou jako moje přemýšlení – povídají ty rty její... Jiří si to opakuje maně tak a polohlasem. – – Náhle z malé krčmy před ním vyvalí se chumel postav s křikem, řevem, nadávkami. V pruhu světla, které lije ven se z otevřených dveří, kmitají se pádné pěsti a zní výsměch – bijí kohos, pak pruh světla i ta vřava znikne... a dál z nitra krčmy ozývá se přitlumeně zpěv a vzlykot harmoniky. S tmavé dlažby pozvedá se lidská postava a kleje: „Bando! luzo! luzo! sběři! Já, hráč falešný!... Vy, pane,“ (na Jiřího obrací se) „vy snad víte, kterak lehko padne karta z ruky na zem! Však je dobře, dobře mi tak, proč já, vzdělanec, se míchám k takým lotrům!“ (A již kráčí podle Jiřího.) „Tu máte lid náš! Oh, my máme lid! Eh! Rakovina, kterouž hynem národně i politicky – žádná basis...“ – odkašlal si. „Znám ten lid... já býval, pane, učitelem... divíte se? Já už nedivím se dneska... Produkt poměrů a doby... Takhle osud srazit může člověka!... Mé štěstí, pane, že mám dceru... Dobré dítě... Je to moje Antigona v bídném žití... Máte, pane, jistě srdce v pravém místě, máte jistě účast se mnou – děkuji vám. Dovolíte, seznámím vás s dcerou svojí – tam v tom domě – nedivte se –“ Jiří zrychlil krok. A za roh prvé ulice hned zahnul. Jak by na něj sprcha špíny byla padla, otřásl se... Táhlým tempem s několika věží zaznívá hlas hodin... Na dalekém nádraží kdes píská vlak... Pak ticho... ticho... „Dcera nevěstkou a tatík pěkně vybarveným lumpem – měl jsem čest dnes udělat si známost s vzornou rodinou –“ zaironisoval Jiří – ale hned se zjevila mu hlava s rozčísnutým vlasem a ty oči, čisté oči dívají se na něj dlouze s nevýslovnou výčitkou... Čtenáři můj, varuji tě před autory – psychology! Nevěř logickému chodu, jímž prý v duši reků, rekyň vykračují myšlenky. Nevěř ani jednolitým monologům, jež se mluví, upomínkám, jež se táhnou v duších sněním rozvlněných v spořádaném řetězu – toť jsou staré známé sítě, které podle dobrých vzorů líčí vychytralý autor bezstarostné víře tvojí, prostře je a mne si ruce, směje se a šeptá stranou: Tak jen čti – a budeš můj... Duše naše... Dívej se v ni: jak bys viděl vodní pláni. Na ní zrcadlí se pěkně modro nebes, bílý oblak, blesky slunce, rudý západ, pták, jenž kamsi v dáli spěje, strom, jenž k ní je nachýlený; lehký van ji hravě čeří, za to vichr rozhučený ničí čisté zrcadlo to, a pak vidíš temné vlny, jak se vzepnou, jak se ženou, slyšíš jejich melodii zoufanlivou, bezútěšnou – tak my známe svoji duši. – Zatím dole kdesi v hloubi cizí tobě svět se kryje; snad tam propast, písek, skála, korálů tes, perlorodky, proudné víry, divní tvoři – cosi v tobě, o čemž nevíš... Někdy v tichém snu jen vhledneš na mžik v tajemnou tu hlubeň, někdy také divá bouře vhodí na břeh drobnou škebli, nebo jakous příšeru... Naše myšlenky víc nejsou nežli stříbrolesklé rybky, dcerky hlubiny, jež vidíš chvilkou v osluněné ploše sborem táhnout pozvolna; některá tu a tam kmitne jako bílý peníz letmo, kmitne jen a zapadne... Kde tu stopy po logice? Proč ta blyskla se, proč právě v tomto momentu? A odkud přišla as a kam teď plyne?... Čtenáři můj, varuji tě před autory – psychology! Devět hodin. Z bílých peřin pozved Jiří trochu hlavu, pohled rozespalým okem na zelenou žaluzii, kterou tenké blesky slunce jako zlaté drátky v pokoj vinuly se; podíval se na klec s kanárem, jenž právě chocholatou hlavu nořil do své koupelny; pak hlasně zív a zíral k stropu, k lampě, kolem jejíž špičky mouchy poletaly s tenkým bzukem. Náhle kmit mu hlavou obraz, zas ten obraz: vidí dívku s rozčísnutým světlým vlasem zadívanou v světlo lampy: – Nemyslím, ba není času na věc takou pošetilou jako moje přemýšlení. – Obraz zmizel. Jiná scena: sešlý stařec vratkým krokem ubírá se podle něho: – Je to moje Antigona – povídá mu... Slabý úsměv zkřivil rety Jiřího. Pod hlavu si ruce složil protáhnuv se. A tu vidí jeden výjev z Italie: Žlutý kraj je zžíhán sluncem. Vzduch se vlní. Apenniny. Všude kámen. Žilkované skály kolem. V jednu stranu jest jen výhled otevřený: a tam ostře v modro nebes vztyčuje se černá cypřiš: černá, smutná, bezútěšná... Zas to mizí... – Raděj bych vás viděl ležet mrtvou v rakvi, než zde živu – tak mu nyní v duši zvoní vlastní slova, povídá je štíhlé dívce, která stranou kloní hlavu. – Nebyl-liž jsem včera hlupák? Nesmála-li se ta dívka tajně v duši nad mou řečí? – projelo mu náhle mozkem. A tak táhnou duší jeho sceny, obrazy a slova bez logiky, souvislosti, jako stříbrolesklé rybky, které mžiknou v klidné ploše osluněné vodní pláně... Na dveře kdos ťuká zlehka. „Teto?“ V pokoj vklouzla tiše drobná stařenka, tak scvrklá, zažloutlá, s čepečkem bílým, bleděmodrým vlídným okem, s „dobrým jitrem“ na rtech zvadlých. Postavila příbor s kávou na stoleček ku posteli, dívala se láskyplně na tu rozcuchanou hlavu v poduškách a mlčela. „Nu, což teto,“ začal Jiří, „jak jsi spala? Nového cos? Nu, a což ti tvoji chudí?“ ptal se jaksi ledabyle a pil kávu. „Zdálo se mi o venkově, o tvém otci. Spletený sen. Ani nevím, kde se to jen všecko bere... Moji chudí? Poslala jsem včera nějaký ten hadřík vedle k zednici. Pět dětí má ta žena. Muž se zabil před měsícem na stavbě... Tak už nyní mám pět rodin –“ „Já už vidím,„ smál se Jiří, „jak se pomalu čtvrt celá k tobě pohrne. Ty budeš míti více zákazníků nežli první krejčí v Praze. Celý dům tvůj bude málem etablissement dětských šatů!“ „Jen se směj! Však já bych ráda. Jenom kdyby líp mi chtěly sloužit oči... Ty můj bože, vždyť je to jen moje radost, zábava má. Já však chtěla, Jiříčku, se vlastně zeptat, jak to uděláme letos s venkovem? Kdy máme jeti? Je už horko a půl Prahy je už venku –“ „Pošetilá, to už se ti zase stýská po venkově? Pěkný život! Sedět v pokojích, kde páchne pod okny hnůj. Večer řvou ti do snů žáby. Ráno kohout. Všude plno much. A k tomu klepy městské honorace, paní sudí, paní berní, paní doktorka. A žabky opálené, nemotorné, s rozoumečkem malilinkým... Inu, chceš-li zrovna, jeď si...“ „Ne, Jiříčku, nehněvej se, nepojedu. K vůli tobě myslila jsem. Zažloutlý jsi, přepadlý ňák. Italie, věř, ti pranic neprospěla –“ „Dej mi pokoj se svou péčí. Přepadlý!... No, snad se dočkáš, že mi bude přec jen dobře – však až pojdu!“ „Jiříčku můj,“ zalomila teta ruce, veliké dvě slzy vhrkly do vyhaslých zraků jejích. Hlavou potřásla a vyšla. V Jiřím zahryzlo to trochu. Takhle končívaly často jejich hovory. On cítil lítost s dobráckou tou tváří, často dralo se mu na rty vlídné slovo – ale vždycky bylo zaškrceno v hrdle jakýms bezohledným zvykem. Snad to strach před sebou samým, by se nepostihl náhle v směšné hloupé dojemnosti... Tož máv rukou, vstal a myl se, oblékal se, dlouho česal, kníry pálil, v náprsenku, šátek, kabát parfum nalil, v zrcadle se bystře změřil, žluté rukavičky natáh a hvízdaje pochod z Fausta vyšel... Den se vlek mu dlouze, nekonečně, čekal večer. Jako magnetickou silou přitahován, s prvým šerem spěl již k domu v páté čtvrti. (Dosti. Čtenář dovolí mi, že se stanu referentem stručným, suchým, odměřeným. Mám svůj důvod. Mnozí lidé, lidé čestní, úctyhodní, pastýřové zbožných duší, cudné dámy snadně mohou vale dáti autorovi i té jeho historii. Nechtěl bych tak, vždyť mám v hlavě ještě přes šest tisíc veršů šumících a tísnících mě – a tak bez nároků nejsem jako známý muž ten v básni, jenž svou tíseň šeptal v lůno staré vykotlané vrby.) Celý večer tonul Jiří v lesku očí Luciiných, celý večer cítil v sobě onu mravní opravdovost, káral zas a litoval ji, mluvil vřele, mluvil mnoho, k půlnoci jí stisk zas ruku a šel domů vlažnou nocí. Cestou vrátil se mu zase střízlivý klid. Nadal sobě ideálních oslů, bláznů, jenž se svést dá v takém místě potměšile čistým okem ku nechutné komedii. Zapřisáh se, že tam víckrát nohou nevkročí... A doma uleh a spal klidným spánkem jako vždycky do devíti. Pět, šest dní tak uplynulo... Jiří stal se terčem vtipů u svých známých. Škádlili jej v kavárně i na ulici. Ptali se na jeho „Manon“, „cudnou Manon“. Vyprávěli, jak mu stará madame žehná: Lucy prý už několik dní jako jeptiška je plachá, zavírá se v pokojíku celý den a celý večer, nemluví, ba nesměje se; na domluvy staré madame pohodí prý jenom hlavou. Při konkursu ctnosti prý by jistě dostala teď cenu. Jiří usmíval se všemu, ale v nitru přijímal to s zžírající ironií. – Mají pravdu – napadlo ho – komickým jsem. Pěkné konce! Po všem, co mě život učil, po všem, co jsem v žití užil, zapadl jsem v tuhle směšnost. A co vlastně mě k ní poutá? Je to stará romantika, již zvou láskou? Hloupost, hloupost! Ve mně vyzněly ty struny hezky dávno... Nic to není nežli všední paradoxon, kytka pohozená v blátě, jíž bych jinak nevšimnul si v životě... Však skončíme to – Napadlo ho to a ono: zmizet, odjet – tu však scházel skončující jakýs efekt. Jako postižený školák byl by zas a znova směšným. A proč prchat? Půjde zkrátka ještě jednou v ona místa, vyhledá ji jako jiní, užije jí jako jiní, zaplatí jí jako jiní – vždyť to nádherné je tělo, může být to pěkná chvilka, prochví-li jím oheň vášně... vzácné sousto – proč jen dříve na tohle si nepomyslil? Pak zas může s čistým čelem sednout ve kruh svojich přátel. – Posupný a olověný klesal večer ve klín ulic. Nebe bylo plno mračen, dusné výpary se chvěly horkým vzduchem. Světlo plynu nesměle a slabě plálo v lucernách. Pár řídkých kapek místy kropilo prach dlažby. Chvilka chmurná, která stiská lidské hrdlo k zalknutí. Duše sepnuta tu bývá hrozným kruhem, v němž se zmítá bez výsledku, bez pomoci. Tmavé myšlenky jí bijí, tmavé sceny kreslí se v ní, bezútěšná melodie prochvívá ji do všech hlubin. Nejraděj by vyletěla z těžkých vazeb těla svého, z této zachmuřené země výše, výše, až kams v ether nad černavá nebesa... Tuto chvilku tráví Lucy sama ve svém pokojíku. Na kulatém stolku před ní leží kniha, vedle šití, obojí snad bavilo ji odpoledne. Nyní sedí s rukama v klín složenýma. Lampa s pestrým abažurem postavená na kraj stolu přitlumeně ozařuje její profil. Matné oči hledí na protější stěnu v tapetové ornamenty. Chvilkou zavře je a vzdychne táhle, jak by unavena myšlenkami; chvilkou zase vrtí lehce hlavou, jak by chtěla sobě odvětiti. Dva, tři dny už její nitro je tak divně rozvlněno. Zdá se jí, že pokouší se o ni nemoc. Nervy v hlavě napnuty jsou. Často míní, krev že slyší ťukat v skráních. Časem vzpomene, jak bylo před měsícem, dvěma týdny – žasne, že se zdá jí při tom, že to bylo vše tak dávno, dávno, jako dva tři roky. Sama sobě je teď cizí. Jako by jí někdo podtrh pod nohama onu půdu, na níž dřív dost pevně stála, jak by byla spadla potom ve závratném letu kamsi do neznámých divných končin. Cítí jakýs stálý smutek. V jejím nitru je teď černo, – vídávala tak v svém dětství kostel na Veliký pátek – kdosi umřel tam – ach, ano, její veselost. Už jistě vícekrát se nezasměje. Jako refren obrazů těch jeví se jí mužská hlava s řídkým vlasem, tmavým okem, s rozhorleným přísným hlasem, jenž jí praví: – Vy jste bídná, vy jste nešťastná v tom žití! Jak jen možno vám zde dýchat? Pomýšlíte na budoucnost? Jako Kata? Či snad jinak? Viděl bych vás raděj v rakvi! – Poprvé když kmit ten člověk její myslí (v sobotní to onen bylo večer, když si rozpletala světlé vlasy), napadlo ji: není hezký – pranic více. Potom přišel zas s tou řečí. Už ty věty jako bzukot včely v letu začínaly šumět, šumět, když se smála rozpustile v kole dovádivých družek, v její duši. Mrzela se, chtěla smát se hlasitěji, a zas šeptá jí to přísně: – Vy jste bídná! Odsouzena! – Smích se zadusil jí v hrdle... Přišel večer. S tajným strachem čekala jej. Přišel. Zase hleděl na ni lítostivě. A zas přísně povídá jí: – Vy jste bídná. – Divný člověk! Kolik jiných už tak přišlo s takou kárající řečí!... Ale zde v tom pokojíku zmkli všichni – za to sili na tělo jí polibky... Ošklivost a hnus jí chvěly při vzpomínce na ty chvíle... Jenom on víc od ní nechce než stisk ruky!... Tu ji jímá instinktivní jakás bázeň před tím mužem. Líp by bylo, kdyby nepřišel byl vůbec, kdyby nepřišel už víckrát! Proč jí mluví o tom, co se naprosto už změnit nedá? Jako člověku, jenž nesl mnoho hodin těžké břímě, jest jí nyní; na klíně jí leží ruce vysílené, všecky klouby uvolněny, všude cítí stopy tíhy... Dávný temný obraz z dětství tvrdošíjně se jí vrací: sedí kdesi v dálné jizbě na zemi a hrá si s loutkou. Její máť se nad ní kloní (tahy tváře neurčitě vidí jenom), vyschlou rukou prohrabuje její vlasy: – dej ti jenom Pánbůh štěstí, andílku můj – slyší šeptat. Hořko je jí, teskno k pláči... – Proč jen přišel onen člověk? – – Proč jí muselín strh s očí, jímž se dívala dřív na svět, na sebe? A na svůj život! – – Odsouzená... zavržená! – – Přijde dnes? – a bodlo ji to, že by moh snad nepřijíti... Slyší kroky, poznává je. Rychle vrhla jeden pohled do zrcadla, měkkou dlaní přitiskla si vlasy k skráním. Uhlazeně bezúhonný vešel Jiří, klobouk v ruce, dvorný pozdrav, jak vždy, na rtu. První kapky zařinčely do skel oken. Blesklo, hřmělo. A on sedě naproti ní, zas se dívá do těch očí, jindy veselých a smavých, dnes tak žalem obestřených, dívá se a stud jím zachvěl nad dnešními všemi plány. Ani myslit nechce na ně. Krev se žene mu tak k hlavě, celé proudy velkých řečí bijí v lebce, šumí v duši. Hlasem pohnutým jí praví, že dnes přišel naposledy; celé dny a celé noci přemýšlel prý jenom o ní, dnes chce její rozhodnutí. Ptá se jí zde, chce-li dáti s bohem nynějšímu žití, otravnému vzduchu tomu; chce-li žíti zase v světě mezi počestnými lidmi – a tak mluvil dál a dále. (Pocit povznesení vanul jeho nitrem, hledal slova, obraty a vzletné fráze z básní, novel, jež kdys čítal.) Vyprávěl, že bohat dosti, rozumem že nadán bystrým, že má zkušeností řadu a též slušné vzdělání, že však jak ten patron v Písmě, jenž svou hřivnu zakopal si v lůno země, všeho toho nijak dosud neužil. Ani pro sebe, ni pro svět. Jest prý nulou v roji lidstva, jeho žití nemá cíle. A je draze zaplaceno; zoufal, zažil trpké ztráty, mnohá muka bezejmenná, a teď z všeho nemá pranic, nežli řetěz fádních hodin... Také ví, že v budoucnosti už se jinak neuplatní, jeho kosti budou ležet v hrobě zapomenutém... Nuže aspoň ji že vyrve z toho kalu, navrátí zas její čisté oči světu, kamž prý patří, v jeho žití bude potom aspoň jedna slušná rasa tabula... Má zde tetu. Dobrá žena jako dítě, jako anděl, – sám prý hřešil na ní tolik, že mu stydno před sebou – k ní prý hodlá zavést Lucy. Její stříbrný vlas bude štítem jejím. Uvítá ji jak svou dceru, jist je toho. Hodlá vést ji k ní však záhy, dneska ještě, hned – jen chce-li... Okem zamželým zří Lucy v jedno místo: k jeho ruce, jež se nervosně tak chvěje na stole. A beze slova chopí se té ruky náhle, ke rtům přitiskne a vzlykne. Dveře otevrou se zlehka. Diskretně se v jizbu dívá stará madame. „Klepala jsem asi pětkrát, odpustíte, že snad ruším. Chci jen pár slov tuto s pánem –“ „Já též s vámi,“ Jiří na to. „Půjdem odtud dneska oba, já a slečna, na vždycky.“ „Tak bude svatba?“ „Ne, ne,“ Lucy rychle praví po tváři a krku hoříc. „Slečna navrací se světu, k čestným lidem,“ vysvětluje vážně Jiří. „Mnoho zdaru, upřímně vám, Lucy, přeju – ale nevím, nevím –“ „Dosti, dosti řečí, přejdem raděj k formalitám, drahá madame,“ přetrh přísně jí řeč Jiří. „Tedy s bohem, moje Lucy, s bohem, drahá holubičko. Vzpomeňte však: Bude-Ii vám v onom světě nějak divně – můj dům je vám otevřený.“ Stará madame políbila při tom čelo Luciino... Prudký liják kosmo padá v dlažbu ulic. Ve lucernách plyn se zmítá. Nebe černo. Město pusto. V tmavém plášti jen se místy tiskne k vratům bdělý strážník... Do té noci do Jiřího zavěšená vchází Lucy v nový život... Šedá hlava s bílým čepcem s bledě modrým vlídným okem vsunula se mezi dveře. Lucy otevřela oči. „Nu, již vzhůru? Dobré jitro! Vítejte mi ještě jednou! Vyspalá? A spala dobře? Dítě drahé, já jsem ani oka nezamhouřila pro radost, že mám vás tady,“ šveholila stará paní přistupujíc k posteli. Podala jí zvadlou ruku, Lucy chtěla vtisknout na ni polibek, však stařenka jen s hlasným: „To, to!“ hladila ji po čele a bujném vlase. „Já se vlastně chtěla zeptat, smím-Ii nabídnout vám něco ze své staré garderoby. Chudinko, ty vaše šaty jsou tak celé promočené – pravda, byl to také liják dneska v noci, a můj Jiří mohl vůz přec někde nalézt, nu, nu, stalo se již, stalo – vyberu vám něco ze svých, jenom pro dnes, zítra přijde krejčí s novým. Snad vám padne taky dobře. Já jsem měla jedenkrát též vaši výšku – ale už je to tak dávno, dnes je ze mne scvrklá babka... Za čtvrt hodinky jsem tady.“ Odešla. Tu celou dobu jako na řeřavém uhlí byla Lucy. Stud ji pálil před tím čistým bledým okem. Maně peřinu si stáhla ku bradě až. – Vydychla teď, vyskočila jako laňka, vklouzla do punčoch a botek takřka bleskem. Přehodila pestře květovaný župan (pozorlivá stará paní sem jej dala včera v noci), umyla se, upravila trochu vlasy, zvědavě pak rozhlédla se po pokoji. Všední pokoj kandidáta staromládenectví. Vládne sic tu péče ženské ruky, ale z pod ní vykukuje ledabylost bydlitele. Lucy nemůže si jaksi tento pokoj srovnat s mužem, jenž k ní byl tak opravdovým, hlubokým a vážným. Stůl ten, kde jsou sem tam přeházeny podobizny obnažených baletek; tam na zdi obraz celé jakés společnosti, fotograf ji zvěčnil v chvíli, kdy si připíjí – a v středu stojí Jiří, doutník v ústech, podivně se nějak šklebě: skříň knih plná, pěkné vazby, zavřená však, prach tam leží uvnitř všude na ořízkách; hopkující kanár v kleci titěrný tak s hlavou svojí chocholatou – tyto dojmy jako zžírající kapky padly Lucy v hloubi duše v obraz muže, prvního to, jejž tam ukrývala s úctou... Zasmušena stoupla k oknu. Vytahuje žaluzii a hle, velká zahrada tu leží v květnové své kráse. Svěžím vzduchem vůně bezu stoupá vzhůru, proudí v pokoj. Stromy kvetou. Koruny jich jak by byly pudrovány, listy, dosud mokré, chví se blýskajíce brilianty. Tráva leží zohybána tíhou kapek. V čerstvých barvách záhonem se pestří květy. Motýlové modří, bílí vzletají z nich, krouží vzhůru. V pěšinkovém mokrém písku mih se pták s kovovým bříškem, na strom sed a zacvrlikal. Mouchy bzučí... Přes zahradu na konci až viděti lze rudé střechy domů... Nad vším neobsáhlý blankyt nebes... Nitrem Luciiným pronik mír a poklid toho rána s úsměvem a silou jara. V stísněné a pomatené duši se jí náhle jasní. Nový život, nový život! Minulost je uzavřena – s nadšenou se chutí vrhne v novou cestu... Spjala ruce, zbožná víra dětských roků chví jí nyní; z hloubi ňader blouznivá se řinou slova šepotané modlitby... Modlí za sebe se, otce, mrtvou máť, za dobrou paní, pod jejížto střechou žije, za Jiřího, starou madame, za ubohé družky svoje, jež tam dál v tom bahně tonou – soucit se vším, láska k všemu rozlívá se její duší. „Dítě drahé, zkuste, prosím,“ ozvalo se za ní jemně. Stará paní rozkládala po stole a po pohovce s opatrnou pozorností, jakou máme k relikviím, prapodivné dávné kroje. Vůně levandule vála ze záhybů těchto šatů, leta čtyřicátá chvěla se v těch barvách, pentlích, střihách zašlé plesy, zašlá krása, zašlí lidé, zašlý život... „Vemte tenhle. V něm jsem jela k svatbě otce Jiříkova se svým drahým nebožtíkem.“ Stará paní podává jí hedvábný šat, jehož zeleň hraje rudozlatým leskem. Nesměle se Lucy svléká, nesměleji ještě bere starodávnou tuto robu. „Jenom kuráž, dítě zlaté,“ pomáhá jí stará paní, „nic se tady neroztrhne, je to stará dobrá látka. Ba ten šat už mnoho přečkal“ – při tom šněrovala v zadu dívce život – „mému muži tak se líbil! A můj muž teď dvacet pět už roků hnije v boží zemi!...“ – Povzdychla si, rovnala na dívce sukni, rukáv trochu načechrala, odstoupila na tři kroky a už smála se: „No, vida, jak vám sluší! Jaká jste vy krasotinka! Bože milý! Tak se přece podívejte!“ K zrcadlu ji otočila, ruce složila a pyšně dívala se na ni. V ploše zrcadla se jeví Lucy štíhlounký zjev lepé dívky: zvonovitá sukně klesá od útlého pasu dolů, věnec černých mašlí vine se jí středem. V předu život sebrán v řadu záhybů, jež dole zlatá přeska spíná. Rukáv velký, nadouvaný zmenšuje tu ručku její v ručku dítěte. A hrdlo od zeleně odráží se jako bílý mramor. Oči září měkkým vlhkým leskem. „Tak, mé dítě, myslete si ještě účes,“ nadšeně jí ukazuje stará paní, „takhle přes skráně až k lícím, a pak do zadu, a v zadu zatočený do pletence – viďte, to přec byla moda – však můj bože, já tak mluvím, vedle zatím stydne káva, pojďte snídat!“ Zavedla ji v druhý pokoj. Plachý pohled vrhla Lucy kolem sebe. Kulatý stůl stojí v středu, květovaný ubrus na něm jde až k zemi. Z pestrých šálků kouří káva. Plno květin vidí v oknech, kaktus, myrtu, azalky a voskovice. Na vysokém prádelníku pod skleněným zvonem skví se pozlacený krucifixus, hromničky dvě podle něho; hodiny, jichž ciferníček nesen točitými sloupky z alabastru, potom stěna plna starých podobizen fotografovaných na skle, černých siluet a z vosku profilů – vše v jemných rámcích; mezi okny v čele jizby visí olejový obraz: přísný muž, má modrý kabát, černý šátek otočený kolem krku; pod ním za sklem stočených pár suchých lístků, uschlý vínek svatební! U dveří je připevněna kropenka, z ní vyčuhují seschlé proutky s kočičkami, v koutě skleněná skříň pne se, s vnitřkem lesklým, zrcadlovým, plná šálků, vás a stříbra, drobných sošek z porculánu; spinet žlutý filigránský mdle se leskne s druhé strany – solidní ta zašlá doba dívá se tu ze všech koutů upřímným a tichým zrakem... „Vemte, prosím, ještě šálek! Smetana je trochu špatná, městské zboží! – Vidíte tam,“ ukázala k podobizně mezí okny, „toť on, muž můj; dívá se tak trochu přísně, to už bylo jeho zvykem, ale srdce – zlato. Tuto vidíte ho ještě jednou.“ Sňala se zdi podobiznu na skle fotografovanou, „ty můj drahý nebožtíčku,“ potřásala nad ním hlavou. „A ten Jiřík, jak by vypad strýci z oka; bručí, zlý je – ale to je jenom slupka, jádro v ní je zlato, zlato –“ stará paní pokračuje tímto tonem dál a dále; Jiřík spí prý jako vždycky; jeho pokoj od nynějška je prý v druhém konci chodby; vzpomíná na jeho mládí, jeho rodiče, na město, kde má Jiří mlýn a statek – vypravuje s potěšením jako lidé, kterým dávno nebylo už sudbou přáno do syta se vypovídat... Zatím stará suchá služka beze slova odklidila příbor se stolu a měříc Lucy baziliščím okem kladla na stůl plátno, látky, střihy, stužky, jehly, nitě, každé na určité místo jakýms mechanickým zvykem. Stará paní nevšímá si toho všeho, založeny ruce na prsou, dál mluví, a ty oči její září leskem pestrých upomínek. Lucii krev ťuká v spáncích; dosud ani slova ještě nepronesla; čeká s chvěním jakous otázku; co, neví. Čeká jen jak jaté zvíře na nějakou náhlou ránu; stařenka však vypravuje, neptá se, a její oči chvilkou k ní se upínají s nevýslovnou laskavostí. V hrdle Lucii cos dusí, všechnu tíhu vložila by ráda v jeden bolný výkřik – tu ji rázem proud kýs divný prochví tělem, víří k hlavě – vzlykne, v oči trysknou slzy, s utlumeným pláčem padá na zem k nohám staré paní. „Dítě drahé, dítě moje, co pak je vám?“ ulekla se stařenka a pozvedá ji. Tisknouc hlavu k její ruce zpovídá se Lucy. Věty řinou se jí z bouřných ňader nesouvislé, hořké, strašné, obžaloby stíhají se bez omluvy; z knihy žití čte ty nejčernější listy glosujíc je bez soucitu. Stará paní chvíli mlčí nechápajíc; na to rázem zavře žalující ústa svými rty. „Vždyť vím už všecko. Jiřík řek mi. Utište se. Bude jinak. To už bylo –“ při tom kanou velké slzy na dívčinu světlou hlavu. Tiskne ji a sama vzlyká: „Utište se, dítě drahé.“ „Moje přítomnost je hříchem. Na vás, milostivá paní. Na tom pokoji. A na všem,“ zastenala Lucy znovu. „Patřím v bahno... kde jsem byla...“ „Dítě moje, dneska v noci, nežli přišel Jiřík ke mně, leccos mě tak napadalo – já už nemám žádné spaní – myslila jsem, proč ty svoje staré kosti tady vláčím... Proč mám žít, když jsem tu sama jako hruška v širém poli? Muž je mrtev, dětí nemám. Jiřík je mi dávno cizí – v tom on vejde, lekla jsem se, on však políbí mě v čelo – nikdy to tak neudělal – povídá: Máš tady hosta, jednu kleslou dívku žití navrátit chci – však jen s tvojí, teto drahá, pomocí. – Vidíte, v tom prst je boží. Vy jste moje. Když pak jsem vás viděla tak zmoklou chvět se, bylo mi vás z duše líto. K vůli mně tu zůstanete.“ Při tom líbala ji v čelo, hladila jí něžně vlasy, kapesníkem utírajíc její mokrý obličej. Svěží klid se šířil mírně duší Lucie. Jí bylo, jak by stoupla na vrch hory. Libý vánek hraje kolem. Nekonečnost rozpíná se před očima. Pěkné barvy vystupují v lesku slunce. Člověk sám se sobě ztrácí. Ženské slzy... Čtenáři můj, to jest blahodárným věnem Eviných dcer na tom světě: není hoře v nitru ženy, smutku, trudu, upomínek, není jediného stínu, by se nedal odplaviti trochou slaných třpytných kapek! Pak je ovšem duše její těkavá a volná, hravá jako pestrokřídlý motýl letající v zlatém světle nad kvetoucí lučinou... Lucy sedí u spinetu. Stará paní klade před ni sešit not. „Zde je ta píseň, již můj drahý nebožtíček tak si z duše zamiloval. Německá je – ale on byl přec jen vlastencem a Čechem. Jako student chodívával k Jungmannovi!... Dítě drahé, co jsme slz k ní vycedili!... Můj muž také... oba, oba...“ Lucy četla nadpis písně: „Die Thräne, ein Lied von Kücken.“ Její ruce zajely teď do klávesů. Přitlumené slabé tony zazvučely jako šepotavá slova bezzubého stařečka. Stará paní opřela si levici v bok, okem zářným hleděla v ten žlutý papír, pravou rukou taktovala, potom vpadla. „Macht man in’s Leben kaum den ersten Schritt“ tenký hlásek ve výši jen sípající chvěl jí se rtů; staré srdce silněji se rozbušilo vanem dávných upomínek, a ta zažloutlá tvář rudla nachem podzimního listí... „bringt man als Kind schon eine Thräne mit, und Freudenthränen giebt, als ersten Gruss dem Kind die Mutter mit dem ersten Kuss; man wächst empor dann zwischen Freud’ und Schmerz, da zieht die Liebe in das junge Herz, und offenbart das Herz der Jungfrau sich, spricht eine Thräne: ja, ich liebe dich! ...“ Silný hlas tu ode dveří zpíval zároveň ten refren. Ženy zmlkly. „Vida, teto,“ smál se Jiří, „teď as udáš dobře všecky svoje passe.“ Uhlazen a ustrojený stál tu v celé svojí slávě, pansky jaksi ukláněl se. Lucy vstala. Ku pozdravu podala mu sama ruku. „Tohle nebyl špatný nápad, teto, šat ten slečně sluší,„ hledě na ni poznamenal s ledabylou uznalostí. Sedli k stolu. Hovořili. Paní vykládala Lucy o svých chudých, o svém šití pro tu dětskou drobotinu, ukazovala ty střihy, látky, plátno, jehly, nitě, ptala se jí na mínění o tom, onom. Lucy vším tím zdála se být zaujata: naslouchala s pozorností, zkoumala a posudky své pronášela pevným hlasem. Jiří pak je pozoroval s tím svým zvláštním tahem kol rtů, výsměšným a ironickým; chvilkou prohodil vtip, slovo, kratší větu, chvilkou zívl. Zatím v duši těch tří lidí tajný nepokoj se hnízdil. Stará paní mrzela se, že tak byla vyrušena při své „Thräne“. K tomu bázeň, která jaksi na ni vála z Jiřího slov bezohledných, z jeho duše, zas tak cizí. Luciin zjev jeho přines ovzduší těch dnů a místa, kde dřív žila, kde jej zřela prvníkráte; při tom zdál se být jí nějak proměněným, nějak menším, mělčím, prázdným. Napadl ji jeho pokoj, ony ženské podobizny, fotografie tam na zdi, a teď cosi nutilo ji stopovati s pozorností každé slovo, úsměv, pohyb; cítila zas růsti v duši onu divnou zžíravinu, která ničí jeho obraz, vleptaný tam kdesi v hloubi. Jiří zase viděl sebe v prapodivné situaci: ze zápalu zašlé noci vystřízlivěl, tato dívka byla mu zde, v bytě tety, při tom stole, v tomto šatě někým cizím – nevál z ní už onen pronikavý parfum orgie a velký salon v onom domě; co teď dále? Vzpomíná, že vlastně nechtěl učinit, co potom činil – proč ho napadlo ji vyvést a sem vést ji? Směšná hloupost! Jak by byl vstoup nepozorně na bok srázné, příkré skály: jedna chvilka nestřežená – a už letí kamsi dolů... S resignací fatalisty přivřel při obraze tomto trochu oči... Mluvilo se zatím dále... Za hodinu Jiří vstal a poroučel se: dojde prý teď ke krejčímu obstarat šat pro Lucii, leccos koupit a tak dále – v pravdě hnala jej však nuda a zvyk starý do kavárny, na Příkopy, ku přátelům... Ženy zasedly teď k práci. Stará paní zabírá se v vzpomínky zas. Při tom šije, střihá, měří. Lucy zručně ovrubuje jemným stehem kraje dětských blůz a košil. Dobrá nálada zas vládne nitrem jejich. Z venku září jarní den svým světlým teplem... Hlasy vřískajících vrabců z ulice sem zaletají... Teď se Lucy rozesmála – poprvé zde – jasným smíchem: stará paní vyprávěla o své svatbě; její ženich v plné parádě už přijel, vběhne v pokoj, tu však bleskem obrátí se, letí nazpět, vskočí znova do kočáru, prohledá tam všecky kouty a zas truchle zpět se vrací – ztratil někde svatební svou kytici!... Až při hostině po toastech vyloví ji náhle z nekonečných šosů spěchovanou, umačkanou – stará paní tak se smála, až se zalily jí oči... „vidíš, vidíš, dítě drahé,“ (stařenka už tyká Lucy) „co ta vaše moda umí! Jak to padne! Je to krejčí! Ovšem, máš ty také tílko!“ Dopolední zlaté světlo padá v pokoj. Všude čisto, uklizeno jako v skřínce. Plavým leskem blýskají se obrazů skla, rámy, plocha spinetu, lenochy židlí. Lucy stojíc před zrcadlem dopíná si slední knoflík nových šatů. Šedá látka, anglický střih pěkně sluší tomu urostlému tělu. Oči její také září (není ženy, čtenáři můj, jež by nesla tuto chvíli s klidem ledovým!). A teta pokyvujíc hlavou, chodí kolem ní a komentuje: „Kde jsou naše staré mody! kde ta doba!... kde ty zvyky!... Člověk zbyl jen... Jenom na něj ta s tou kosou zapomněla!...“ „Dost už, teti, ani slova – kdo pak bude takhle mluvit!“ zahrozila na ni Lucy. „Nu tak, zdráva roztrhala,“ vesele zas usmívá se stará paní, dávným zvykem potřepavši Lucy ouškem. Za těch pár dní našla v Lucy nový život. Duše její byla z oněch svlačcovitých, které tehdy jenom rostou, když se mohou vzhůru pnouti kolem čehos silnějšího, stromku, keře, neb jen proutku. Ten pak něžně ovinují stonky svými, lístky, květem, splývají s ním v jeden život, v jeho život nerozlučně; rána, na něj namířená, i je stihne, smrtí jeho končí se i žití jejich... Tak si Lucy připoutala tuto slabou duši k sobě; měla autoritu matky u té stařenky. Hned z rána česala ty šedé vlasy, čepeček jí upravila, poroučeti musila pak, co se bude dneska vařit – v každém hnutí ptá se teta: „Co ty tomu říkáš, Lucy?...“ S chutí, silou Lucy žije nový život. Volně, mile nitro její oddychuje v tomto ovzduší. Když časem vzpomene si na dny zašlé, jest jí, jak by vzpomínala na ošklivé jakés snění z dávné, dávné minulosti. Někdy ani stotožniti nedovede se s tou „Lucy“ v onom vykřičeném domě. Jenom jedno rušívá ji: Jiří. Vidívá jej zřídka, chvilku z rána, při obědě, někdy večer. Nevolno jí vždycky v jeho přítomnosti. Prohlíží jej čím dál, tím víc v jeho prázdné vypjatosti. Protiví se jí vtip jeho, jímž se jaksi schválně blýská; z jeho poznámek k ní vane parfum, který cítívala v dřívějším svém rmutném žití. Ale vztek jí chvěje vždycky nad tím bezohledným tonem, jakým mluví se svou tetou, s chutí vrhla by se na něj, se zaťatou pěstí bila, rdousila by jej jak kotě... Obě sedí nyní zase při své práci. V pokoj vejde stará služka ohlašujíc domovníka, při tom měří její baziliščí zraky Lucy k šití nakloněnou vyzývavým zlobným hledem. Čapku v podpaždí vklouz za ní ohlášený, odkašlal si, sivé oči spočinuly na Lucii, němý úžas vytřeštil je – však jen chvilku; jako posel velkých věcí v slavnostní se vsunul posu: „Milostpaní, dole ptal se po třikrát už jakýs člověk dnes po našem mladém pánu. Odbývám ho: není doma. – Kdy prý přijde? – Jářku: nevím Ptá se dál na jakous slečnu. Myslím, že tím mínil tu zde... tuhle slečnu... Milostpaní, pěkným věcem na kloub přišel jsem já dneska. Hanba, podvod, nejhroznější hřích, jejž spáchal mladý pán na milostpaní! Pěkného nám hosta přived v počestný náš dům! Vím všecko.“ Stará paní zbledla rázem: „Dost už, dost! Už ani slova!“ „Je to kurva“ – domovník zas. „Ven, ven! A už ani slova.“ „Dbám jen o čest milostpaní –“ „Ven!“ a chvějící se vztekem, jak ji jindy nevidíval, dupla stará paní o zem. „Mně to jedno,“ uraženě zabručel si strážce domu mezi dveřmi. Suchá služka překvapena tíhla za ním. „Čeládka,“ teď zabouřila stará paní... „Ale, Lucy,“ konejšivě obrací se k Lucii, jíž velké slzy vyrazily tiše z očí... „Nech to, promluvím s ním záhy. On je v jádru dobrý člověk, vždyť to vidíš, chce mě chránit, nezná jenom situaci...“ Zas ji líbá, zas ji hladí na skráních vlas... „Zde to, ano,“ za dveřmi se ozývá hlas domovníka... Kdosi vchází... Lucii krev trne v žilách: její otec! Rozhledl se, v kalných očích blýskla radost – spočinuly na Lucii. Nyní uklonil se tetě: „Odpustíte, milostpaní, vede mě sem svaté právo, právo otce této dívky!“ teatrálně ukazuje na Lucii, „tak, mé dítě –“ veřej dveří v tom jej bouchla do zad, Jiří v tvářích hoře vletěl v pokoj, obě ženy oddechly si z hloubi duše. „Přejete si?“ chvějným hlasem Jiří ptá se, poznává jej. „Já jsem otcem této dívky, a vy, pane, račte být as oním smělým odvážlivcem, jenž ji vyrval mojí péči –“ „Péče!“ vyhrk Jiří vztekle. „Péče,“ přesvědčivým hlasem opilec dí. „Různý názor máme, pane, o životě. Co jest čest? Jen prázdné slovo. Ale k věci. Já kdys býval učitelem, ano, pane, učitelem, divíte se? Též já dneska... Osud může srazit často člověka... Však pošlapat svá práva nedám... A má dcera je v mém právu. Paragrafy jsou mi k ruce –“ „Dost těch řečí,“ s náhlým klidem potupně se usmívaje přerušil jej nyní Jiří. Výtah tobolku a cosi vtiskl v ruku opilcovu. Odzbrojen a rázem zkrocen chopil tento jeho ruku. „Pane, vy jste čestný člověk, máte jistě účast s námi,“ jeho bas se v hloubi chvěje nenadále vděčným hnutím, „svěřuji vám svoji dceru. Je mým štěstím, Antigonou v mojí bídě. Vy jen, pane, dovedete ceniti ji... Lucie, ty vštěp si v pamět otcovskou mou dobrou radu: Važ si svojich dobrodinců!... Dovolíte,“ k Jiřímu zas, „abych přijíti směl časem...“ s vychytralým pološeptem hlavu k němu nakloňuje: „zbujnět mohla by má dcera, otcovská však autorita bude držeti ji v mezích...“ Jiří otevřel mu dveře. Ještě potřásl mu rukou dobrý otec, poroučel se staré paní, na Lucii pozahrozil a šel... Ticho, dusné ticho vládlo nyní v pokoji. Stoup Jiří k oknu, na skle bubnuje si rychle jakýs pochod odměřený. Náhle obrátí se k tetě, která úzkostně se dívá po Lucii: „Pojedeme na venkov dnes.“ „Ještě dneska?“ „Pojedem hned po obědě. Připrav všecko. Objednal jsem už i kočár.“ – – Objednal jej. Jako střela vyletěl dnes z kavárny. V něm vřelo peklo. Mluvilo se totiž leccos. Kdosi zmínil se i o tom, že prý Lucy zmizela. Smích. Na Jiřího sypaly se dotazy; v té chvíli provál však jej zas ten lepší pocit: jako by se na něj díval pohled oněch modrých očí, a ta dívka zdála se mu vznešenější, čistší, vyšší, než ta celá společnost zde. Řek jim pravdu. Řek ji vřele, přesvědčivě z hloubi duše. Homerický smích tu zahřměl. Chytrák Jiří! Jaký pláštík! Jak si výtečně to navlekl Odvede ji pod svou střechu, dá jí doma za Cerbera prostoduchou starou tetu, které ovšem deklamuje o kající Magdaleně s nezkaženou dosud duší – by se v taji mohl kochat tímto lepým, svěžím tělem! Chytrák! Chytrák! – Za svá slova Jiří ctí se zaručoval – nový smích tu odpovědí... Žluč se rozlila mu krví: prázdnými je nazval lotry, hlupáky a lidmi bez cti, zřek se jejich společnosti pro vše časy a šel domů. Cestou hned si najal kočár. Cesty na venkov se chytil jako spasitelné kotvy. – – Ubledlá a oddychujíc těžce vstala nyní Lucy. Celé věty draly se jí na jazyk, však řekla jenom: „Nejeďte vy, půjdu sama!“ A zas celou tíhou těla klesla v židli. Neplakala, neřekla víc, oči její upřely se jen kams v prázdno, jak by stihnout ještě chtěla něco, co jí v dálku prchá. Stará paní vrhla se k ní... Jiří prohodil jen přísně: „Dětinství. Nic. Pojedeme.“ Čtenáři, jak malicherná jsou ta naše předsevzetí! Chtěl jsem s epickým ti klidem naskizovat obrázků pár z žití drobných, všedních lidí – a hle, přiznati se musím, že se mi teď ruka chvěje, že mi jaksi oči zvlhly, na duši že mrak mi leží marné, plané tesklivosti... Proti pravidlům všem přísným sunu se zas do popředí na místo svých drobných hrdin... Upomínka... Čtenáři můj, šleh mi náhle obraz duší z mojí dálné domoviny... Pod mým oknem hučí Vídeň, kroky chodců, rozhovory, duní tramway cinkající – a já vidím v dálce, dálce jednu cestu... Vede z Prahy. Široký pruh plný prachu, mořem zelených jde polí, protíná pár malých vísek, sklání se a zas se zdvihá, tu se točí, tu jde zpříma, jak pás nekonečný plátna běží, běží, až se v konci horizontu jeví oku jako úzká, šedá stužka... Telegrafní tyče zvučí monotoní píseň svoji... Praskot vozu, jenž se po ní vážným, volným bere krokem, rozlehlým se šíří zvukem... Vidím též, jak po ní spěchá drobný hošík... šťastný člověk! Spěchá domů na prázdniny, za ním leží dnů řad teskný, před ním osm neděl blaha, a ten hoch radostí slzí, že už vidí lesklé báně na kostelních známých věžích... – Znám tu tvář... Ach vidívám ji na vybledlé podobizně – je to mojich šestnáct roků... – Ne, čtenáři, nenapíšu ti zde žádnou elegii na svou uplynulou mladost – byl to vzdech jen – a dost na tom. A zde v protivném tom místě člověk věru více nemá nežli vzdech a upomínky... Kočár minul Vysočany. Hadovitou cestou nyní stoupá volným chodem vzhůru. Rozpjatými slunečníky chránily se obě dámy před žhoucími blesky slunce. Jiří naproti nim sedě, klobouk v čelo posunutý, líně kouřil cigaretu. Teprv nyní sňala Lucy hustý závoj s obličeje, její modré oči plaše rozhledly se po okolí. Kočár stále ještě stoupá bokem vrchu. V levo věží se jak přízrak z chmurné báje hustým dýmem zahalená šedá Praha. S pravé strany leží otevřený údol. Čistým vzduchem prozařujíc jako zlatý nádech chví se na něm třpytné světlo slunce. Všecky barvy jsou tak svěží, jak by kraj byl právě umyt. Pestré obdélníky běží úžíce dál a dále až ku krajům horizontu. Železniční násep, cesty s zakrslými alejemi, hnědé chlumy, vísky, jež se tonout zdají v spoustě zahrad, temně modré lesy dále, ještě dále modré vrchy, jaksi lehce nadechnuté, spíš už jenom vzdušný oblak – idylické panorama, nad nímž v modré klenbě nebes bílé mráčky zvolna plují. Nevidění skřivánkové třepotavý jásot sejí s jasné výšky. Kolem cesty víří bubny armád cvrčků. Hlasy lidí, řehot koně, pronikavý praskot biče zalehnou sem chvilkou z dáli. Vzduchem intensivně voní opojivá jarní svěžest... Lucy dívá se – však oko detaily ty nepojímá – kamsi ztrnule tak hledí v neurčito, za to duší vpíjí celkový ten dojem, celý jarní den ten v sobě cítí ležet. Její duše pod ním v únavě se krčí, ale je jí při tom blaze – jest to pocit animala, jejž po kruté, mrazné době prohřívá zas žhavé slunce. Nevzpomíná, jak dřív bylo, nepřemýšlí, jak dál bude – přimhuřujíc dlouhé řasy, dívá se jen, dívá, dívá... Čtenáři můj, pouze žena reálně zná život žíti! Pro ni není minulosti, leda že jí někdy duší kmitne jakýs dávný obraz, k němuž cit však moudře mlčí. Pro ni neplatí též „zítra“, leda jen, když má jí přinést šťastnou chvíli... Šťastnou býti žena umí. Nám je štěstí prchavým snem, kmitem světla – její jemné nervy chytí sen prchavý, zákmit světla, labužnicky vyssají jej až na slední živný atom... Ohebná a měkká duše žije jen tím snem a světlem jako květina, jež listy celou plochou obrací tam, odkud záře slunce padá... Vytržena, přesazena, rázem pustí v novou půdu kořeny své a zas pije listy svými slunce, slunce... Kočár vyjel na hřbet vrchu. Rovná krajina se šíří kolkolem. Po stranách cesty v šedě zelenavých vlnách stojí obilí. Tam řepka svěží dukátovou barvou jasně svítí. V řádkovaných lánech řípy, brambor, řadou stojí pracující lidé, dlaněmi si cloní oči, hovoří a hledí k cestě. Koně klušou. Jako brána k příchodu jich otevřená plna jehlancových květů stojí nekonečná alej starých kaštanů. Stín libý zelenavě padá v kočár. Černou lornětkou se dívá stará paní po krajině. Stín ji osvěžil; teď hledá Řip a Ještěd, Milešovku, známé vísky na obzoru, známé cesty, ukazuje všecko Lucii; tak jedou, chvilkou přebleskne jim tváří světlo slunce; Lucy náhle rozhovoří se a mluví o svém dětství, o krajině, kde je žila; nevolány vyhouply se všecky šťastné upomínky na vrch duše. Jiří mlčel. Jenom někdy zaklel na žár, na komáry, drobné mušky. Sundal klobouk, otřel čelo, zív a kouřil. V jeho duši při tom bylo jako v bytě, z něhož lidé právě vystěhovali se: žádný předmět, žádný obraz, žádné hlasy, žádný pohyb – jenom jakés fádní ticho... Jeli... Víska... Cesta zase... Zase víska... Malý rybník... Mlýn je při něm... Podél cesty nyní stojí nízké stromky, třešně, švestky... Jedou dále... Náhle stará paní stiskla silně ruku Luciinu: Baňaté dvě rudé věže, jejichž pozlacené báně třpytily se jak dvě hvězdy, vystoupily na obzoru... „Už jsme doma,“ zašeptala. Jako záblesk zakmitlo to zrakem Jiřího – však zív hned, až se zalily mu oči. Bez biče a pobádání, jak by tušili cíl cesty, koně začli rychlej klusat... Královské a věnné město má tré tisíc bydlitelů, jeden kostel, dvacet hospod, pivovar a vinopalnu, dvoje noviny, jež jednou za čtrnáct dní objeví se: „-ýsské Listy“, věrný orgán opatrných otců města, „Volný Občan“, bojovný hlas bezohledné oposice (genesi jich čtenář najde o několik stránek dále). Náměstí je pěkné, velké. Patricijské domy stojí kolem něho ve čtverhranu, nad ně radnice se zvedá se zarudlou sešlou vížkou, v jejíž špičce dvojocasý lev se podle větru točí; kamenný Jan z Nepomuku stojí v středu; jednou v roce, v překrásném měsíci máji, bývá natřen lesklou hnědí na obecní útraty. Hrbolatý křivý chodník podél pat se domů táhne, přetínán je smrdutými stružkami, jež plynou z domů a jež na náměstí tvoří filigránské veletoky. Po celý den starý metař hromadí tu v drobné kupky slámu, prach a nečistotu; vítr pak, či bujná mládež pravidelně rozmetá je při dne sklonu; druhého dne metař skupí je zas znovu. Z náměstí je pěkný výhled ku západu; ulice tu níží se a přes ni vidět hřbitov s kapličkou a kříži, černavými cypřišemi, pomníky (tam v klidu leží hrdinové městských tradic) a dál pole, pruhy stromů podél cest a hnědé skály; v jednom místě probleskuje v slunečních dnech plocha Labe; potom dálka, modrá dálka, jen zvon Řipu s bílou špičkou zřetelně v ní rýsuje se. Chloubou města je však zámek. Rozlehlá a pevná stavba s věží, jejíž střecha kryta barevnými tabulkami, hrdě ční nad labským tokem. Věky, které přes ni vály, nechaly tu také stopy. Hradní příkop, silné valy, zeď střílnami opatřená, stará okna, erby na zdi, tmavé žaláře a chodby; a zas v starém sešlém parku tajuplné pavilony, fontány a velké vasy s omšenými amorety; a zas jedno křídlo zámku s okny čistě moderními, s plyšovými záclonami, s teploměrem na skla rámu; a tam v parku náhle vejdeš z rokokové smavé doby do záhonů zeleniny – tak tu vážně na tě dýchá mlčelivý konglomerát zašlého a přítomného... Páni z Krajků drželi zde nad Pikharty kdys svou ruku, zbožné písně chvěly tenkrát korunami stromů v parku; zádumčivý císař Rudolf s této věže pozoroval běh hvězd s mistrem Tycho Brahem; Banner sídlil tu – lid dosud vzpomíná té švédské metly a té jeho pakostnice; vévodkyně Berry v parku galantní svá dobrodružství žila za měsíčních nocí – patricijské dcerky rády chodí dneska po těch místech a tu rdí se vzdychajíce... Park je otevřen teď městu. Zámecký pán žije v dáli. Správce jeho, tuhý Němec, sídlí v zámku v onom křídle, kde jsou okna s teploměry. Letný pán ten, vážný, přísný, před nímž zdaleka se smeká, jemuž chudina a mládež na potkání – starým zvykem – ruku líbá, velké slovo vede v žití toho města. Není činný na radnici – nemá k tomu dosti času: správa panství, nad to ještě, pětadvacet roků drží okresní už starostenství – ale intimní jsa přítel pana purkmistra, je radou ve všech spletitých mu věcech. („Volný Občan“ perfidně se o tom často vyjadřuje: Hlava města na radnici, ale svatý duch je v zámku. – Pod čarou pak feuilletonem průzračně dost povídává, že prý ještě intimnější přátelství pan správce chová k tlusté paní purkmistrové – ostatně v tom celé město nevidí nic závadného.) Nový most přetíná Labe. Pěkným hájem lip a dubů, jejichž sněti ve výši se dotýkají tvoříce tak divadelní šumnou klenbu, dojde k druhému se městu. Jeho jménem rozchvívá se v Čechách každá zbožná duše: poutnické to svaté místo s chrámem, posvátný kde obraz způsobil prý na tisíce zázraků... Z nich podnes tyje kapitola tlustých kněží, sta a sta pak dobrých lidí, již tam v nízkých domcích sedí celý podzim, celou zimu, jako pavouk ve své skrejši; když pak z jara začnou vláti korouhvičky venkovanů, marianské písně plní celý okres, když tu spějí družičky a zbožné baby, bujní hoši, snědé holky ze všech končin naší vlasti k tomu místu – vyhrnou se s plátěnými svými krámky, lapají ty zbožné duše, vyssají je, jak jen možno... Toť as místa, kudy vedla stará paní svoji Lucy druhého dne po příjezdu... Čtenáři můj, pozorovals někdy život v mraveništi? Filistrovský hmyz ten žije pravidelně, maloměstsky. Všichni znají se a každý určitou má práci dení, vyjde z rána, potká druha, tykadly se omakají, jakby vyprávěli sobě sny z té noci uplynulé, drobný klep a novotinu, pak jde každý dál svou cestou a hned setká se zas s jiným, postojí zas, porozpráví a dál spěchá. Znají as už každý pohyb těl svých, znají nejjemnější odstín nitra, všecko ze svých minulostí – a přec sladký zvyk je nutí letmo spolu pohovořit zas a zas jen o témž, o témž jako včera, tak dnes, zítra. Při tom konají svou práci jaksi mimo, jako něco vedlejšího; přijde večer, navrátí se v mraveniště a zas po všech chodbách, síňkách seskupeni dva, tři, čtyři stojí až do pozdní noci v zajímavých rozhovorech. Však ten rozruch, když v ně padne cizího cos!... Jako diví pobíhají, vyzvídají, zanedbají práci dení, tykadelkem křeč jim chvěje, nervosní jsou... shlukují se, debatují... kurážnější vrhají se na ten předmět, se všech stran si prohlednou jej, oklepají a pak běží, až se hlavičky jim třesou, nazpět v plenum... Bleskem letla zpráva městem: Přišel Jiří se svou tetou, přivezli si domů jakous cizí slečnu. Kdo to? Kdo to? Není z přízně (důkladně se v městě znají všechněch členů rodokmeny), tak jen fantastické bajky, kombinace, povídačky po městě se rozletají, než i vyprávěči sami nemohou jim dobře věřit. Není okna v celém městě, kde by, když šly dámy mimo, neobjevila se hlava s kritickou dvojicí očí; kdo je potkal na ulici, na náměstí, v panském parku, zastavil se, ohlížel se, druha chyt a dlouho, dlouho postál s ním a hovořili... Odpoledne kolem druhé vybatolila se z domu tlustá paní purkmistrová. Pivoňkový hedváb šatů, světlé rukavičky k loktům, klobouk, plný klátících se višní, květů, pestrých peří, hlásaly všem dobrým lidem cíl kýs velký této cesty. Den byl žhavý. Perly potu tryskaly jí v plných tvářích do dvou rýh se slévajíce vedle nosu. V temně rudém stínu svého slunečníku drobným nehoupavým krokem jde tak, spíš jakoby plula, hlavou točíc v pravo v levo děkuje všem slušným lidem: „Guten Tag“ a „Pozdrav pánbů!“... Zadní stěnou přilehaje ke zdi zámeckého parku, čelem hledě v lány polí stojí dvorec Jiřího. Paní purkmistrová vešla na rozsáhlý dvůr. Krom slepic, hus a kachen, hejna vrabců, holubů pár, vrtících se na kulatém holubníku, neviděla ani tvora. Žhavým vzduchem rozleval se zápach stájí, vůně sena. Paní purkmistrová míří kolem bytu šafářova k jednopatrovému domu na zad dvoru. Žena jakás vyšla právě, uhlídá ji, otře ruce o zástěru, běží k ní a líbá ruku. „Pozdrav pánbů, nechte, nechte,“ blahosklonně nastrkuje ruku paní purkmistrová, „paní radová je doma?“ „Ano, prosím, jednostpaní,“ („paní radová“ je titul tety Jiřího). „Pan Jiří?“ „Také doma, jednostpaní. Sedí s šafářem a píšou. Ňáké účty. Milostpán teď sám chce převzít hospodářství. Zůstal tady. Počítají.“ „A ta slečna? Kdo pak to je? „Nevím, prosím, jednostpaní. Člověk řek by, že to bude dcera naší jednostpaní, ale není. Sama nevím. Jsou tam spolu –“ „Dobře, dobře – nechte, nechte.“ – Je to pokoj veliký a vybílený, židlí pár, stůl, velká skříně z temně dubového dřeva s řezanými ornamenty jediným jsou nábytkem tu. Se stěny se dívá z rámu olejový Hus a Žižka, mezi nimi na podstavci stojí soška Poděbrada – otec Jiřího tu ztrávil delší půli svého žití – obrazy ty, nábytek ten jsou tu jeho upomínkou. Stará paní sedí s Lucy u otevřeného okna; jetele lán venku leží v stínu domu; pampelišky dukátovým svojím květem proskakují tmavou zeleň. Cvrčkové v něm hlasně chřestí. Jaksi bezmyšlenkovitě drží Lucy v ruce knihu dlouhou, úzkou, v staré kůži s pozlaceným ornamentem. Tu jí stará paní našla, je to milý soudruh z mládí: Novalis. A stará paní vzdychá slastí: „Čti jen, dítě! Ach, ten Heinrich z Ofterdingen! Blaue Blume! Přečti si to! Já ho četla celé noci!“ – Paní purkmistrová vešla. Hlasný výkřik. „Ach, Frau Räthin!“ „Ach, Frau Bürgermeisterin!“ Objaly se. Vodopády neposlouchaných slov plynou; v posled paní purkmistrová usedne si. Bystrým okem dvakrát, třikrát změří dívku, teta zachytí ten pohled. „Moje Lucy,“ představuje. „Ach, mě těší, s’freut mich, s’freut mich. Na dlouho k nám?“ Lucy rdí se. „Na vždy, na vždy,“ teta rychle. „Slečna žila dříve v Praze?“ „Ano, v Praze,“ Lucy spěšně. „Nevím, nevím, jak se bude líbit slečně ten náš život. Fádní venkov, malicherný, nehlučný, bez interesu, prostí lidé – slečna, tuším, zvykla asi jiným kruhům –“ „Ne, má Lucy,“ přervala nit stará paní, „bude tady zcela jistě spokojena. Ba, ten venkov svědčit bude jejím nervům, jsou tak nějak rozrušeny –“ „Jistě slečno, tady nabudete zdraví. V případě tom jistě, jistě. My zde žijem idylicky. Spořádáme ňáký výlet, zábavy – však, smím snad ptát se: není slečna zasnoubena, nemám vlastně gratulovat? Snad pan Jiří –“ Lucy hoří vnitřním ohněm. „Chraň ji pán bůh,“ rychle vpadá stará paní, „to by byla pro ni trefa! Raděj bych jí vlastnoručně přivázala kámen na krk a tam potopila v Labi! Aber sagen Sie mir lieber, werthe Bürgermeisterin, co je nového? Co město? Naši známí?“ „Ach, Frau Räthin,“ z hloubi duše oddychla si nyní paní purkmistrová, „mnoho, mnoho. Myslete si, doktorka zas...“ (doktor totiž, hlava městské oposice, vydavatel „Občana“, byl zapřisáhlým nepřítelem pana purkmistra), „ba ano, je to ženská beze studu, viděli ji ondy v lese v tuze důvěrném tète à tète s panem adjunktem! Nu, věru, ona má v tom přec už praxi, bůh ví, kolikátý už to! Ostatně se časem zdá mi, že to rodinným je zvykem: denken Sie sich, doktor klidně na to řádění se dívá – ovšem, svědomí! Frau Räthin, před týdnem zas musil poslat služku do Prahy! Nu hleďte, to je městský mravokárce! Ten chce pošpinit čest moji! Jeho plátek psal zas ondy – hanba mluvit – o mně, o mně a o našem panu správci! Ničemnost!“ Choť hlavy města zarděla se jako krocan od čela až ku lalochu; dál se sunou historie nechutné a skandalosní, celá městská oposice v půl hodině tady stojí ve špinavých nedbalkách svých; „člověka jen to můž těšit,“ končí paní purkmistrová, „že je celá naše strana v tomhle jako křišťál čistá. –“ Ještě několikrát jemně dotekla se skořepinky, v níž tak pevně krylo se jí tajné jádro cizí slečny – vždycky marně: za to platně začínala vždy a znovu sahat do kalného proudu, jímž se valí život města... Dvě hodiny seděla tak. „Teď, Frau Räthin, poroučím se, s bohem, slečno, shledáme se na nějakém výletu, nu, sbubnujeme záhy něco.“ Povznesena – jak už bývá každý člověk, když byl našel třísky v oku spolubližních, jak páv vyšla šumíc pýchou z dveří paní purkmistrová. „Vidíš, Lucy, taková je,“ povzdychla si stará paní, „teď dej pozor: dnes či zítra přijde její nepřítelka, doktorka; a všecko tohle budeš zase slyšet od ní, ovšem, že jen změní jmena. A je nejsmutnější při tom, že to všecko bude pravda, jako pravdou je to dnešní. Je to svět! Za našich časů přece takhle nebývalo!... Lucy vytrhla se. Dosud dívala se zamyšleně na vlnivá jeteliště: „Ale, teti, řekni mi jen, co je to zde za poměry? Odkud tohle nepřátelství mezi dámami?“ „Ah, ano, to je pěkná historie. Zrovna jako anekdota. Pár let tomu, byly obě, doktorka i purkmistrová vůči sobě jako sestry. Třetí v jejich spolku byla paní sudí. (– Nebožka teď. –) Ty tři byly všude spolu, na besedách, na procházce, na zábavách, děti svoje v kolíbce už určovaly za sebe – nu, příslovečným mohlo být to přátelství! Zatím sudí stal se radou kdesi u krajského soudu. Přátelství to trvalo dál. Doktorka i purkmistrová den co den tam psaly listy – dva, tři roky tak je psaly. Milá radová tu zemře. Rada, muž to vypálený, škodolibý starý satyr, pošle drahým přítelkyním ženy svojí na památku velkou bednu. Sezvaly si paniček pár ještě z města a teď plny vzdechů, stesků otevrou ji. Balíky dva leží uvnitř, nápis na nich: Milostpaní purkmistrové, milostpaní doktorové. Na dvě kupy rozdělí se zvané dámy. Balíky se opatrně rozpečetí. Psaní v obou, samá psaní! Ta, jež psala purkmistrová radové, má doktorka teď, a zas opak. – Neptej se jen, jak se skončila ta scena! Obě div se neporvaly! Všecky listy od a do z byly jedna pomluva, klep, choulostivá historie, inu, vše, co nejhoršího o té druhé! A tak jedna, tak i druhá! Druhého dne bylo toho plné město, to byl ruch a šum a život, jak by byla revoluce vypukla! A od té doby jedna druhou nenávidí jak své hříchy! Teď to rostlo. Přišli do toho i muži. Doktor s purkmistrem, dřív dobří, přenesli spor na radnici, v správu města. Doktor začal zvát se nyní „Mladočechem“, purkmistr zas „Staro-“. Doktor založil list a teď hřímal každých čtrnácte dní do nich; konečně i purkmistr se vhoupl v sedlo. Založil též noviny své. Teď se perou zrovna na nůž... O vlku řeč – vidíš tam tu štíhlou dámu?“ ukazuje paní Lucy přes jetel a pole k cestě, „to je paní doktorová. Jde k nám. Tak se jenom připrav...“ Podél Labe k blízkým lesům kvetoucí se šíří luka, po těch lukách středem běží úzká, pískovitá cesta, po té cestě hýbají se nyní volným, dlouhým tahem klátící se slunečníky, jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest – třicet bys jich napočítal; světlé dámské toalety pod nimi se pestří v slunci, kolem nich pak s prava, s leva, na polo k nim obráceni, pošvihujíce si hůlkou poskakují seladoni. Slunce lije přímo oheň z modrošedivého nebe na tu louku. Země pálí pod nohama. Sprahlá tráva temníc schlipuje své listy. Hlavy kvítků visí dolů, jakby byly nalomeny. Intensivní těžké vůně leží ve vzduchu. Sta cvrčků plní pekelným jej vřeskem, zdá se, jakby miliony kapek taveného kovu tříštily se o skleněnou desku... Tlusté dámy v sboru pracujíce kapesníky po svých lících libují si každou chvíli: „Je to počas! Vydařilo se to dneska!“ Plavovlasé, modrooké dcerky patricijské kráčí plny štěstí. Jeť jim svátkem taký výlet. Staré vtipy, každý nejhloupější nápad jejich dvorných kavalírů odměněn je vděčným smíchem. Jejich prázdný, mělký život v dnešním dnu má nový mezník: budou totiž vzpomínati asi takto: Po výletě za čtrnáct dní, měsíc, za dva stalo se to... Ubohé ty naše; dcerky patricijské! Do čtrnácti roků sedí s kratičkými sukenkami, s vlásky na zad sčesanými v školní škamně svého města. Pak se pošlou starým zvykem do Zákup kams k zbožným sestrám... O vánocích ukážou už matky se slzami blaha čistě psaná blahopřání v čisté němčině. Dva roky tráví tam tak, navrátí se v dlouhém staromodním šatu, vlas nad čelem rozčísnutý, v zadu visící dva copy, s okem sklopeným vždy k zemi s hospodářstvím vědomostí. Šťastná máť je vede nyní do světa. Jdou k panu správci, purkmistrovi, ku všem radním, ku všem městským kapacitám. Dcerka je tak tichá, skromná jako fialka. Máť září: bezvadně se vyjadřuje dítě její v druhém zemském; od jeptišek přivezla si kupu svatých obrázečků za pilnost a dobré mravy; doma všude jest jí k ruce, myje, vaří, pere, žehlí; otci k svátku tajně chystá pestrobarvých střevíců pár; kolem páté odpoledne kráčí s modlitební knížkou přes most v ono druhé město a tam v chrámě klečívává vždy po celé požehnání před zázračným obrazem. Za čtvrt, za půl roku na to zponenáhlu přijde změna: copy zmizí, vlasy v předu nad čelem jsou přistřiženy; šat je ušit podle mody; svaté obrázky své rozdá mladším svojim sourozencům, v neděli jen jde v chrám páně a jen proto, že to zvykem; vynajde si přítelkyně, s nimiž během čtrnácti dnů věčné přátelství si slíbí, které až i měsíc trvá; památník má, kam psát musí každý tvor, jenž s ní se setká; potulný pak mistr tance zasvětí ji v umění své (jednou za rok s matkou jede do Prahy v čas karnevalu na ples studentský), čte ráda (matka chtíc, by nepozbyla klášterních svých vědomostí, odbírá jí „Gartenlaube“), často při lektyře pláče; Wernerku a Heimburgovou pozře tak, jak máti její vyssála kdys Marlittovou; z našich poetů si cení písně Jablonského, Hálka, dluží si je, vzdychá při nich, krasopisně opíše je v album zlatě oříznuté; dvě hodiny deně šije na své výbavě, již chystá bona fide plna předtuch; k podvečeru chodívává po náměstí s přítelkyní, svěřují si svoje touhy, svoje snění, však jen z pola: v hloubi dušičky té leží vždy rek jakýs, baron, hrabě, důstojník či aspoň doktor; dvě tři platonické lásky uzavírá se studenty; proti nástrahám a léčkám maloměstských Don Juanů chrání ji – ne oko matky, ač ji ostříhává bděle – ale přirozená její chytrost... A tak leta plynou... Ve dvacátém osmém roce patricijské naše dcerky usvádají. Vědí o tom, vzdalují se veřejnosti; s otrávenou resignací chodí zas na požehnání; s jízlivostí nenávidí ony mladší družky svoje, které dosud plně kvetou; jazyk jejich postrachem je všemu městu... Jinak ovšem, je-li máti prozřetelna a jí sama najde muže: dohodnou se, poslušná dceř změní reka svojich snění s prostým, všedním buržoou a je šťastna, že ji minul směšný osud staré panny. Žije... srdce umlčené znenáhla však začne stenat, chvíli tlumí je – pak rázem v první otevřenou náruč uvrhne se – svědomí hlas nekárá jí, vždyť tak žijí všecky jiné – ona při tom decentní je vzornou paní, pevně vede správu domu, o muže se řádně stará, děti vychová tak dobře, jako ji kdys matka její, tloustne při tom a je ctěna celým městem... Ubohé vy, dcerky naše patricijské, dávné lásky mého jara, vybledlé mé upomínky!... Mladí c. k. úředníci, městští synkové, již otcům pomáhají v hospodářství, obchodě, a jejichž domy k vládnoucí se hlásí straně, starají se o zábavu mladých slečen. Jiří kráčí s klidem staršího již muže vedle paní purkmistrové. Paní purkmistrová sdílí s ním ty pikantní své klípky o všech neznámých a známých druhé strany. Jiří chvilkou, jako každý slušný člověk, zasměje se, řekne cosi, při tom myslí vytrvale na svůj mlýn a hospodářství... Se vztekem a těžkým srdcem rozloučil se s pražským žitím. Až když jeho kočár vjížděl do vrat dvorce, kde se zrodil, kmit mu hlavou velký nápad: bude klidně hospodařit na oteckém statku, bude dohlížet na polní práce, účty sám vést, cizí lidé beztoho jej okrádají; během dne tak unaví se, večer s poklidem si lehne – parfum Vergilových idyl voněl z těchto snů a plánů, v obraze tom rozkochal se a zas zdál se sám si býti kýmsi větším, povzneseným, což mu dobře lahodilo. Jak dál bude – nepomyslil, jen vše převzít, hospodařit. Hospodaří – jeho chasa často vypuluje oči nad tím oním nařízením, odmlouvat však netroufá si. A teď Jiří snuje plány a jen plány. Purkmistrová jako maně několikrát zavadila otázkami o Lucii. Vyhýbavě odpovídá na ně Jiří. (Poměr jejich ustálil se. V hloubi duše Jiří mínil, že, ač hloupě, jednal čestně. Lucy žije nyní tady v zátiší a nikým znána; tetě, jíž je tolik dlužen, je ta dívka celým žitím, a je dobře. Ono kouzlo, jímž jej kdysi oči její zaujaly, pravda, zbledlo; zcela jiným zrakem dívá teď se na ni: zrakem muže na půvabné dívčí tělo. Cítí často vzteklou touhu, když ji vidí nakloněnou nad knihou neb jakýms šitím a ta plná její ňadra když se v taktu pohybují – stisknout je, ji sevřít v náruč, až by přimkla oči vášní – přemne však jen rukou čelo a sám sebe v duši kárá posmívavou ironií. Jinak nepříjemně dráždí jej ta celá její bytost. Jsou-li všichni pohromadě, padá na něj z její duše zvláštní tíha. On v ní cítí vždycky cosi silnějšího, čistšího – a to jej zlobí. Před oči si stále nutí její minulost – však marně; v posled ve své ješitnosti namlouvá si, on že vlastně přetvořil ji, očistil ji, on že navrátil ji světu takhle klidnou, takhle silnou – a tu hodí hlavu stranou.) Špička výletu již vešla v klenbu lesa. Oddychla si. Lucy s tetou zavěšená kráčí v zadu. Paní sudí baví je. Je pražská dáma, již sem v toto hnízdo zavál osud mužův. Teskní nazpět, vzpomíná na pražské známé, známá místa, mluví rychle, úsečně a skorem sama. Teta místem jenom vpadne slovem, větou. Lucy mlčí. Znavena je polo žárem, polo styky posledních dnů. Celé městské mraveniště tykadly ji omakalo – ó ty chvíle plné strachu! Připadala si jak zloděj, jenž se s lupem kdesi skrývá, ale kolem této skrýše duní stále, stále kroky stihatelů!... Přišly všecky: paní sudí, paní berní, paní doktorka a čtyři radové, tři vážné vdovy – zkrátka celá honorace. Vyzvídavé, bystré zraky, mrštné jazyky se stále zabodávaly jen do ní. A ta dobrá stará paní s nevídanou obratností všecky, všecky odrazila! Lucy se jen chvěla hrůzou při pomnění: Kdyby jednou ty se všeho dověděly!... Jak i jinak jevil se jí nyní tento nový život! Cítila jej, žila jej tak s celou silou svojí duše; žhavým studem chvívala se při obrazech z minulosti, jež se maně někdy kmitly před očima duše její. Je teď čista – ale schází cos jí přece – sama neví, jak to jenom pojmenovat. Jakás meta, k níž by spěla, jakés „něco“, proč tu žíti. Horror vacui ji děsil za noci, když z lože zřela otevřeným oknem hvězdy a kdy maně poslouchala žalostný zpěv žabích houfů z poblízkého rybníka... Jenom staré paní k vůli vyšla dneska na ten výlet. Vybledlé ty staré oči stále po ní točily se starostlivě, hádajíce, že to venkovská jen nuda tísní drahou mladou duši. Tedy šla. Před starým zámkem společnost se shromáždila. Všichni městští seladoni s duchaplnou řečí na rtech shrnuli se kolem Lucy. Všichni protivně tak směšni! Lucy připadala sobě jako slípka, která zbloudí na dvůr cizí: kohouti ji sotva shlednou a už běží od svých dobrých, známých slepic, každý k ní jen, každý bije o zem křídlem, nadýmá se, soky pere a jak může nejkrásněji zakokrhá. Ledový chlad jejích očí odehnal je. Vrátili se k dobrým patricijským dcerkám, které plny žárlivosti prohlížely si zjev její... Výletníci došli nyní na určené místo. Svah to v stínu dubů. V husté trávě usedli si. Vzduch tu ležel ještě žhavější než venku. Matky vyndavaly z tašek bábovky a cukrovinky. Seladoni přinášeli vodu z blízké studánky. Zapocená čela, tváře leskly se. I Jiří přines sklenku vody. Lucy pila. Stará paní podělila děti svoje holoubátky. Jedlo se. Pak starší dámy sesedly se. Purkmistrová zašla jenom mezi mládež a tu hlasně zavolala: „Frau von Fischmeister, ich bitt’ Sie, vezmou tady tyhle mladé pod své žezlo!“ Paní radní, Frau von Fischmeister, teď vstala, suchá s neženskými tahy, slečny svolala i pány do kruhu a proslovila krátký návod k „sekretáři“. Hráli tedy sekretáře. Seděli tak v trávě v kole, každý psal na drobné lístky nápady své. Paní radní komanduje. Lucy nechtíc nijak hry se súčastniti sedí stranou podle tety. Stará paní s účastenstvím sleduje ty známé šprýmy, směje se a opírá se o rameno Luciino. Jiří zprvu taktéž váhal, pak hrál přece. Seděl vedle štíhlé dcery paní berní. Rozkošná ta plavovláska s okem modrým jako chrpa, opálenou pěknou rukou mezi hrou si sňala klobouk. Jiří maně naklonil se k její hlavě. Náhle vdychl intensivní těžkou vůni topolové pomády, která vála z jejích vlasů. Rychle vdechl ještě jednou a zas ještě. Ona trochu otočila k němu hlavu, a v těch očích Jiří viděl blysknout cosi báječného. Jakoby tam tancovalo sta a sta malinkých gnomů v třpytných fialkových šatech. Sladký pocit rozechvěl mu všecky nervy. Řek jí cosi. Usmála se. Paní radní volala je k pořádku. Hráno dále. Paní radní vyzývala znovu Lucy, teta též jí domlouvala. Jaksi kysele tu Lucy povstala. Pak paní radní aranžuje „slepou bábu“. Bába padla na Jiřího. Hned mu zavázány oči, kruh se rozprch s hlučným smíchem. Ale planoucím svým zrakem postih ještě dobře Jiří běh té štíhlé plavovlásky. Hustou travou běží za ní, ona stojí... ještě stojí... již je u ní... ještě stojí... vztáhne ruku... ona silně najednou jej přes ni pleskne, dá se v útěk... Zatím Lucy volným krokem vzdálila se. Pryč ji něco vyhánělo od té cizí společnosti. Ohledla se. Stojí v klenbě borového lesa. V zadu míhají se bílé šaty výletníků. Křik jich slyší, zrychlí krok a spěchá dále. Dusná vůně pryskyřice lahodí jí, vdychuje ji plným douškem. Při tom smetá s obličeje tenká vlákna pavučin. Zas ohledla se... Ticho... Vidí jenom rudá lesklá těla starých sosen... Chce jít dále... náhle stane... hrůzou div že nevykřikla... Před ní, pod tím jedním stromem na šedivém velkém pledu leží muž, a jeho oči klidně, pevně hledí na ni. Temně hnědé velké oči, pravé hledí jaksi stranou jak u lidí, jimž je zvykem čísti leže. Svítit zdají v zapadlých se tmavých důlcích v zhublé voskovité tváři, které zelený stín snětí dává příšerný vzhled stuhlé mrtvoly; vous řídký, hnědý rámuje ji, vybledlé rty sevřeny jsou – takto hledí podivný ten člověk na ni beze slova, bez pohnutí. Lucy v strachu, ale přece přikována tímto hledem táže se ho (jiného nic v chvíli té jí nenapadá): „Račte též být výletníkem?“ Neznámý děl tiše: „Ano.“ „Z našich?“ „Z vašich? kdo pak je to?“ „Paní purkmistrová – – – “ „Ha, ha,“ sípal v smíchu, „podařeno! Přece někdo, jenž má o mně lepší mínění! Nu, díky! Já, dekretovaný tulák rodné obce, já mám býti na výletu honorace! Ne, já jsem tu výletníkem pro sebe!“ a rozkašlal se, „moje stará dobrá matka míní, že mi tyhle stromy vrátí pokažené plíce!“ odplivoval, natáhl se jako znaven touto řečí. „Dělám jí to tedy k vůli –“ a zas kašlal. „Tož se šetřte, nemluvte,“ už lítostivě spjala k němu ruce Lucy. Rozesmál se: „Aj, tvor lidský, jenž má ještě se mnou soucit!“ „Nevěříte?“ „Věřím, ano, litujete, ale v duši šeptáte si: pane bože, pomodlím se dneska k tobě, že v tom nejsem jako tenhle.“ „Nevěřte si!“ podrážděně Lucy vyhrkla, „já řeknu, co si myslím: Chtěla bych být –“ „– místo vás v tom!“ dodal v smíchu. Kašel zas jej chvíli držel. „Takhle řekne každá dívka před dvacátým čtvrtým rokem.“ Chvíli ticho. Upjatě zří Lucy v jeho pravé oko, v duši pracuje jí jakás nadlidská a hrozná síla, najednou se tiše zeptá. „Víte, kdo jsem?“ „Lucy! Lucy!“ – rozlehá se nyní lesem chvějící hlas staré paní. Lucy ohledla se. V očích mžilo se jí. Stará paní, purkmistrová, paní sudí chvátají sem. „S bohem, s bohem,“ zašeptala Lucy. Pohled naplněný pohrdáním z tmavých očí nemocného zalet k paní purkmistrové. „Dítě moje!“ stará paní chytí obě její ruce. „Přišli páni právě, slečno, vřele přejí si vás poznat,“ hovořila paní sudí. „Náš pan správce s panem sudím und mein Alter,“ dodávala rychle paní purkmistrová. Lucy kráčí beze slova se skloněnou hlavou. „Ten tam,“ ukazuje purkmistrová, „je zlý člověk, Jakobiner, sběhlý student, verkommenes Individuum. Hat er doch Ihnen nichts gethan?“ A Lucy zakroutila jenom hlavou. „Chudák jeho stará matka!“ litovala dále suše purkmistrová, „chtěla míti doktora! Sein Vater war nur ordinärer Schrniedgeselle. Inu, krev se nedá změnit. Co je Pöbel, bude Pöbel. Štěstí pro ni, sag’ ich immer, jsou ty jeho souchotiny.“ Rozjařeni, v smíchu, zpěvu vraceli se výletníci, když už na západě bledl poslední pruh červánků... A v té chvíli v jedné krčmě seděl sešlý starý člověk v kruhu deních hostí. Křížem složeny měl nohy, na nich zaprášenou vetchou obuv, hlasně mluvil bije pěstí v plochu dubového stolu. Pozorlivé posluchačstvo místy přisvědčovalo mu. Drobní domkáři tu byli, obchodníci, jeden radní; starce častovali pivem, připíjeli, ťukali s ním. Stařec řečnil o svých právech, právech otce na svou dceru, nedá unést, vyrvat si ji ani hrabětem: má k ruce paragrafy, policii; vzdělaným je člověkem, byl učitelem na vesnici kdesi v dáli; osud stih jej krutou ranou; jeho dcera oporou mu byla v stáří, jeho dobrou Antigonou, žila, ano žila dříve v domě prodajném, však co je komu do toho? Co dneska značí ještě čest? Jen slovo! Hloupé slovo! Jeho dcera třebas nevěstkou, přec rovnat může se svou vnitřní cenou každé jiné řádné ženě! Ten, jenž tajně mu ji vyrval, jenž ji zavlek sem v svůj pelech, navrátí ji! Musí, musí! Trest se též mu neodpustí! Nejsme někde v Orientu, kde snad možno dcery loupit! – Hlomozil, pil, rozohnil se, mluvil dále. Každé slovo jako blahodárná manna padlo v duše posluchačů, dál jej častovali pivem, vínem, kořalkou, až v posled šedá hlava starce klesla na stůl. Začal hlasně chrápat... Jako spokojený stařík z rohu náměstí se dívá nízký, čistý hnědý domek zamřížovanými okny. Kolemjdoucí (hlásí-li se ku praporu vládní strany) uctivě a slepě jaksi pozdravují v krajní okno. „Volný Občan“ však v ně cílí každých čtrnáct dní svým vtipem, jeho stoupenci se zubí zlobně v ně a vyzývavě – a přec v okně tom je klidno, po celý den nemihne se lidská tvář v něm, tiše visí obloukovitá dvě křídla záclon krajkových až dolů. Za nimi však v stínu skryta po celý den nad punčochou sedí paní toho domu. Jako stará zlobná sfinga s fauteuilem se zdá být srostlá, nepovstane, nepohne se, jenom její tlusté prsty pohybují mrštně dráty. Ostré brejle v rudých lících sedí na širokém nose, pod skly hrá dvé šedých očí jako kapky rtuti. Měří náměstí si s prava v levo, z dola nahoru, a pranic neujde jí; člověk, zvíře, papíru list větrem hnaný, žádné okno na náměstí, žádný vikýř v ploše střechy. Vdova letná to (muž její býval kdysi prvním radním, při podzimních honech vrazil mu kýs nemotorný střelec celý náboj do břicha), dceru má, již třicet vesen činí hořkou jako ocún, skrovné příjmy domu, polí stěží dovolují vést jim slušný život patricijek – a tak z života jí zbývá trpký vztek na vlastní osud, nevraživost na rod lidský. Jako onen starý Merlin, o němž pějí romantici, u okna dlí na výstupku, bystrým zrakem pozoruje života vznik, zanikání; v její hlavě složeny jsou minulé a příští časy, všecky nejtajnější činy křehkých městských spolubližních – a to všecko jest jak balsám její rozezlené duši... Bylo to den po výletu. Záhy z rána kolem osmé, kdy se po náměstí loudá městská mládež s kabelkami, vyšla paní purkmistrová nad obyčej rychlým krokem z domu svého. V dlouhém plášti barvy kávové, jenž v chůzi nepokrytě ukazoval bílou spodničku, bez pudru na lících, a vlasy zřejmě nečesané, nepálené, chvějíc chřípěmi, šla přímo k domku v rohu náměstí. Vešla v pokoj. Na výstupku u okna ční nad punčochou vážná, přísná paní domu. Frau von Fischmeister tu sedí ve vojenské přímé pose vedle ní. Dál v polokruhu paní komisarka, dáma plná pih a šilhající, paní poštmistrová, tenká s voskovitým obličejem, Frau von Janík, sešlá vdova, majitelka čtvera domů, všecky v pláštích, u všech čouhá dole spodnička a všecky jen tak nakvap učesány. Stranou opírajíc ruku o piano stojí suchá svadlá dcera paní domu. Paní purkmistrová stane v prostřed jizby beze slova. Zraky její setkaly se kmitem s očima všech paní, kývne třikrát vážně hlavou, jakby řekla: Tu to máme! Vidíme to! – Přistavila mlčky židli do půlkruhu. „Škandál!“ vyhrkne teď náhle Frau von Fischmeister. A všecky kývly hlavou. Plná prsa purkmistrové vypjala se: „Já to řekla! Ich sag’s immer: man hat eine gute Nase!... Teď jsme všechny blamovány! Celé město blamováno! Jenom doktor mne si ruce! Jeho Schandblatt má co žvýkat na půl roku! Škandál! Škandál!“ „Bubenstück,“ dí Frau von Janík, „od Jiřího! Inu, Praha! Prager Leben!“ Paní domu zdvihla ruku k svojí dceři: „Clotild, geh’ jetzt in die Küche. Tohle není pro tvé uši.“ „Aber Mama!“ „Clotild!“ Nyní Clotild vyšla, bouchla dveřmi. „Tak je celá familie“ – suše, přísně započala paní domu, „jeho otec –“ ze skříně svých upomínek tahá nyní historii nemorální, bezestudnou o Jiřího otci. Dámy vpadnou místy: „Schrecklich!“ „Škandál!“ Paní purkmistrová: „Schauťs mal an! Das sag’ ich immer!“ Paní domu přidá ještě jeden příběh o dědovi. Zas ty výkřiky, zas údiv. Dokončila. Malá pausa. „Arme Räthin!“ vzdychla nyní purkmistrová. „Jakou lestnou záminkou jen omámil ji!“ „Radová je tady trochu – už vom Haus aus“ – komisarka chvěje prsty pravé ruky kolem čela – „to já myslím.“ „A ten tatík, raportoval mi teď zrovna ráno Kavka,“ vypravuje purkmistrová (Kavka, městský strážník, vždycky z rána zajde k purkmistrovům do kuchyně, purkmistrová při snídaní vyslýchá pak, kdo a kdy šel v noci domů, v jakém stavu, z které krčmy a tak dále), „zašel k sedmé do dvora a za pár minut šel zas nazpět. Kavka, sag’ ich, ist ein geriebener Kerl, přitočí se chytře k němu, a ten starý začne chválit svoji dceru, starou paní, Jiřího a naše město – danke bestens. Kavka zkrátka dověděl se, že pan Jiří vyvatoval kapsy jeho penězi – man sieht ja daraus, dass ein Vegnügen Geld kostet. Starý dal se nazpět k Praze. Kavkovi řek, že zas přijde, že jsou tady dobří lidé, že by se sem nejraději přestěhoval – schöne Absicht!“ Zase pausa. Komisarka vidouc nyní vhodný moment k účinlivé jakés řeči, zakašlala, její oči začly šilhat ještě více a již přitlumeným hlasem mluví o té kastě dívek, k nimž se čítá slečna Lucy, vypravuje o těch domech, kde prý jest jich deset, dvacet, o těch malých pokojících, o tom, jak jsou zařízeny, o těch orgiích, jež pášou se tam v žhavých chvílích nočních, – purkmistrová při tom stranou hledla na ni: komisarka v chvilce té jí připadala jako hladovec, jenž vábí před oči si mísy jídel; druhé dámy naslouchaly pozorně, jak naslouchá se starým, dávno známým řečem, jež se však zas rády slyší – komisarka mluví dále, volí plná sytá slova, místy ilustruje gestem, místy přimhouřením očí. Hovor o tom rozpředl se. Frau von Janík, poštmistrová vědí mnohý pěkný detail. Frau von Fischmeister tu vstane: „Všimly jste si včera dobře, jak se nápadně až točil Jiří kolem Andy berních! Anda ist ein g’scheites Mädel, ale bude přece dobře dáti pokyn staré berní. Taký ptáček má se držet fern vom Leibe.“ „Jen tak vědět, co si Räthin o tom myslí,“ zabočila poštmistrová v staré thema. Paní domu punčoše v klín dala klesnout: „Man kennt ihre Affenliebe zu dem Neffen. Naposledy souhlasí a bude ráda, že pan Jiří má svůj magnet hezky doma.“ „Škandál, škandál!“ konstatuje Frau von Janík. „A což včera – viděly jste, jak ta naše reine Taube dlouho zdráhala se hráti?“ zahovoří purkmistrová, „a jak hned pak uletěla? – Svědomí ji asi hryzlo v slušné lidské společnosti. Vynašla si Jakobína stranou v lese. Vrána k vráně –“ Až se stěny zahrčely hodiny, jak chorý člověk, jenž chce kašlat, a teď bijí: jedenáctá. „Ach, schon elfe!“ vyskočila purkmistrová, „Mittagsessen!“ Dámy za ní. Purkmistrová otevírá dveře. Clotild v tváři žhavá lesklé, vypoulené zraky, nepadla div do pokoje. Purkmistrová usmála se. „Adje!“ poroučí se dámy. Vyšly... „Clotild!“ „Mama, bitte.“ „Clotild, to je unanständig; za dveřmi se neposlouchá“ – – začla nyní paní domu... Lucy vyšla s knihou v ruce kolem druhé odpoledne ze vrat dvorce. Stará paní dříme trochu po obědě, v jizbě žhavo je a dusno, jízlivých much plno všude, jež v tu chvíli odpolední zdají se být nejčilejší. Při obědě vyřídil jí Jiří jaksi ironicky pěkný pozdrav pana otce... Ach, ten otec... Otřásla se, neptala se ani dále, kdy, jak přišel, odešel-li; měla v této chvíli pocit, jak by kostnatá se ruka odkuds z její minulosti byla vzpřáhla, jak by táhla dole za lem sukně její zas ji nazpět... Jedla málo, nemluvila... Nyní kráčí v světlých pruhovaných šatech s rozepjatým slunečníkem zvolna k zámeckému parku. Kráčí v slunci, v ulici té není stínu. Maně hledí na zeď světlem ozářenou, od níž teplo odráží se žhavým proudem. Nepřemýšlí, pranic jí teď nenapadá, jenom pocit bezdůvodné stísněnosti leží na ní. Stopuje ta hejna mušek, jež se na zdi vyhřívají: vyplašeny jejím krokem poloobloukem se vznesou, blysknou kovovými tílky a jak hozeny dál padnou... Náhle vzhledla. Naproti ní kráčí paní Fischmeistrová s komisarkou. Lucy pevněj vykročí, tu obě dámy přejdou na protější stranu... blíží se... jsou v jedné čáře... Lucy uctivě se kloní... neděkují... hledí stranou... ponořeny v živý hovor... přejdou... Zas, jak dříve, volněj Lucy jde... tu cítí v týle onen jehlovitý pocit, jako když se někdo dívá na nás ze zadu. A maně otočí se: Obě dámy stojí, dívají se za ní, Lucy znovu ukloní se jaksi plaše, rozpačitě – neděkují zas, jen rychle otočí se a jdou dále... Lucy zarděla se rázem: instinktivních obav roje prochvěly jí. Konejší se tím a oním – ale osten pichlavě tkví v hloubi duše... Vešla v park. Směs různých vůní zavane k ní. S levé strany karafiáty se pestří, střemchu tuší kdesi v blízku, akáty a prvé růže; nyní ořechové listy zápachem tu převládají, vešla v obrovskou jich alej. Pěšinkou se dává v levo k staré rokokové části. Blízko cesty v bujné trávě chvilkou poskočí kos tiše, tajnůstkářsky jaksi hledí na ni čiperným svým okem. Pěnkava se hlasně ozve takřka nad samou jí hlavou. Včely šumí jí kol ucha – jinak ticho... svaté ticho... Sejde po kamenných schůdkách, na jichž zábradlí se tyčí otlučené dávné sošky, v starý park. Zde jasan, platan, kaštan s růžovými květy, staré břízy stelou na zem neproniknutelné stíny. Vzduch tu chladnější je, vlhčí. V staré fontaně, kde nymfa obemšená, bezruká, už dávno nevylevá vodu, leží plno hnících listů. Rozvrácená lávka místem do stínu se tulí větví. Stromů vrcholy se chvějí teskným šumem. Lucy maně stoupá tiše, opatrně, jakoby se bála rušit sny té mrtvé minulosti. „Ještě tišej!“ ozvalo se náhle vedle. Uleknuta Lucy vstane. Větev habru odhrne se, na lavičce sedí on tam, souchotinář, divná včerejší ta známost. Zas tak klidně hledí na ni, pravé oko zas se kamsi odchyluje – zelený stín leží zas na jeho lících zapadlých. – A Lucy stojí, cos ji zdržuje tu – hledí na vyhublou jeho ruku. Zas ta soustrast prochvěla jí, ráda by mu řekla cosi příjemného – jemně, tiše ptá se nyní: „Je dnes lépe?“ On se usmál: „Není. Bude.“ Kývla hlavou. „Co to čtete?“ ptal se tiše. Dá mu knihu. „Verše!“ ušklíbl se náhle. Tázavě se na něj dívá. „Nenávidím z celé duše tohle dnešní rýmování,“ rozčilil se, „nepoctivec je dnes básník! Jak má napsat jenom řádku, nadýmá se, krouží slova, věty, rýmy – čert by vzal ho, aby mluvil trochu lidsky! A co píše? O lásce a o věrnosti, o hvězdách a o měsíčku, slaví dobro, klne lotrům, líže boty starým králům, rytířům a jejich slečnám, prorokuje krásné časy vlasti svojí, všemu lidstvu – oh, ty skostnatělé pojmy!, kterým dávno morek schází! Ovšem, komu pak to píše? Našim buržoům! A ti jsou každým coulem praktikové! Dá-li šesták za tu knihu, chce z ní také něco míti! Chválu starých dobrých časů, proroctví že přijdou lepší – to si buržoa rád přečte. Potom hymny humanity, spravedlnost, soucit, světlo, ctnost a dobro – pějte mu jen tyhle jeho idealy, jako byste šimrala jej po chodidlech – to jej blaží, tak to rád má, když on za čas po svazečku veršů sáhne! Ne, že by to našlo ohlas v jeho duši, srdci, krvi – ne, ne, ne; však on si myslí vcepovaným školským zvykem, že to krásné, že to dobré, že to neuškodí jemu, jeho synům, jeho dcerám – a pak: je to slušně tiché! Jen nic bořit! To mu ruší jaksi nervy! On se bojí převratů a revolucí. A tak našel poesii konservativním tím proudem plyne celá – celá, celá!“ hodil knihou na lavičku. „Co nám po tom!“ utišil se pohledem si měře Lucy, jejíž výraz zřejmě děl mu, že mu mnoho nerozumí. Ale oči se jí leskly rozechvěním; mile zněl jí ten zvuk hlasu, zdál se být jí pravdivý a přesvědčivý, a tak myslila si pouze, že to pravda... „Ukryjte se,“ šeptal náhle ukazuje vedle sebe na lavici. Lucy bleskem ohledne se a již sedí. Dvojí kroky vržou v písku...objevily se již hlavy: jedna patří štíhlé berních plavovlásce, druhá Jiřímu... On hledí na skráně jí... ona stranou – vypočtený dívčí pohled! – „nezamiluji se nikdy, ideálem mým by bylo žíti ve zdech kláštera“ – pokračuje ona v jakéms roztouženém povídání – – Přešli, krok i hlas jich tichne... „Jiří, Jiří, hloupý kapře,“ smál se chorý. „Vy jej znáte?“ „Spolužák můj... kdysi přítel... Komické,“ smál se zas náhle, „jak on, znatel ženských srdcí (jak se chlubíval), on, sytý všech těch radostí a slastí, domnělý ten omrzelec, chytrák, diplomat ten lásky – oblouzen je prvou žabkou, jež mu vběhla v cestu! K smíchu! Nu, snad bude z toho svatba. Slečna má as dobrý instinkt: trochu venkovského pelu, jakás cudná zdrženlivost a zas trochu vyzývavá – na to nátěr romantické sentimentálnosti – a hle, to je žížalka, jíž chyt se blaseovaný náš kapr – pánbů štěstí – jako říká moje matka, za dva roky začnou tloustnout, omrzí se, potrápí se, pak si zvyknou – hu, ten život je přec fádní! Konečně však – celé žití je tak něco vedlejšího, provisorního – a je to jedno, jak to prožíváme...“ Lucy byla zaujata celou ženskou zvědavostí jenom tímto novým párkem. Zvědavostí jen – nic více. Jinak spokojený poklid, když tak přešli, pad jí v duši. Napadlo jí, tak že asi stromu je, když odříznou mu suchou ratolest... Ten poměr ku Jiřímu je teď jasný, pouhé sesterství... Tak ráda oběma těm přála štěstí, i ten Jiří jevil se jí náhle lepším, cítila teď, že mu cosi odpouští, že smiřuje se, že mu doma stiskne ruku... A dál cítí, že ji cosi přibližuje k tomu neznámému vedle. „Moje provisorium též ukončí se,“ dodal tvrdě víc už jaksi pro sebe jen. „Teď jste ještě nezakašlal,“ těšila jej. „Není co snad...“ jeho ruka kvapně chytla ruku její. Překvapena trhla sebou, hledla na něj – ale v ráz jej chytla druhou. Náhlá slabost posunula na křivo jej, mdlý lesk polil oči jeho, příšerně bled zdál se v zelenavém stínu jeho obličej, tak chrče, oddychoval namáhavě. Ustrašeně na něj zírá: rázem nekonečný soucit uchvátil ji – soucit?... jala do svých dlaní tuto hlavu, políbila jeho čelo, držela ji, rozechvěle prsty svými pohrávajíc v jeho vlasech... v této chvíli dunělo to v jejích prsou, jak by širé řeky proudy valily se jimi; mdloba opojná se lila k hlavě, k očím, k uším; kolem všecko zmizelo – jen oni zbyli – – kol to prázdno šířilo se, rostlo nahoru a dolů – oni v středu... Otevíral zvolna víčka... neřek slova, zadíval se kamsi v dálku mezi větve... potom lehce sundal její ruce, posed poněkud dál: „Dnes ne ještě, za deset snad, za čtrnáct dní,“ odkašlával, „bude po všem“. Lucy vhrkly slzy v oči. On se díval na ně dlouze, spokojeně, jak by byly jemu úlevou. „Nu, vida, krásný západ,“ zašeptal si polohlasně... „Je to pravda,“ ptal se náhle silným hlasem, „že jste jeho... milenkou?“ Lucy vstala, všecka krev jí plála v tvářích: „Kdo to řekl?“ „Celé město.“ „Není, není!“ „Konečně,“ zas mluvil tiše s apatickým náhlým klidem, „co je na tom? Celé město zná dnes vaši historii, život váš je jako kniha otevřená, kde kdo bude, pohází ji jenom blátem –“ Lucy sepjala teď ruce: „Přísahám vám: nejsem, nejsem. Bláto... ano, šla jsem blátem, ale chci teď žíti znovu... nový život... jiný... čistý...“ slzy řinuly jí z očí. „Buržoa to nedovolí, utepe vás,“ řekl teskně. „Nový život...“ opakoval, „oč se jedná? Aby lidé na vás dívali se jinak? Na vás jako sobě rovnou? Kroutil hlavou, „marno, nikdy. Buržoa nic neodpouští, nezapomene. Oh, chtěl bych dožít přec se oné chvíle, až ten prohnilý svět jeho s všemi prolhanými řády, šalbou, klamem, blbstvím, zlobou, až to bude padat v trosky!“ Chvěl se jakýms vnitřním vztekem, hledě v prázdno, v zornicích mu zelený hrál odlesk listů jako jehly... Pak zas jakby viděl směšnost svého vzteku, tiše hovořil: „Tak chtěl bych popohnat ty proudy časů o nějakých dvacet roků! Za dvacet let bude jinak... Za dvacet let byla byste tady šťastna... za dvacet let i já umíral bych nerad... Dnes jsme oba odsouzeni, oba ztraceni... A celkem: tenhle život!... Je to jedno. Jak to žijem... Je to něco provisorního... snad potom bude něco... snad ne – kdo ví?“ Lucy neposlouchá, náhle jest jí jasným setkání to s dámami dnes... pocit hrůzy zachvátil ji. Celý park ten zdál se jí být nepřátelský, vzpomněla si na ten pokoj na statku a starou paní, na ty dobré bledé oči, a jak děcku po mateři stesklo se jí po nich... Vstala... s obličejem odvráceným podala mu tiše ruku... stisk ji mlčky... Odcházela, rychlej, rychlej, až jak v běhu v aleji se zastavila, tam, kde ořechové listy silně voní... tou šla zvolna s hlavou nakloněnou k zemi v oné tupé resignaci jako zvíře, které cítí zápach krve z porážky... „Volný Občan“ novým číslem přines pěkné překvapení čtenářům svým. Zobraceli ty dva listy dvakrát, třikrát – „Volný Občan“ ani slova! Zarputile mlčí o všem, o výletu, o té slečně, o blamáži vládní strany, ba, i paní purkmistrová má tam jen svou zvyklou porci ale více ani slova! Po městě se – a to v samé oposici – vážně nad tím kroutí hlavou: „Vida, doktor ztrácí zuby...“ Zatím doktor vychytralý sáhl rukou diplomata do té kalné situace. Město bylo rozechvěno. Cupidi novarum rerum byli v mraveništi. Chtěli vědět víc a ještě více. Debatovalo se všude na náměstí, po hospodách, v úřadech i domácnostech. Světáci tu v obdiv nesli všecky svoje zkušenosti, vdané dámy poslouchaly s přísným rděním na svých lících. Patricijské dcerky večer při procházce zacházely ke dvorci si a tu kradmo hledívaly v řadu oken, nesedí-li tam kde „ona“. Purkmistrová s Frau von Janík po úradě v plném sboru zašly jako delegátky k paní radové. Šly plny chvalitebných předsevzetí: této dobré staré paní, bídnou šalbou oklamané, zrak otevřít; zvláštní mrzkost Jiřího jí ukázati; postaviti toho hada, „tu“ s tou čistou minulostí v pravé světlo; všecko říci poctivě a otevřeně – zkrátka ubohé té dámě vyčistit vzduch v rodném domě. Radová je přivítala jako vždycky; usedly si, hovořily v pravo v levo, o všem možném dlouho, dlouho, konečně si purkmistrová odkašlala; měkce, sdílně, důstojně a jak se sluší na čestnou choť hlavy města, začla mluvit. Frau von Janík vpadla místy citoslovcem, místy celou delší větou. Stará paní překvapeně poslouchala, potom řekla, že ví dávno, čím ta dívka byla dříve, že však přec ji vzala k sobě, že chce vrátit světu ji a čestným lidem, že dnes dívka ta je čistá jako dítě, chválila ji, ani vlastní dceru prý by nemohla mít takhle ráda. Purkmistrová s Frau von Janík vyměnily spolu jenom pohled plný ustrnutí: jak ten Jiří omámil ji! Tuhle přízi navěsí jí kolem očí! Hrůza, hrůza! Frau von Janík mluví nyní. Obratně v té situaci přešla řečí ku Jiřímu. Je prý jasno. On prý strůjcem je té celé lživé bajky o té nové nevinnosti, chce prý před městem i před ní, svojí tetou, pláštík hodit na své choutky, celé město je prý v hloubi uraženo touto ošemetnou šalbou, celé město lituje prý paní radovou, že nyní na ty její bílé vlasy naházeno tolik bláta. Vážně, krátce stará paní řekla, že to není pravda. S neskrývanou indignací vstaly nyní obě dámy, odcházely... Město znovu zvlnilo se... Stará paní posunuta do popředí. Lidé sepínali ruce nad opičí láskou její k tomu světáku a nad tou lehkověrnou její duší... Doktor, hlava oposice, zašel na to ku Jiřímu. Velký plán mu dozrál v hlavě. Jiří hleděl neutrálně na tu myší vojnu města, tu a tam, jak slušelo se boháči a patriciji, k vládnoucí se ovšem straně přikloňoval. V hloubi duše protivno mu bylo ono demokratství oposice. V Praze často citovával při hovorech politických s přesvědčením Horácovo: Odi profanum... A dokud v ňadrech jeho vřely touhy, sníval o tom, jak snad jednou „von“ přivěsí k svému jmenu, nebo zvučnou baronii. Doktor nenašel ho doma. Je prý v polích. Šel tam za ním. A tu mezi lány řípy, na níž hemžilo se plno upocených, bědných lidí, v záři slunce, při skřivánčím šveholení, v modrém dýmu cigarety chodíce tak, hovořili mnoho, mnoho... A zas noviny šly městem: Jiří přestoup k oposici, stal se spolumajitelem „Volného Občana“, bude kandidovat za poslance na sněm zemský, bude řečnit v neděli, kdy svěcen bude prapor bílých veteránů na ostrově; „Volný Občan“ bude vycházeti nyní s obrázkovou satirickou přílohou – a jiné věci bleskem proletaly městem... Purkmistr se při obědě velmi zlobil: „Tohle ty jsi spískala mi!“ předhazoval svojí choti. „Jste jak sršně na tu holku! Zatím všecky dohromady nejste lepší! A s tím radou ať je konec!“ Purkmistrová nyní vstala, za každičké slovo deset vrátila mu, obhájila skvěle svou i své čest strany, v posled slz pár zatřáslo se na brvách jí, zavzlykala, purkmistr zdvih oči k stropu, a už jenom na obranu začal mírně: „Aber Kätzchen, vždyť jsem neřekl tak mnoho...“ Asi před dvaceti lety navrátil se z vojny domů šikovatel Václav Benda. Na prsou mu skvěl se křížek (dostal jej za Solferino) a stříbrná medalie (za Sadovou). Navrátil se s ideou v svou rodnou obec, po příkladě jiných měst že u nás nutno založiti spolek chrabrých vysloužilců. Na padesát dobrých mužů ihned se mu přihlásilo. Nesli jmeno Radeckého. Na dny slavné: Boží tělo, v osmnáctý srpen, na den vzkříšení a na funusy spolek vyšel v plné slávě. Při křtu praporu mu byla kmotrou sama paní kněžna. Každý člen byl plný zlata, šňůry, pruhy na kalhotách, na výložkách – všude zlato; na kloboucích mohutně vlál černý chochol. Předsedou byl Václav Benda. Byla radost dívati se na ty statné muže, jak v nich vždycky ožil při parádách vojanský duch! Jak když vysloužilý koník táhna pluh kdes náhle slyší pochod prince Eugena! Jde zase hrdě podle taktu, zařičí a hlavu vznáší – tak jdou naši vysloužilci defilírkou pevným krokem před městskými hodnostáři! Ale přede dvěma roky návodem zas doktorovým vznikl ještě jeden spolek veteránů. Bylo totiž mnoho leskuchtivých mužů přísným Bendou odmrštěno, poněvadž prý nenosili kabát císařský. Tu doktor ubohé ty odstrčence svolal v hromadu a navrh stanovy jim. Nový spolek vstoupil v život. Členem jeho moh být každý bez výjimky. Spolek čítal na sto mužů. Uniforma jeho byla ještě dražší nežli prvých. Zlata na ní ještě více, nad to na klobouku chvěl se bílý chochol. Nesl jmeno ještě větší osobnosti, nežli byl sám šedý maršál – zkrátka: sok to nebezpečný. Rost a rostl. Mnoho černých opustilo záhy Bendu a šlo k bílým pro ten chochol! Nyní měl se dostat bílým také prapor. Za kmotru šla ovšem paní doktorová. (Nebylo tu žádné kněžny, proto doktor v jedné schůzi silně demokratsky řečnil: my prý nemáme už šlechty, národ – toť prý lid je pouze atd.) – – Je neděle tu. Při mši velké o polednách prapor požehnán, pak nesen na ostrov. Zde v stínu dubů, v středu restauračních stolů řečniště ční ozdobené plátny, praporečky, chvojím. Ostrov pln je. Honorace má svůj stůl hned vedle roster. Doktor je tam se svou paní, teta s Lucy, paní berní se svou plavovlasou dcerou (paní berní, moudrá máteř, přešla také v tento tábor; dobře postřehla ten oheň v prsou Jiřího k své dceři. Slyšela sic povídání o poměru jeho k Lucy, dceřina však existence šla jí nad vše. Chystala se při příležitosti prvé říci mu, že conditio sine qua non jest jen jedna: poslat onu dívku z domu). Berní byl tu, byrokrat to nemluvný, dva adjunkti, kupec Jiskra se svou paní, setník Knotek, radní Vrzal, lékárník a krupař Vrba, medicinae universae doktor Řehák, ženy, dcerky hodnostářů veteránských, kteří stáli nyní v kruhu kolem řečniště. Je ticho, jenom větve dubů šumí k huku poblízkého jezu. Jiří řeční, z prvu zvolna, nejistě a pokašlává, hledí v papírky a chvilkou prorývá své sporé vlasy, čím dál víc se rozohňuje, akcentuje, hřímá, místy dělá účinlivé pausy, vhodná gesta, kývá hlavou; začal ovšem s Bílou Horou, s dvoustoletým tvrdým spánkem našeho lva, mluvil dále o zázračném probuzení, vsunul z Kollára sem citat (ten o chýžce pastuchově), líčil dojmy konstituce, Bachův despotismus, probral únorovku, o diplomech též se s ohněm rozhovořil, o pasivní oposici mluvil dlouho, o vstoupení v říšskou radu, o té smutné drobečkové politice, o prohnilé oportunní straně, vládě zaprodané, o té nové, blízké éře, která žádá nových mužů, nové organisace; (sem zas z Kollára dal citat: Pracuj každý – a tak dále) pěkným obratem tím přešel k našim bílým veteránům: národní je legií zval, na niž zajisté vlast může v každé chvíli apelovat; a ten prapor, svatý symbol se jim nyní odevzdává, ať jej nesou k cti a slávě svého spolku a své vlasti. Praporečník zdvihl nyní prapor do závratné výše, hudba vpadla: Kde domov můj! Ostrov chvěl se ve základech bouří dlaní, řevem: Sláva! Kutzendorfer, mistr hudby, spustil dál pak: Hej, Slované, Tážete se, Moravičko, Naprej – vždy ten řev a potlesk. Jiří, v tváři rudý, sestoup. Doktor objal jej a zlíbal. Všeobecná gratulace, přípitky a sláva, sláva! Plavovláska paní berní polo komicky, půl vážně blahopřejíc, tleskla ručkou v jeho otevřené dlaně. Jiří vedle ní si used. V tom vstal doktor: „Ticho, ticho!“ volalo se. Doktor připil vzletně Jiřímu. Zas: Sláva! Sklenky řinčely, a hudba hřměla tuš. Pak Jiří připil kmotře praporu. A nyní děsný furor rhetoricus (specificky česká nemoc) zachvátila shromáždění. Různé řeči střídaly se, potom dva, pak tři řečníci mluvili už v jedné chvíli. Kutzendorfer bez ohledu za maršem marš plnou silou pouštěl na to shromáždění. Pivo proléváno hrdlem. Bílé chocholy se chvěly povážlivě jaksi stranou na svých lebkách. Rudá záře zapadajícího slunce, odrážená plochou Labe, rozlila se po ostrově. Prozlacený vzduch se plnil šedým tabákovým dýmem, jenž se plížil hadovitě snětmi dubů ku obloze. Komárů roj poletoval místy ve vířícím klubku. Drobní sklepníci už staví svíčky ve skleněných zvonech na stoly. Je šumno, hlučno. Lucy sedí jako socha bez života. Veselost ta jest jí cizí, nechápe jí, jak by dívala se na vše z dálky odkuds. Nikdo na ni krom té staré její tety nepromluvil. Nikdo slova. Cítí, jak se všichni štítí doteku s ní. Hledne-li kams, vidí, jak se stranou kloní na ni upjaté dřív oči. V nitru svojím slyší zníti známou píseň, známou z dávna: – Vždyť jsme jen jednou na světě, mládí a krása odkvete, stáří si sedne v naši líc a mladými nebudem víc. – A ta píseň se jí vrací každou chvíli, notuje ji stále v sobě... zní to dneska žalostně tak, zoufanlivě, jak by pohřbíti v ní měla ten svůj mladý, prázdný život. Chvilkou kmitne jí zas myslí ona hlava s tmavým zrakem, pravé oko hledí stranou a přec zas se dívá na ni. Bodne ji to... Kde je nyní?... Oč by raděj seděla tam v parku zas tak vedle něho... teď jí zřetelně zní v uchu jeho kašel, trhne sebou. – Vždyť jsme jen jednou na světě – Kéž by mohla vykoupiti jeho žití životem svým, pochybeným, nicotným tak!... Pokojíček se jí zjevil z zašlých dob... tam v onom domě vidí jasně samu sebe před zrcadlem... vlas si češe... – Vždyť jsme jen jednou na světě – maně cítí, že v tom bahně byla šťastnější... Co bude?... Zachvěla se... předzvěst jakés temné hrozné katastrofy mrazila ji... Byl už večer. Stoly byly osvětleny. Pestrobarvé lampiony mezi nimi na tyčích se zachvívaly. Lid se vlnil po ostrově. Cukrář Cvrček, umný městský pyrotechnik, vypouštěl roj pestrých raket. Jednu chvíli naklonil se doktor k Lucy, v tvář ji štípl, vyzývavě v zrak jí hledě ptá se: „Nu, co říká, kočko?“ A ten ton jí vzpomenul zas na ten dům tam... na ten život... Trpce jaksi hledla na něj a neřekla ani slova... Doktor zmaten odstoup stranou. V tom se Jiří kmitl kolem, chytil jej, a Lucy slyší, jak mu plácá na rameno. „Máš to, kamaráde, kůstku! Inu, vkus máš!“ Jiří vzal jej stranou, vykládal mu cosi, doktor smál se, kroutil hlavou... Stará paní unavena všemi dojmy, usínala skoro s otevřeným zrakem. Paní doktorová náhle přichvěla se vedle Lucy. Její hedvábný šat šustil při každičkém hnutí, pudr voněl z její malé hlavy, v bleděmodrém zraku jejím zachvívala věčná touha po rozkoši, graciesní, roztomilý byl ten každý její posun, pohled, úsměv. Řekla dvě, tři všední věty a již zabočila lehce k purkmistrové, k oněm dámám, které scházejí se z rána na klep v domku na náměstí. Nazvala je velmi vtipně svatou inquisicí města, s humorem pak v pološeptu vyprávěla jisté kluzké historie z jejich žití, místy vrhla na Lucii otázku neb taký pohled, že se krev jí hnala v líci. Potom dala paprskovat trochu svojí důvěrnosti, nastínila, dala tušit to a ono – a tím vším jen lovíc sdílnost Luciinu, ptala se jí zabaleně s naivností mladé dívky na tajnosti volné lásky... Lucy rozevřela oči hanbou, strachem, překvapením... Paní doktorka se ptala zřetelněji... Lucy pevně hledíc v bílý ubrus stolu zašeptala: „Milostpaní, ušetřte mne, nemožno mi o něčem tom hovořiti...“ „Přede mnou jste nemusila upýpat se,“ se štiplavou ironií zašeptala doktorka a graciesně odchvěla se... „Teti drahá,“ třese Lucy jemně rukou staré paní, „teti drahá, pojďme, prosím. Hlava se mi jaksi točí.“ „Kde je Jiří?“ „Zůstane as.“ „Pojď, mé dítě.“ A když přešly úzkou lávku, vsedly v kočár, Lucy vrhla hlavu svoji na klín tety, zaštkala tak hlasně, žalně, jak by rázem vylít chtěla celé hoře dnešního dne, celé hoře svého žití... Jiří dal si zřídit pokoj v rohu domu za pracovnu. Těžké portiery oken pouštěly jen málo světla. Vznešené a dumné přítmí kabinetů velkých pánů bylo vzorně zachyceno. Nábytek – byl objednaný odkuds z Vídně – sesiloval vážný dojem: matný eben s lesklým plyšem barvy mechu. Havlíčka a Sladkovského v dokonalých dřevorytech pověsil na velkou stěnu vedle Brožíkova Husa. Slavnou sedmu mladočechů, jež na říšské radě prvá hájila ta svatá práva, v drahých pozlacených rámcích rozvěsil si kolem stolu. Velké regály se táhly podél stěn, v nich bylo plno učených a tlustých svazků o národním hospodářství, knihy velkých filosofů, dějepisy, na sta brožur, všecky politické řeči počínaje Demosthenem až ku Bismarckovi; sbírky citatů, jež pilní Němci sebírají, roztřiďují podle vztahů v silné svazky, a jež výtečně se hodí k ornamentům řečníkovi; sněmovní si protokoly opatřil v kožených vazbách; zákonníky zemské, říšské – spousta, z které časem vyňal to a ono, přečet stránku, zív a zas to nazpět vložil. Velký psací stůl byl pokryt papíry a haldou aktů, den co den tam skládal pilně svoje kandidátní řeči, plné ohně, plné slibů voličům všech možných stavů, plné sírných blesků, hromů proti nepodajné Vídni – blížily se velké volby, slavné volby červnové! Doktor navštívil jej často; kouřili a Jiří čet mu svoje pádné filipiky. Doktor opravoval místy, usmíval se, sliboval mu velký úspěch, jistý mandát; řekl, že mu výbor strany pošle z Prahy důvěrníka, jehož mrštný jazyk bude provádět jej po okresu; časem otcovsky mu radil, aby hleděl skoncovati onu historii s Lucy, věří prý, že čestně jedná, ale voličové v tomhle jsou prý lidé nechápaví, těžko na rozum jim půjde tahle rehabilitace téhle dívčí počestnosti... Ať prý moudře ožení se: berních Anda je prý dívka plná žití, plná ohně, její náruč slibuje prý muži mnoho pěkných chvilek. Jiří zamáv vždy jen rukou, sliboval, že promyslí vše, ale nepromýšlel. Neměl k tomu času ani chuti. V dýmu cigar kochal se však luznými sny budoucnosti. Plavovlasou berních Andu vezme sobě jistě brzo. Chvěl se sladkým rozčilením mysle na tu její náruč – ale jako zlaté mušky odháněl si obrazy ty. Jeho duše půlila se: větší půle spěla jinam. Bude zvolen na sněm zemský, bude mluvit tam a bude slavným mužem. Jmeno jeho bude známo celé vlasti, jeho řeči bude čísti celý národ v listě strany, v listech venkovských a potom separátně otisknuté. Přijdou časem deputace, budou přát si to a ono, přijme zde je, v pokoji tom (rozhlížel se po něm pyšně čechraje své sporé vlasy), odpoví jim tak a onak, stiskne ruku, vyprovodí až ku vratům svého statku... Zemský mandát je však stupněm k dalším činům; dá se zvolit v radu říšskou, ve Vídni pak bude mluvit, bouřit, hřímat – dál už ani myslit nemoh, snění se mu zatočilo v jakéms víru, sklonil hlavu, přivřel oči, tonul, tonul v příjemném a blahém moři tajuplných příštích časů. „–ýsské Listy“ zahájily zatím boj na celé čáře. V úvodnících, deních zprávách stříleno tu do Jiřího, jeho kandidatury a zásad, myšlenek a plánů. Řeč, již mluvil na ostrově, nazvána tu blabolením nemluvněte v politice, pranýřován jeho život, jejž žil v Praze, tázaly se, to-Ii průpravou má býti k seriosním těžkým bojům o národní svatá práva; feuilleton – jenž nesl nadpis: „Zákulisí“ – prošpikován řadou pikantních byl klípků, jež, jak v městě vědělo se, vyrobeny v onom domku na náměstí v dámské sessí redaktorem vládní strany (zběhlý student, jehož vlasy světlé barvy žitné slámy sahaly až na ramena) vpraveny jsou v stilu formu – feuilleton ten vypravoval o kajících Magdalenách, o egyptské, palestinské, jedné s lebkou, jedné se lvem, pak o třetí, víc už modní, jež za jejich vzorem spěje po trnité dráze ctnosti, příští vůdce národa prý ji tam uved, jdou jí spolu, stará moudrá teta jeho prý jim dává požehnání – uvozovky („ “) ovšem hrály v příbězích těch velkou roli. „Volný Občan“ nelenošil, odplácel tu každou ránu dobrou měrou; smíšky města strhl ovšem na svou stranu, vždyť tak pěkně v příloze své v dobrých ilustracích tepal protivníky: purkmistr tam kreslen s velikými rohy, purkmistrová s panem radou přitlačují mu tu zdobu smějíce se na temeno; Frau von Janík, komisarka, Frau von Fischmeister a celý domek v rohu na náměstí zobrazen tak lepotvárně: hlavy šišaté a z úst jim šlehá dlouhý tenký jazyk jak u hadů roztřepený – jindy řada čarodějnic letí nocí na košťatech, pět i šest až takých kreseb každých čtrnáct dní se sneslo před hltavé oči města. A ty texty!... Vášeň boje jako nakažlivá nemoc zachvátila celé město. Welfové a Ghibellini ožívat se zdáli náhle v prostodušných kdysi lidech. Soudy měly plno práce: tomu ztracenou čest vracet, tam zas trestat utrhače, po skončeném přelíčení svědkové však porvali se ve posvátných soudu síních – nový proces, nové tresty a vždy rekurs výš a výše – husitská krev zdá se vířit v žilách dobrých bydlitelů; děti božích bojovníků za večera po hospodách dokládaly mínění svá pěstěmi a sklenicemi; syni s otcem, bratři s bratry rozešli se v hněvném sváru – staří lidé potřásali vážně šedivou svou hlavou a spínali scvrklé ruce... Lucy plynul život šedě, jak den dlouhý podzimkový, žádná bolest, žádná hořkost nechvěla jí, její duše neměla už více síly k eruptivním výbuchům. Tupá jakás resignace jako mračna listopadu, z nichž už bouře nevyletne, zastírala její mysl. U okna tak sedávala háčkujíc cos mechanicky, její oči dívaly se po vlnitém jetelišti, aniž viděly je. Při tom pravšední a prosté věci ploužily se její hlavou. Napadlo jí často slovo, jež pak opakovala si stále v duši, slyšela je, rozbírala si je uvnitř, až si řekla: hle, to slovo – jaká hloupost! – Napadl jí roman, který kdysi četla: jedna scena, jež ji tehdy ničím nijak nepoutala, živě se jí nyní jeví; vidí osoby z ní chodit, hovořit a usmívat se – ale vše tak dlouho trvá, tito lidé nemohou tu s ničím jaksi přijít k konci – Lucy netrpělivě už trhne rukou, jakby chtěla postrčit je, a zas myslí: jaká jsem to pošetilá! – Napadl jí obraz muže – drvoštěp to chudý jakýs – tlačí trakař plný polen do vysokánského vrchu. Vidí zřejmě, jak už muže zvolna opouštějí síly, temné žíly v hnědých skráních nabíhají, prudce bijí, vidí chvět se jeho lýtka – a ten vrch se stále výší, temene mu nedohledáš. Teplé kapky potu tryskly Lucy po čele a skráních, těžce dýchala, jak sama by tam břemeno to táhla – až pak rozevřela oči, vydechla – a obraz zmizel. – Napadalo jí pár tonů z melodií známých písní, napadla jí k nim i slova, slova divná, nesouvislá, a to znělo jí tak v duši vytrvale jednotvárně jako telegrafní dráty v pochmurném dni listopadu kdesi v opuštěné pláni. Zřídka jenom projelo jí nitrem cos jak tenká jehla, ostrý bezejmenný pocit – však jen na mžik – její duše hned zas dál se zabírala do trudného polospánku. Stará paní zahleděla často se v ty její oči: cosi nažloutlého chvělo se v nich nyní, modré proužky zdály se je zatlačovat v hloubi lebky, lehký nádech čtveračivé veselosti, pohyblivost odletly z nich, zbyl jen dlouhý, apatický, uzavřený, tichý pohled. Její líce měla barvu nažloutlého alabastru. Zhubeněla. Její rety tenké, jasně rudé rety, ztuhly jaksi. Každý pohyb stal se těžším, zmalátnělým. K řečem, žertům staré paní, knihám, upomínkám, k všemu měla jen mdlý teskný úsměv, „Jako housenka je,“ často myslila si stará paní, „než se zakuklí.“ – Jen chvilkou jasně viděla to celé zakřiknuté její žití, ale dětským optimismem duše svojí myslila si, že vše bude brzy jinak. Lidé změní se a budou na ni hledět jiným okem, bude dobře – stará paní dovedla si zachovati v celém dlouhém svojím žití pevnou víru v jakous vyšší neoblomnou spravedlnost... Za jednoho svátečního dopoledne zavedla ji do kostela. Usedly si do jedné z těch starých lavic, jež se blyštěly svým tmavým rudohnědým leskem. Dosud bylo prázdno. Lucy maně na oltář se zadívala. Starý oltář. Neznatelný černý obraz v zlatém rámu visel mezi dvěma okny, jichž skla pestrá zbarvovala světlo z venčí. Čtyři svatí, vyrobení nedovednou rukou venkovského mistra, stáli po stranách. Teď stkvěli v nových se a lesklých barvách, Lucy dívala se na ně. Zdály se jí komickými jejich hladké obličeje, malíř renovator přesně naznačil jim modrou šedí stopy oholených vousů pod nosem i v lících vpadlých. Dívala se v ten sloup prachu, jenž se z kostkované dlažby šikmo vinul k pestrým oknům. Modrý, vlnitý a lehký jako kadidlový výdech vzpomenul jí na kostelík rodné vísky v dálných horách. Chrám se zatím rychle plnil. Výkvět městské honorace v drahých šatech, poset šperky, hlučně šustě stoupal k předu. Paní purkmistrová vplula v pivoňkové svojí robě, v uších těžké zlaté kruhy; paní doktorka jak víla bleděrůžová se schvěla do lavice. Lucy vidí její šíj a umný účes na té pohyblivé hlavě zrovna před sebou. Tu Frau von Fischmeister jde přímá, stuhlá, černý šat jak uniforma na ní ulit. Frau von Janík přišla v jakéms divném žlutém, ale drahém šatu. Clotild, komisarka, poštmistrová, paní Jiskrová a dámy hodnostářů veteránských přicházejí, sedají si. Vládní strana v pravou řadu, dámy oposice v levo. V lavici jich nevstoup nikdo. Dámy, které přišly pozděj, vracely se, stály vzadu. Lavice ta byla terčem hledů zvědavých a přísných s obou stran. Ba, rozhořčení hrálo v lících zbožných lidí, jak by říkaly ty zraky: jak se „ta“ můž odvážiti sem, v chrám Páně? – Starý děkan v bílém, zlatem vyšívaném ornátě za asistence kaplanů a ministrantů sloužil velkou. S kůru hřměly varhany a housle, basa k hlasům patricijských dcerek – hrála mše se Führerova. Teskná upomínka vlála při té hudbě Lucy duší na ty neděle a na mše, při nichž jako drobné děvče zpívávala... Její otec hrávával tam na varhany. Světlo slunce jedním oknem padalo tam na zlatého andělíčka, jenž byl její první láskou... Starý farář dávával jí po mši vždycky nový desetník... A doma čekávala je už matka v kuchyni, kde jídalo se... V kuchyni té vybílené zlatozelenavé mouchy poletaly po skle oken... Lucy spjala ruce v klínu, modlila se – její rtové byli sevřeni – jen v duši mechanicky po paměti, bez cíle a bez účelu modlila se... byl to výron rozteskněné pobožnosti, která jala ji z té hudby, z upomínek, z toho vzduchu, v němž se kadidla chvěl zápach, z prázdnoty té osamělé, jež jak černý závoj leží na světlém kdys jejím žití... V lavici té byly samy po celou mši... Až zas venku plápol červnového slunce, hlučivý proud městských lidí ohlušil ji. Maně táhla starou paní rychlej, rychlej... Skvostný oběd. Z Prahy přibyl důvěrník ten slibovaný. Na rtech vtip a sladké řeči (ty hned sypal na Jiřího), v světlém obleku a spodky velmi vzorně sežehleny, na ty Jiří často hodil závistný hled, mysle v duchu; Jaká fasona to! Chlapík! Všechno znal a o všem mluvil, jeť vším možným: politikem, kritikem a literátem, žoldnéřem je listu v Praze, venkovských pět plátků sytí hlubokými úvahami o té naší situaci, časem ovšem též se hojí v ochotných těch jemu sloupcích na tom, onom, pomaže mu jmeno, čest a celou práci (o čemž říká: Dnes jsem napsal společenský dopis z Prahy), znatel Francie a Ruska, Chorvatska a věcí polských, fenomen, sloup opričiny, tajný kadet poslanectví, ramenář, jenž hantýrovat výtečně zná každým klepem – zlatý člověk. Při obědě s delikátní zdvořilostí k oběma se choval dámám, někdy hled jen na Lucii, jak by dít chtěl: Víme leccos, mlčíme – jsme slušní lidé. Výhradně jen mluvil s Jiřím, totiž mluvil sám a Jiří poslouchal. Znal všecky drátky zákulisní politiky, o poslancích, žurnalistech, o ministřích – o všech věděl pikantní klep, anekdotu, při tom obratně a vhodně Jiřímu znal podkuřovat asi takhle: Ten a ten – což? Ale vy jste pravý chlapík! – Jiří byl jím očarován. Po obědě zavlekl jej do pracovny, kde hned místně pán ten podotk, že tu schází známé znaky zemí českých, slíbil je však opatřiti. Jiří čet mu svoje řeči. Důvěrník pil při tom víno (dobré víno!). Pokuřoval, místy chválil, místy vybuch v plný souhlas nadšenosti. Na to Jiří z kouta vynes velký balík: „Volný Občan“ v tisíci as exemplářích se tu na pouť brzkou chystal. V čele velkolepá báseň (místní mladý podučitel psal ji tajně na zakázku) apostrofovala volby, velké volby, slavné volby, volby z července! A dále mluveno hned o blanických rytířích, o Bílé Hoře, o Husitech, o těch starých i o moderních, o nové eře v dějích české země, o těch hrdlech, o těch statcích a tak dále a tak dále dlouhánské dva husté sloupce. Důvěrník se rozhovořil (navazuje vhodně řeč svou k oné básni v čele listu) o básních a o básnících, o sobě a o kritice. Je prý přísný, bezohledný, má prý pro to nepřátele mezi poety. Však k čemu je teď naše poesie? Napsal někdo u nás někdy „Zuřivého Rolanda“? Či „Ztracený ráj“? „Lusiady“? „Fausta“? „Božskou komedii“? Marné zdání! Tož co máme? Jen pár tenkých knížek veršů „Jitřní písně“, „Nové písně“, potom „Písně Závišovy“ (tyto poslední on jenom objevil a ocenit znal). Co však dále? Vrchlický? Hm! Ondy hezky jedovatě v kritice jej ťal, že pravda, že má talent, že je možno, že snad napíše věc velkou, jeho čtyřicet knih dosud že však jsou jen třpytné hračky. A ti druzí? Bída, Bída! Máme veršující čeleď, ne však básníky. Což Sládek? Nic to. Nepíše jak Homer, Krásnohorská ne jak Zola – a sám Zola měl by psáti, ne jak píše – však jak Tolstoj. Neklepá zde, neutrhá, vše to veřejně prý napsal. Mladá generace u nás? Jedna poušť. Tak ondy Machar vydal politické básně – za ty prý jej řádně sčesal! Je to drzost! Ještě poet bude dělat politiku! Chce bít žurnalistů práci, řečníky a státní právo, Všeslovanstvo, chce si hráti na lékaře národního! Jak by neměl hvězdy, měsíc, jaro, kvítí, šumot lesů, potůčky! Tak dlouho u nás tyla z toho poesie – dnes má najednou být jinak? Však prý strhal za to hezky nejen to, však celou činnost, nejen činnost, čest i jmeno troufalého rebelanta. – Jiří (jenž jen na půl ucha poslouchal jej, a co slyšel, tomu ještě nerozuměl) ukázal mu další obsah tučných novin: Životopis vlastní, tuze vzletně psaný; program, s kterým předstupuje před voliče; ostrým perem odsouzenou celou „práci“ člověka, jenž po deset let okres dosud zastupoval; hroznou statistiku daní, které od nás plynou Vídni; hubených pár cifer, jež se z Vídně vrací k nám – a mnoho ještě jiných pum, z nichž každá stačila by vyhoditi posici i dosti pevnou přívrženců vládní strany do povětří; důvěrník zas věštil jemu příští slávu, příští velkost. Pili dále, hovořili plni ohně až k pozdnímu večeru... Lucy po obědě vyšla v zámecký park. Bylo ticho. V horizontu vyvstávaly kalné zlopověstné mráčky. Ani list se nikde nehnul. Šedivý prach ležel všude na stromech a keřích, travách. Těžká vůně akátová chvěla se tu promíšena s vůní ořechových listů, šalvěje a žlutých růží. Ve výši kol pestré věže kroužilo se na sta černých výskajících rorejsů. Lucy šla po starých schodech, po pěšině šla, jež byla jako sněhem posypaná – bílé lístky květů střemchy ležely tu. Ticho kolem. Pátravě se Lucy dívá po všech stezkách. Všude ticho. Drobný datel ťuká kdesi v tělo stromu. Rorejsů křik zalehá sem ode věže chvilkou lehce, chvilkou silněj. Lucy kráčí rychle dále. Zde ta lavička... jak silně jí teď srdce zabušilo! Krev se hrnula jí k lícím jako oheň... Lávka prázdná... Horký vzduch tu kolem leží, dusný jakous starou vůní... V obličej se lepí Lucy nitky pavučin, a vzteklí komáři jí bijí k lícím... Lucy sama sobě říká, že jde maně, procházkou jen, ničeho že nehledá tu – ale stále rychlej stoupá, stále pátrá po všech koutech, po lavičkách – všude prázdno... Dvakrát prošla celým parkem. Sinavějším stávalo se světlo slunce. Páry deštné kalily je. Z polehynka listy začaly se chvěti jako bázní z příští chvíle... V tom se na kostelní vížce v městě rozleh umíráček. Lkavě pronikavý zvuk ten zalehal sem v plné síle, odražen pak zdí a stromy zněl tu dvakrát. Jakás hrůza pronikla tu náhle Lucy. Hlavu sklonila a spěchá, a tu jest jí, jak by odkuds dívala se na ni hlava, známá ta a divná hlava, již zde dneska marně hledá. V posledních dnech nedovedla si ji nijak představiti, teď ji jasně, intensivně vidí: zří tak klidně na ni, a přec leží tolik hrůzy v bledých tazích... Umíráček zvonil stále. Vyšla rychle po těch schodech, alejí šla a ven z parku... Teta stála na nádvoří ve hovoru se šafářkou. „Tak si mysli, Lucy, on už, chudák, umřel,“ volá na ni. Všemi nervy jela jí ta krátká věta. Pak jí bylo, že už je to něco známého. Že řek to kdos tam v parku... Nezeptala na jmeno se... neptala se na nic víc už – věděla to... Česká koruna se skvěje na fasadě v zlatém lesku, pod ní visí známý věnec z uschlých, jehličnatých snítek, průjezdem se projde na dvůr (průjezd pln je mastné vůně, jež v něj proudí z otevřených dveří kuchyně), dvůr přejdeš, sedm schůdků vede vzhůru a jsi v zahradě. Zde stromy kaštanové roztahují hustolisté svoje sněti nad bílými stolky. V středu stojí všude velké lampy, do nichž komáři a můry slepě bijí. Kolem sedí v nehledaných, pohodlných posách městští příslušníci (ovšem ti, již přísahali ku praporu oposice; vládních noha o „korunu“ nikdy, nikdy nezavadí). Prosedí tak v rozhovoru, politisují a soudí o tom onom tak a onak, vypijí své tři či čtyři, zakouří si, zaholdují svůdným kartám – a jdou domů. Pod verandou, jejíž stěny polepeny celou spoustou podobizen, vystříhaných z našich předních časopisů, kolem kulatého stolu zasedává honorace. Zde se vede politika v stylu vyšším; věci městské, zemské, říšské, evropejské přetřesou se seriosně; strateg doktor sestavuje figurky své vyvolené tady na každičký zápas pro radnickou šachovnici; zasvěcenci zvídají zde z mokrých ještě rukopisů skandálky a invektivy, které ve svém příštím čísle bude míti „Volný Občan“ –. Touhy paní purkmistrové verandu tu často vidí (kolem půldeváté večer) vyhozenou do povětří dynamitem anarchistů, vábný obraz – žel, jen obraz!... Devět hodin... V žlutém světle tone zahrada. Je plno. Malá bouřka odpoledne ochladila žhavost vzduchu. Je tak svěže volno tady. Pod verandou postaven dnes dlouhý stůl. Krem oposice je zde všechen. Doktor, Jiří s důvěrníkem strany z Prahy, setník Knotek, kupec Jiskra, berní, lékárník a oba adjunkti, pak radní Vrzal, medicinae universae doktor Řehák, krupař Vrba, hlava občanského klubu, hodnostáři veteránů (ovšem bílých) – všickni jaksi povznešeně naladěni – pán tu z Prahy – jenž je částí centra naší politiky, jenž jim nese světlo z něho vedle různých pikantností, host Jiřího, dobrý známý doktorův – tož kolem stolu se zdánlivou pozorností nasloucháno, co se mluví, ale každý v nitru hloubá, co má říci sám, jak, při čem, aby se co nejskvěleji uplatnil a k sobě strhl pozornost všech kolem stolu. Debatuje se tu živě. Krupař Vrba pochvaluje dnešní článek z „Národních“ si: „Nuž, Ty rozsuď, český lide!“ (– Lid náš – čtenáři můj, odpusť autorské mé důkladnosti – má být vrchním přísným soudcem všechněch kroků poslanců svých. Lid náš je lid osvícený, zdravým instinktem hned pozná, co mu k spáse, co mu škodí. Lid náš prohledl již dávno chabou skleslou politiku zbídačelé vládní strany. Lid náš požene ji před soud, odsoudí ji. Najde muže rozhodné a odhodlané k nejkrajnější oposici, a ti zahřmí v pražském sněmu jiným hlasem. Lid náš vyšle do Vídně též jiné lidi. Tam se bude jinak mluvit. Dvojocasý lev náš musí zjevit se zas ve své síle. Dvanáct roků vodí jej tam zaprodaná vládní strana spoutaného po cirkusu na smích lotrům, k hanbě vlasti. Krevní hřích ten musí přestat. Lid náš živí celou říši z mozolů svých – za to žádá jenom svoje svatá práva – dostane je. Otevřeno bývá tomu, který tluče. Noví lidé budou tlouci silnou pěstí – a tak dále, celkem na třech plných sloupcích.) Důvěrník se ovšem usmál významně a tajuplně, jako člověk, který vidí vždy a ve všem za kulisy. Lékárník už chvíli kašlal, přesedal a mnul si ruce, cosi dralo se mu z hrdla, až pán z Prahy vlídný pohled upjal k němu, posílil jej. – Není divu prý, tak mluvil, že zde venku, stranou proudu, není vše dost zcela jasno. Vlastenci vždy vesměs rázní, oposiční jsou zde všichni, též on, lékárník, však v lecčems nedostává se mu světla. Ku příkladu: Jaký rozdíl je prý mezi „Staro“, „Mlado“? Vyřek to a oddychl si. Doktor vyskočil a zrudl. „Malý žertík, malý žertík od přítele lékárníka,“ obracel se k důvěrníku jaksi zahanben. Ten smál se, jakby přijímal tu formu. – Ostatně prý, začal vážně, nebylo by ani divu, kdyby mínil pán tak v pravdě. Po stokrát už tak byl tázán po Čechách. Ten rozdíl řek by krátce touhle metaforou: zde je roh a (s rohu stolu odhrnoval bílý ubrus) přijde „Staro“ – zkouší, hýbe, vrtí jím – roh stále drží. Roh je, prosím, přízeň Vídně. „Staro“ klidně posadí se, nehtem rýpe malé třísky a je kliden. Přijde „Mlado“, podívá se – roh je pevný. Bouchne pěstí – a roh válí se mu v klíně. Tu je rozdíl. (Důvěrník bouch při tom na roh.) Jak by přeslech spokojené „ah“, jež vydech radní Vrzal, důvěrník dál vážně začal vykládat o oposici bratrů Chorvatů a Irů. Řeč svou barvil mnohým vtipem, bon-moty, jež řek prý Bismarck, Napoleon; místy vpletl celou anekdotu, jež se velmi pěkně vyjímala, třebas nepatřila k celku. Po efektní jedné větě (důvěrník chtěl přejít znovu k našim věcem) mrštným skokem lapil slovo setník Knotek. (Pensista to, který přilnul k oposici jenom proto, že to oposice; v městě slynul jako taktní člověk, všestranný muž, jenž ví vždycky, jak se chovat, doved mluvit o čemkoli a vždy s zájmem; jeho úsudek měl váhu; vojenské své kariery došel od píky; byl jedním z oněch starých synů Marta, již nám imponují všude všestrannou svou vzdělaností – oni zatím pětkrát, šestkrát pročetli si s pozorností Weberova „Demokrita“ – jedinou snad knihu v žití.) Mluví rozvážně a mírně o armádě to a ono, dvěma třemi skoky přejde k Temešváru, kde prý ležel deset roků, po té k Uhrům, k jejich ostré politice, k jejich šlechtě, jež jde v čele každé akce, porovnává, uzavírá, končí, měře zrakem souhlas posluchačů. – Čas tak plynul. Drobný sklepník stále nosil brunátný mok ve sklenicích s barevnými záklopkami. Kolem stolů hučelo to přitlumeně, tabákový dým se vlnil v modrých kruzích kolem světel. – Hovor tříštil se. Tu Jiří, tu zas doktor, lékárník tu prohodili pár slov. Šlechta naše všemi odsouzena. Jenom v čistém demokratství možno hledat naši sílu, naši spásu. Za půl věku nebude prý vůbec šlechty. Amerika už ji nemá. Kupec Jiskra elegicky vzpomínal té pravé šlechty naší krve, která kdysi dokonala na náměstí staroměstském, nebo v dálce utonula v cizím moři. (Slabý úsměšek se jeví v suché tváři doktorově: kupec Jiskra elegicky jednou týdně vzpomínává týmiž slovy na tu šlechtu – jinak mlčí.) „Snad by bylo,“ míní nad obyčej ještě Jiskra dneska, „s námi jinak, kdyby žila.“ Berní kouře kýval hlavou. Adjunkti si těžce vzdychli. Důvěrník zas rozehnal se k delší řeči. Žádný evropejský národ není v také situaci jako my. Prý v našich žilách koluje krev zotročilá. Po té bitvě bělohorské kdo zde zůstal? Lidé chabí, odřezanci odpřisáhší víru svoji. Bídná krev jich spojila se s krví roty cizích vetřelců. Je pravda, taká banda byla kdysi v starém Římě, utečenci, lupiči a soldateska – město Romulovo jimi vzrostlo, zkvetlo. U nás jinak. Prokletá krev v našich žilách proudí podnes. Lid je bídný, bez zásady. Malý moment: Na svých cestách po Rakousku, na nejodlehlejších místech našel krajany – a vždycky jenom v službě policie! Bědno, bědno... Mocný dojem vyvolala tato slova. Setník Knotek kýval hlavou; Vrzal zoufale si čechral vlasy v středu rozčesané; kupec Jiskra plaše hledí na „Národní“, na ta slova: „Nuž, Ty rozsuď, český lide!“ ale ostýchá se hlesnout; berní prudce dlouze vybaf; adjunktům pak žalný výraz tkví zas v očích. Jenom Jiří s doktorem jsou nepohnuti: dvacetkrát už slyšeli snad tuhle floskuli v svém žití, chytla je kdys, ohromila – teď však jsou již otupeni. Medicinae universae doktor Řehák čistí brejle, mžikající hnědé oči zabodne do důvěrníka: „Pán je, soudím, přívržencem“ (mluví skřípajícím hlasem) „theorie dědičnosti? Nesmysl to, pravím přímo. Je to jako s nemocemi: Kdesi kdosi dneska sedne, zamračí se, poulí oči a už píše, píše, píše: Já jsem našel novou nemoc: morbus – icus – – a tak dále. Dá to do knih, časopisů – za čtvrt roku tři sta lidí má už jistě morbus – icus. Jděte k čertu. Je tak se vším. Lidé nevědí, co dělat, vymýšlejí theorie, systemy a tiskne se to. Napadne tam komu kdesi: theorie dědičnosti! Dobrá! Honem kazajku z ní. Strčí do ní toho, toho, rodinu zde, rodinu tam, celý národ – to je jedno. Je to tuze duchaplné, frapuje to. Ted’ se zrovna líhnou tyhle theorie, každá filosofickou má skořápku. Pak honba: Reim dich oder ich fress dich –“ „Nu, sláva!“ lékárník tu hlučně vykřik, „zase šesták na ,Matičku’! Trest to u nás za němčinu,“ obracel se k důvěrníku. Do plechové kasy hodil Řehák desetník. „Já pravím,“ pokračoval ještě přísněj, „lid je dobrý. Materiál přímo vzorný. Jako nikde. Kolik je nás? Počítejte! A teď hleďte: co tu máme daní národních! To všecko bez reptání, ba, co pravím, s nadšením náš národ platí. Podvolí se disciplině, jaké disciplině! Prosím, vzpomeňte si na ty volby v letech sedmdesátých! Jaká doba zkoušky síly! Jak ty tvrdé lebky stály jak zeď proti Vídni! To je zkažená krev? Čerta! Jděte! Lid je dobrý, hrom má vzít jen jeho vůdce!... Dále prosím: jaké spousty knih tu ročně vrhá tiskařský lis v zemi! Jakou spoustu celých plachet potištěných! – míním vaše noviny! – Což, víte, páni, jaká obrovská daň je to, kterou takto platí národ za svou osvětu? Jen kdyby jste mu osvětu tu dali! Bah, tu zdvihnete jej na trůn jako svého suverena, – dívejte se, prosím, semhle!“ – (ukazoval na „Národní“) „nezvolí-li vás, je stádem tupých slepců. Rozháráte pro nic za nic jeho zápal, s nímž se šetřit má jak s zlatem, v divou vášeň; napínáte stokrát za rok jeho síly k střelbě v efemerní terče; házíte jím jako míčem k oblakům kams, pak zas o zem; slíbíte mu rajské časy, když to, ono – když pak národ jako pokažené dítě upomíná, začne křičet, tu vy přijdete: ,Hm, lid náš zdědil krev zkaženou, kletou – vše je marno. Bědno, bědno... Do nekonečna bych mluvil... Ale dím jen: Lid náš proud je veliké a silné řeky, poznat sílu, zužitkovat ku rozumné velké práci – ne však posadit se v loďku, vstrčit na ni praporeček, nechat nést se bůhví kamo, měl by za cíl míti každý, kdo chce vstoupit do popředí.“ Medicinae universae doktor Řehák, v tváři zrudlý, učinil zas notný doušek. (Čtenáři můj, autor nijak nečiní se solidárním se Řehákem: on to mluvil, jeho stihniž inkvisiční velký nález. Autor čestně myje ruce. Neslušnost to od Řeháka, odporovat pánu z Prahy. Tomu pánu, jenž má vliv a ostré pero – ať on na příslušném místě udá vše a podle zvyku Řehákovi dá, co proto.) Slabě, slabě působila řeč ta u stolu. Z nich každý cítil trapnost situace: Řehák polemisoval tu trochu ostře s pánem z Prahy. Řehák vůbec omylem se připlet v řady oposice. Neviděli ho tam rádi, on však jako tvrdý slepec nehýbal se. Odporoval každé řeči. Dobrou stránku měl jen jednu: Nehádal se, řekl svoje, potom mlčel. Proto trpěli jej dosud. Důvěrník však taktně začal znovu mluvit. Hladce svezl od promluvené se řeči, jež prý v hlavních bodech vlastně souhlasí s tím, co by sám byl dále řekl, ku otázce sociální. Naskizoval její stav teď po Evropě, potom u nás. Prohlásil hned, národ náš že nesmí přiznat nikde její barvu. Jinak přestane prý existovat. Měšťák, sedlák – v těch je síla, to je vlastní národ český, dělnictvo je Hekubou nám. Rozřešena musí býti otázka ta – ne však námi. Národ náš prý dvakrát řešil dvě otázky evropejské, Husité a Bílá Hora, řešil – a byl by se málem zakrvácel – (Doktor Řehák znovu neklidně se vrtě tiše do vousů si mručel: „Už zas jedna theorie, tahle však vás může, páni, připravit o reputaci“) – to buď snahou jiných velkých národů, my vezmem prostě pak jen vyloupnuté jádro – důvěrník tak pokračoval, humoru zas brzy nabyl, anekdoty zase vplítal, souhlas klidil, vzbudil celý poznámek roj, různých soudů, mínění a snů a přání. Po té rozhovor se smekl s vysokého kothurnu. Hostinský (muž tučný, vážný, po deset let v mládí sloužil jako trubač u pěchoty, podnáčelník veteránů (bílých), boháč, jehož tužby pluly k jedinému cíli: křeslo rady na radnici) přistavil si židli k stolu, obrátil se ku Jiřímu, míně, že on, Jiří, měl by jako poslanec se starat, aby rodné město jejich mělo také svoji dráhu. Živě vzpomněl, jak by zkvetl celý okres, jak by město oplývalo zrovna zlatem; jak by dál on, Jiří, měl se přimluvit, by slavná vláda dala městu garnisonu, takhle dragouny (a v celou řeč tu sunul různé spojky; „pakli“, „arciť“, „ačli“); mínil, že by Jiří mohl zajet s městskou deputací ku ministrům, mluvit, prosit, jak prý se to vůbec dělá. Jiří slíbil. A čas plynul, pilo se a kouřilo se. Klidný hovor dál se sunul kolem města, jeho tužeb, jeho lidí. Vládní strana dostala se na své místo, napřed muži, potom ženy. Klepy pikantní se rojí o té, oné. Vše se směje. Lékárník tu vypravuje o Klotildě, svadlé krásce, z domku v rohu na náměstí; vypravuje o té sessi, o lehtivých rozhovorech městských dam, jež slečna Clotild poslouchala za dveřmi – – však náhle vázne... vázne... musí zmíniti se o Lucii, ale neví jak. Tu doktor pomohl mu. „My už víme –“ obratně sám dopověděl historii. Výbuch smíchu. „Ty však řekni,“ obrací se rozjařeně na Jiřího, „co to vlastně je s tou holkou? Všecky ženské jedovaty jsou tak na ni. Inu chápu: hezké dítě. Moje žena je však dosti liberální – ale o ní slyšet nechce. A je pravda, co se mluví, o tobě a o ní? Jsi zde mezi svými!“ Jiří zvolna zapaluje cigaretu. Cosi zvlňuje mu prsa, pocit hrdý, jak by měl se v příští chvilce vyšvihnouti na hřbet vysokého koně a pak s hůry lovit pohled obdivu, jejž tito lidé jistě k němu vznášet budou. Vypravoval celý příběh: o setkání v onom domě, o tom čistém prvém dojmu, jejím otci, její duši, o svém úmyslu ji vrátit čestným lidem (o sobě vždy zmínil se jen s nastrojenou ledabylou povrchností), mluvil o té zamlklosti, která přepadla ji tady, o zálibě svojí tety, již v ní našla, rozhořčeně odmítl ty mrzké klepy, jež se na ni v městě věsí, nechápe jich, to ví jenom, že ti jistí lidé jimi odsuzují sami sebe, jak prý vůbec každý soud vždy odsoudí jen vlastní špatnost. Skončil. Doktor vstal a zdvihl sklenku, řečnil povznešeně k chvále čisté humanity, k chvále Jiřímu. Pak „Sláva!“, připíjí se, sklenky řinčí – Jiří klonil se... A došla látka k hovoru. Pár slov jen padne místy. Staří páni dívali se na hodinky: jedenáctá. V zahradě je skorem pusto. Jenom někde hrají v karty. Plochy prázdných stolů lesknou se. A malý sklepník v koutě ve tmě dřímá. Páni platí. Zdvihají se. Odcházejí... Noc je pěkná. V tmavu nebes na tisíce zářících hvězd třepotá se. Vlhce svěží vzduch chví kolem, plný vůně z blízkých zahrad. Doktor, důvěrník a Jiří kráčí spolu. Jejich kroky ozvěnou se ozývají v druhém konci ulice. Jdou mlčky. Táhle kdesi píská ponocný teď jedenáctou. Vytí psa se žalně nese odkuds z dálky. Z dola hučí labský jez. Tu doktor stane: „Ale teď mi řekni, Jiří, jak muž muži: je tvůj poměr k oné holce docela tak čistý, řekněm: platonický?“ „Je,“ řek Jiří ostře, pevně. Doktor vybuchl: „Víš, brachu, odpusť, řeknu, jak to myslím: Pak jsi osel!... O–sel, o–sel!“ dodal notuje ta slova melodií z „Troubadoura“ vychraptělým suchým basem. V černých šatech, jak ji přived Jiří tenkrát k tetě v noci, černý klobouk, s něhož dlouhý závoj splýval přes obličej, s nakloněným slunečníkem více proti lidským zrakům nežli zářivému slunci – tak šla Lucy kolem druhé odpoledne přes náměstí ku hřbitovu. Den je čistý. V noci byla opět bouře. Domů zdi jsou místy ještě zcela mokré. Modrého cos jásavého schvívá třpytně vzduchem k zemi, jakoby to klesal čistý lehký azur s nekonečných smavých nebes. Šveholící vlaštovice prostřeluje nízko letíc ulici a její tílko kovovým se modrem kmitne. Z otevřených oken chýlí rozkvetlé se pestré hlavy růží, azalek a fial, fuksií a geranií. Štíhlé stromky oleandrů s hrstmi růžových svých květů stojí kolem dveří domů. Školní mládež jdoucí vzhůru po ulici ku náměstí zastavuje se tu, onde – kupec, cukrář, hračkářský krám, na zdi nečitelný plakát, vše ji zajímá a poutá. Lidé stojí v dveřích krámů, hledí z oken, ve skupinách stojí v ulici – a všichni jaksi s chutí žijí dneska; z očí, pohybů a chůze, z úsměvu a rozhovoru vane pružnost, energie. Pasivní a měkká duše Luciina se zálibou nechá proudit jas ten v sebe. Jest jak vězeň, který cítí na vycházce záři slunce: stulila se, přimkla zraky a jen sní a jen se hřeje. Mezitím co okem stíhá vlaštovici, květy v oknech, křišťálný vzduch, modro nebes, drobnou mládež, jdoucí lidi, vzpomíná na nebožtíka. Vzpomíná tak klidně, prostě, bez bolesti, bez lítosti, až se sama sebe děsí. – Jdu mu na pohřeb – si myslí, a jdu tak, jak na procházku – necitelně, otupěle... On to umřel! – burcuje se – jediný to člověk tady, jenž se neštítil mne bídné! – Marno. Slova zní jí v duši, ale hluše. – Jak jsem bídná, jak jsem tupá! – vyčítá si... Zapomene kdo tak brzy? Možno vůbec zapomenout? – Však ta duše nechce vejít v bolesti kruh, z něhož prchla: řasy přivřené, tak hledí v záři slunce, volně dýše, sní a sní – a bůhví, co... Lucy došla nyní k můstku, jenž se vzpíná přes šumící čistý potok. Na tré strany rozbíhá se za ním cesta. Lucy stojí nerozhodně, rozhlíží se. Tu jdou kolem ministranti s lucernami, kostelník a mladý páter, přejdou můstek, zaměřují podél potoka. Jde s nimi. Je to čtvrť těch nízkých domků, krytých šindelem či slamou, jejich malá okna často papírem jsou zalepena; na prahu pak mezi dveřmi stojí sešlé zhublé ženy v rozhovoru o svých strázních, o svých mužích, o svých tužbách; polonahé, ušpiněné drobné děti batolí se v prachu cesty; bílé husy, špinavý vepř, slepičí rod s křikem prohání se kolem; intensivní zápach vlá tu venkova a nečistoty; čtvrť ta sama vsí jest v městě uzavřenou, oddělenou, má svůj život, starosti své, má jen svoje interesy, o město se nezajímá, město nestará se o ni. Jenom před volbami přijdou různí lidé s různou řečí, sousedují, porozpráví, přemluví a podplácejí – volí se – pak zas je ticho. Ministranti s knězem vešli do jednoho toho domku. Lucy vstane. Kupa ženských ve svátečních prostých šatech čeká venku. Promlouvají tichým hlasem. Ta a ona ohlíží se po Lucii okem prosté zvědavosti. Z domku zní hlas knězův...nyní jasné hlasy ministrantů... zpěv kratičký... hlasné štkání... ženy křižují se zbožně... chumáč lidí vyhrnuje ze dveří se... muzikanti, regenschori, kostelník, kněz, ministranti... nyní rakev, černá, lesknoucí se rakev... Od hřbitovní kaple zazněl malý zvonek. Muzikanti hrají pochod smuteční. Za rakví jde malá, sešlá stařenka; má rudé oči, však již suché. Rozhlíží se po zástupu. Na mžik kmitne po líci jí smutná radost, a zas kloní hlavu stranou. Mechanicky připojí se Lucy k průvodu a hledí jenom v jedno místo, kde se za rakví hned v černém šátku třese nakloněná hlava. Zvolna těžký černý smutek dere se jí v klidnou duši. Pochod smuteční zní táhle, žalostně a vyčítavě. Všecky skloněné ty hlavy před ní v taktu kývají se. Černá rakev jakby plula na těch hlavách. Ve dvou plochách odráží se od ní zlatě záře slunce. – Tak v ní leží – (bolestný hlas vnitřní šeptá,) jeho oči jsou teď na vždy zatlačeny... jeho ruce složeny jsou na těch prsou... Konec... konec... Čtrnáct dní to, co tam v parku líbala jsi tuto hlavu... Teď je chladná... jako z vosku – (lehký mráz jí po zádech jde) – Jsi teď sama – (dál to šeptá) – sama... sama... Pochod smuteční jí vniká žalobnými zvuky k srdci. Její vlastní hoře zvedá unavenou svoji hlavu a k těm tonům tiše stená. – Co chceš tady se svým žitím? k čemu žít je?... k čemu?... k čemu...? Jakby její duše v taji byla spočtla všecky dojmy posledních dnů, jakby nyní před oči jí položila resultát jich zdrcující: Lucy hlasně šeptla: „Konec.“ Stará teta s bílou hlavou a s tím láskyplným okem sune se jí nyní v dumy. Lucy vydychne – a jest jí, jakby znova chápala se třesoucí se scvrklé ruky. Však sta zuřivých ruk cizích rve ji nazpět – obraz tety mizí... mizí... rozplývá se... zas je sama... cizí ruce míhají se... rvou jí šaty... smýkají jí kamsi dolů, a hlas přísný urputně dí: Konec, konec... Průvod zahne ku hřbitovním vratům. Z kaple zní ten žalný, lkavý zvonek, jakby vítal... Muzikanti hrají dále. V to se mísí pohřební zpěv. Rakev vplula na hřbitov... Zpěv s hudbou tichou... Úzkou cestou mezi hroby kráčí průvod zvolna vzhůru. Lucy vidí náhrobky tu, zlaté nápisy a kříže, mříže, květiny a lampy, místy uschlý, hnědý věnec – její závoj vrhá na vše síť svých černých drobných mřížek, ale nitrem nepojímá pranic z toho. Truchlý zápach, hrobních květin plyne kolem promíšený pronikavou vůní kadidla a hlíny – Lucy zdá se, že to výdech její duše... Průvod stanul. Černá rakev postavena na zem. Latinu svou říká nad ní kněz teď řemeslně – „Moje dítě! Dítě moje!“ srdcervoucí, ochraptělý ženský hlas v to hořekuje a přechází v žalný vzlykot. Dvě, tři jiné štkají za ním. „Konec, konec!“ šeptá Lucy. Dunění hrud v prkna rakve temně zapadá jí v duši. Touha horečná ji chvátí uvidět jej ještě jednou, projde zástupem až k hrobu, hledne dolů: tmavá hlína postříkává jeho schránku... mizí na vždy, na vždy, na vždy... Na protější straně drží pár žen jeho starou matku. Ta štká stále... Lopata jde z ruky v ruku... nabírají na ni hlínu a tu sypou dolů v jámu... Rakev duní. Jiní hodí hlínu rukou. Žena jakás dává Lucy lopatu teď: „Nelíbějí?“ ptá se ostýchavě. Lucy chví se, nabrala, však hlína sjela vedle... jenom kámen zarachotil dutě dole. Odstupuje. Nyní silně hřmí to v hrobě, starý hrobník klidně koná svoji práci. Průvod rozešel se. Jedni domů, jiní k drahým hrobům. Zde jen stará matka stojí, zírající skelným okem na rostoucí rov. Už nelká. Ruce svislé drží spjaty, hlavu skloněnou. Rov pln je. Lucy slyší, jak se hrobník obrací teď: „Zítra, matko, dám sem trávník, obložíme kamením hrob, přineste si trochu kytek.“ Ona kývne bezvědomě tiše hlavou. Lucy dívá se v ty její tahy obličeje. Čelem, skráněmi a lícní kostí připomíná na mrtvého. Jak by cítila ten pohled, stará žena zvedne oči. Zakmitne v nich udivení, pak jak vzpomněla by na cos, pokročí k ní – a zas stane ostýchavě, nerozhodně. Lucy napadá, že chce jí říci cosi... snad své díky, snad vzkaz jakýs od mrtvého – žena vrací se však k hrobu, kleká, znamená jej křížem a zas vstává... Ještě jednou podívá se na Lucii – ještě jednou chví jí něco v očích, na rtech – však jak dříve netroufale obrací se – a jde zvolna ze hřbitova... Lucy kleká k hlavě hrobu. Konečně jí vrou teď slzy z horkých očí... plynou, plynou jak by celá její duše byla v slzy proměněna... Klidní se to v jejím nitru, vzduté černé vlny zvolna ulehají... už jen šumí jako žalná melodie za číms na vždy uplynulým... Vstala, osušila oči, otřela šat, rozepjala černý slunečník a řadou pestrých hrobů kráčí k vratům. Jde zas prachovou tou cestou, jíž sem přišla prve s pohřbem. Přes můstek a ulicí tou, která vede ku náměstí. Slunečníkem zas se kryje více proti lidským zrakům nežli zářivému slunci. Přejde náměstí a kráčí ulicemi... Všude život, všude slunce, zářno, čilo – ale Lucy vše to vidí neurčitě zamlženo jako z dálky... Na nádvoří statku stojí zaprášený kočár. Kočí vodí dvorem upocené lesklé koně... Lucy vejde do pokoje. Jiří přechází tu krokem dlouhým, pádným. Mne si ruce. Rozpálen je, tmavé oči lesknou se mu. Podívá se na Lucii, jaksi zvlášť pak přeměří ty černé šaty, známé prosté černé šaty, stoupne těsně k ní a prsty luskaje si: „Budu zvolen, budu zvolen,“ nadýmá se, „kolosální úspěch všude, voličové byli zpiti mojí řečí,“ při tom hledí divně v oči jí, v ty oči, jež se dosud vlhce chvějí. „Gratuluji,“ podala mu ruku. Jiří tisk ji silně. „Ale, bože, kde je teti?“ vybavujíc ruku ptá se. „Spí snad ještě.“ „Odpustíte, převleknu se.“ Rychle vyšla. – Jak je divný! – napadlo jí. Stála ve svém pokojíku sundavajíc klobouk. Za ní cvakly dveře. Silné paže sepjaly ji kolem pasu. Bože, Jiří! Rudý v lících tiše mluví: „ Holubičko, teď jsi mojí, mojí, mojí!“ Jeho žhavý ret ji líbá. Jeho třesoucí se ruka živůtek jí rozepíná. V hlavě zahučí jí, blyskne, jakby kdosi udeřil v ni, hnus jí prochvěl, jako by to sahal na ni rodný bratr – odstrčila jej vší silou, až se zapotácel – vzlykla, vzpřímila se proti němu, na mžik zakryla si oči, na rty se jí derou proudy výčitek a trpkých řečí nejen jemu, ale všechněm, všem těm čestným, slušným lidem – nemluví však – jenom z bázně, že by při tom prvém slově v pláč musila vybuchnouti. Ruce spustí, vzhledne k němu. Stál tak zlobně, zarputile, upíraje oči k zemi. „Konec,“ Lucy zašeptala, více pro sebe, „je konec.“ „Teatrální ctnostná scena, trochu stará, je to fádní, člověk nečekal jí od vás,“ cedil zlostně skrze zuby. „Hleďte, Jiří, tam... v tom domě,“ vyrážela nyní pracně, „tenkrát... víte... vždycky v noci, když jste odcházel... a podal mi jen ruku... tenkrát byla jsem vám za to vděčna... z duše...“ Lucy umlká, cos dí jí, že mu vlastně říci chtěla jiná slova – sama neví, která vlastně – mávne rukou: „nevyčítám ničeho vám... není souzeno...“ zas mlčí. „Buďte s bohem,“ polohlasně řekla berouc rychle klobouk. Jiří bleskem představil si situaci: půjde jistě, on ji vyhnal... lítosti kmit prolet jím, pak blesklo hlavou: volby... příští kariera... „–ýsské Listy“... stará berní... její plavovlasá dcera – Ať jen jde si... bude dobře... bude aspoň uzel rozťat, vždyť ta hloupost skončit musí.. Obrátil se, vyšel z jizby beze slova. Lucy rychle nasadila sobě klobouk, vyjde, po špičkách jde chodbou, jako šíp po schodech dolů, přes nádvoří a ven ze vrat... Dlouhou, úzkou mezí, kde se noha smeká v každém kroku, mezi dvěma lány žita jako štvané zvíře plaše pospíchala Lucy. Klasy chřestíce ji bily v ňadra. jednotvárný vřeskot cvrčků jak sta tikajících hodin vířil kolem; v modré výši vyráželi nevidění skřivánci své jasné tony; vzduch se chvěl tou suchou vůní, která v červnu z polí stoupá. Pole, širá pole kolem. Jako bledožluté moře v lehkých vlnách čeřily se jejich plochy. V tupě vírném ohlušení spěla Lucy k předu. Zdálo se jí, že má v duši nekonečný dutý hrozný prostor; kdosi vkřik v něj znova: „Konec!“ Jak pták bludný potácí se tam to slovo. Konec... konec... Její rtové zašeptli je chvilkou hlasně jako prázdné echo. Spěla mechanicky bez myšlenky jenom k předu, k předu, k předu... Úzká mez se náhle končí, Lucy vyšla na silnici – poznává ji... je to onen široký pruh, plný prachu, jenž se táhne středem polí, protíná pár malých vísek, sklání se a zas se zdvihá, tu se točí, tu jde zpříma, jak pás nekonečný plátna běží, běží, až se v konci horizontu jeví oku jako úzká šedá stužka. Telegrafní dráty zvučí nad ní monotoní píseň. Praskot vozu, jenž se po ní vážným volným chodem bere, rozlehlým se šíří zvukem – týdnů několik je tomu, co po téhle cestě jela plna štěstí v nový život... Teď tam za ní dole leží ono město... V modru nebes rýsují se klikatiny rudých střech a stěny domů; tu a tam se okno blyští jako ocelový čtverec; z komínů kouř zamodralý stoupá jako lehký oblak; černá báň kostelní věže nějak těžce vypíná se k nebi se svou zlatou špičkou; plocha Labe blýští se tam jak proud rtuti; vidí hřbitov, jeho cypřiše a kříže, jeho bílou zeď; a pole v pravo v levo přímo běží; dlouhé cesty s alejemi vinou se v nich; stranou města leží zámek: hnědá střecha, pestrá věž a staré stromy jeho parku; za Labem háj, poutnický chrám, střechy domů, dále zamodralé lesy, vísky, jež se zdají býti hrstkou světlých bodů; nejdál šedý pruh, kde horizont se stýká s vlnou země... Všecko tone v plném lesku slunce... Vzduch se vlní žhavým teplem. Jako nepřátelská bytost dívá se to město k Lucy. Zapjata a uzavřena, neoblomná, tvrdá, přísná vyhánějící ji v dáli... Lucy znova pohleděla v zámecký park; zdálo se jí, že tam dole vidí lávku snětmi skrytou... kol té věže vidí švihající body; rorejsů roj... hledla v hřbitov: tam as... na tom místě je to... hrob ten černý, zasypaný před hodinou... před hodinou? Ne, to už je dávno... dávno... měsíc... ba snad ještě déle... Poznala i břidlicovou střechu statku... bylo jí, že vidí dovnitř... stará paní v bílém čepci po pokojích chodí, volá: „Lucy, Lucy!“ Stesk jí sevřel pevně srdce... Či snad ví už?... Vyběhla snad před vrata a hledí v pole dlaněmi si stíníc oči: „Lucy, Lucy?“ Hlas ten známý pronikl ji. Úzkost, bázeň napadla ji. Že ji najdou, že se vrátí v ono peklo – vykročila pevně, rychle po té cestě k Praze, k Praze... Její duší náhle blesklo pevné, jasné předsevzetí: Tam pod řetězovou lávkou vltavský proud zelenavý jaksi lákavě se vlní... je tam klidno... zřídka přejde chodec tudy... Letenská stráň na pravo bok příkrý zdvihá... Hukot jezu zapadá tam temně tak a zádumčivě – jeden skok tam od zábradlí a tam dole bude pokoj... Šla a šla... Teď s náhlým klidem dívala se sama na se: – Hle, toť život... Tak to končí říkala si... Zvolna snuly v zad se telegrafní tyče, mladé stromky, jež své stíny šikmo házely v tu cestu, kupky štěrku, jež tu byly narovnány jako rovy, obdélníky polí – celý obzor zvolna vzad se točil. Lucy přemýšlela dále o tom konci. Bez výčitky, beze stesku, bez omluvy šla tak k němu. Ba, i jakás slabá radost vnikla v ni: myslila si spokojeně, jak tu očištěna státi bude v paměti všech lidí, již ji znali... Stará paní jak si bude vzpomínati... Jak ti všichni, již jí tolik ukřivdili... Jak ten Jiří výčitkami bude týrán pro to dnešní... Odpouští mu, odpouští všem... Za pár hodin bude míti nejlepší los: pokoj, pokoj! Rozhledla se povzneseně po krajině: Nový obzor. Jako stůl tu leží kraj až k dálným koncům... Obdélníky polí, luka, vísky – všecko v ladných barvách oddychuje spokojeně v lesku slunce. A ti cvrčci chřestí kolem, a v té výši třepotají trylkující skřivánci, a vzduté mráčky lehce plynou po blankytu... Šla a šla... stín její šikmo před ní po prachové cestě sunul se... a zvolna táhly vzad se telegrafní tyče, mladé stromky, kupky štěrku, plochy polí – celý širý kraj se nazad točí, plyne... Zastavila se jen jednou. Na tom místě, kde jí tenkrát stará paní chytla ruku: „Už jsme doma.“ Ohledla se: Baňaté dvě rudé věže zdvihají se nad obzorem, pozlacené báně třpytí se tam v modru jak dvě hvězdy... A zas šla... Tam leží všecko... Tam ten život bude plynout stejně dál jak dnes, tak zítra... Jiří brzy ožení se... stará paní najde za ni náhradu... Ten mrtvý bude stlívat v klidu černé země... zítra půjde jeho matka na hřbitov as s květinami... nevýslovný stesk ji na mžik prochvěl po všem – na mžik jenom – a zas povzneseně zřela do krajiny... Prošla vískou. Nízké domky, kryté slamou, s malinkými okny; dvorky s kupkou hnoje, četou slepic, drobné děti hrající si přede dveřmi; někde stařec zhřívající suché tělo v teple slunce; na prahu pes leže upřel na ni klidně vyzvídavé tmavé oči – všecko, všecko zdálo se jí šťastno být a spokojeno; přála jim to z celé duše – co je trocha toho slunce, na němž člověk zahřeje se na okamžik – proti tomu, co ji čeká... Šla a šla tak dál a dále... Podél cesty teď se táhla alej hustých stromků třešňových. Jich kůra hnědě fialovým leskla nádechem se, na snětích jim červenalo sta se plodů. – Kde as bude tělo její, až ty třešně česat budou! – myslila si Lucy klidně. Na levo byl malý rybník, sluneční zář tříští se v něm proudem blesků. Mlýn je při něm... jednotvárný klepot vráží do krajiny... A zas prázdno bylo kolem. V zad se snuly znící telegrafní tyče, mladé stromky, kupky štěrku, luka, pole – celý obzor na zad mizel, mizel, mizel... Za půl hodiny zas prošla jinou vískou. Vedle cesty ležel hřbitov. Nad zeď bílou vyčouhaly kříže, stromy. – Hřbitovy ty – napadlo ji, – jsou vždy stejné... všude berou všecko, co nám nejdražšího... Šla a šla a vzpomínala: kdesi v horách, v dálné vísce, takhle prach tlí její matky... a tam vzadu zasypali na hřbitově dneska hlavu s podivným tím tmavým zrakem... V které hlíně bude asi ležet potom její tělo?... Chvilkou osamělý chodec potkal se s ní... chvilkou vozík... nebo kočár... Místy v škarpě cestovník spal na svém ranci pevným spánkem... Jinak prázdno... Před ní stranou zatím zvolna slunce klesalo. Stín její vyrost jaksi, vytáhlý byl, s dlouhou hlavou, klátícíma rukama se jako netvor – tak se posunoval před ní... Potom zmocňovala se jí únava již. Těžkého cos věšelo se zvolna, jistě na myšlenky. Jakás mdloba tížila jí víčka oční... ona pevnějším jen krokem vykročila... Kraj se měnil. Lucy nehleděla však už kolem sebe. Její oči na cestu se upíraly, jež se šedě fádně táhla dál a dál. V ní vytlačené kolejnice rovnoběžně ploužily se, v předu zdály dotýkat se. A ty stromky podél cesty jednotvárně míjely v zad, a ty dráty nad hlavou jí zvučely tak melancholicky svou notu... A zas prošla jednou vískou... Nedívala se víc po ní. Únava a mdloba rostly. V hlavě, kříži, rukou, nohou jakás olověná tíže rozkládala se... Ty nohy bezvědomě jen se šinou ku předu. A těžké pusto začínalo hučet v hlavě. V spáncích cítila krev ťukat... Myšlenek kruh súžoval se, až pak jak by vířil, vířil jenom v jednom stálém bodě: u lávky tam bude po všem... Šla a šla a vešla v alej, v dlouhou, nekonečnou alej starých kaštanů. Ty tenkrát byly v květu... Dnes je po nich. Na jehlancích zelená se všude ježatý plod... Kmeny černé, rozpraskané v zad se zvolna vlekou... Jaksi mdle jen vzpomněla si Lucy, jak jí stará paní, dívajíc se černou lornětkou tam v dálku, ukazovala ty vísky, cesty, vrchy... Rozhledla se kalným okem. Ano jsou tam, Ještěd, Říp i Milešovka. Modrají se nějak teskně v rudém nebi... A ty kmeny v zad se vlekou stále stejně, stále černě, jednotvárně... A prach cesty jemnou vrstvou sázel se jí na obličej, na řasách jej ucítila... – za pár hodin smyjeme jej – napadlo ji. Pak se v dálce objevil jí světlý otvor. Šla a šla, a otvor rostl. Konečně ta alej za ní... Kolem širá rovina, jež v předu byla uříznuta – tam as leží onen údol, Vysočany, Libeň, Praha – myslila si. V plavých vlnách obilních ploch chvěl se rudý odlesk nebe. Lán tu řepky, v níž jak dukátový nádech žlutají se slední květy. Řádkované lány řípy světlou svoji zeleň nesly vedle temných čtverců brambor. Lidí postavy, jež pílí z práce domů, kreslily se ostře v šedomodrém nebi. Šla a šla, a cesta níží se v ten údol... S pravé strany jako přízrak z chmurné báje zahalena šedým dýmem leží Praha. Hradčany z ní hrozebně se věží k nebi, na němž jako kalužiny čerstvé krve chytila se červeň západu. Jen maně hledla dolů v šedé moře. – Tam v těch místech bude asi ona lávka – zakmitlo jí pustou hlavou... Sešla s vrchu. Nevnímala praničeho. Vysílené její tělo už jak stroj jen šinulo se. Hukot v hlavě duněl silněj... chvilkou mněla, že to slyší hukot vody... Jako ve snu prošla kolem cukrovaru, překročila železniční lesklou kolej, prošla středem Vysočan. Ted’ byla cesta oživena: muži, ženy spěchali tu z práce domů. V ucho její zaletaly hlasné trosky rozhovorů všedních starostí a zájmů. Neslyšela... Prošla Libní, akátovým stromořadím kolem domu vysloužilců... Cinkot tramwayových zvonků, hukot města již se nesl zřetelně k ní... Vešla v Karlín. Pod nohama ucítila nyní dlažbu. Vzduch tu těžší, plný žáru, dusna, puchu, ovanul ji. Však ta mdloba náhle jaksi ztratila se. Vydychla a rozhlédla se kolem sebe. Ulice ta hlučí lidmi, vozy. Z krámů žluté světlo plynu spoře vyzařujíc, ještě marně zápasí tu s dením bělem. Blízkost vířivého žití vzpružila ji. Spěla dále. – Hle, ti lidé – napadlo ji. – chodí, smějí se a mluví, každý z nich má svět svůj malý, v něm své radosti, svou starost, svoje muka... Ten svět jeho zanikne s ním. Z druhých nikdo nezdědí jej... Budou žíti každý svoje – jak to řekl tenkrát v parku? – (nenapadla jí ta věta dosud nikdy, tenkráte ho věru ani neposlouchala, ta slova padla jí jen maně v duši, a ta duše dnes je našla): „A ten život! Je to něco provisorního... a jedno je to věru, jak to žijem.“ Tak ti všichni budou žíti dál to svoje provisorní... Šla a šla... A ulice ty stále hučí, šumí... Přešla Karlín... Poříč... Myslila si, jak už za pár minut bude: Zelenavá voda vnikne do úst jí a uší, nosu... vír ji stočí kamsi dolů, pak ji bude vleci v dálku, někam k jezu... Děs a hrůza pronikly jí do všech kostí... – Je to něco – myslila si, – provisorního a jedno bude taky, jak to skončit – dodávala sobě síly. – Ach, ta strašná, strašná voda! – děsila se zase znova. Ulice se křižovaly – a ten život všude, všude... – Hle, ty tváře, postavy ty, hlasy, pohyby a šaty, jejich starosti a radost – a tak žijí, žijí, žijí. – Zatím vešla ve spletivo krátkých ulic. Různé puchy intensivněj zavánějí vlhkým vzduchem. Tepna žití bije tady hlučným taktem. Pestrá směs tu lidí víří za hovoru, smíchu, žertů kol těch starých šedých domů. Dělníci, již od výplaty v umazaných šatech přišli, vojáci a pobudové, fabričky se žlutou lící, s vlasy v čelo sčesanými, štěbetavé služky křičí kolem kašny, sešlé ženy přede dveřmi domů stojí, bledé děti na svých rukou, a hovoří ostrým hlasem. Z krčem přízemních už kmitá světlo plynu, utlumené červenými záclonami, místy skřek zní harmoniky – tepna žití bije... bije... Lucy stanula... Na rohu dům ční čerstvě obílený, celým patrem přesahuje rudé střechy sousedů svých. Spuštěny jsou žaluzie ve všech oknech, mrtvo všude – poznala jej... Pár set kroků má jen k vodě... Její nohy bezevládně začly chvít se, krev jí bušila tak vřele, v jejích očích rudá kola míhala se, plula vzhůru – vykročila ze vší síly, šla těch pár set kroků ještě – stanula pak... Jaké ticho vládne tady... Jen ta voda dále hovoří tak temně... Světlé stěny Rudolfina stojí v pravo. Před ní vzpíná lávka ramena svá šedá. Za řekou se mocně věží do žlutavých čistých nebes Hradčany... Ta voda dole hučí, hučí... Popošla až ku zábradlí... v levo v parku je pár lidí... milující, k sobě něžně přitulení – snad jí ani neuvidí... Jak ten jez tam stranou šumí příšerně a zádumčivě! Jak ten zelenavý netvor o pilíř se lávky tříští! Jaký chladný vzduch to vane z této spousty vod!... A hrůza, takhle nikdy necítěná, sevřela jí hrdlo. Nohy odříkají... jistě padne... rudá kola poletají před zrakem jí... Její duše náhle byla rozpoltěna: však ty obě půle žijí, hádají se. Jedna jak by lomila své bílé ruce: – Žít, ach žít! Vždyť je ten život přec jen krásný! Vždyť jen jednou žijeme jej! Vždyť to život! – A ta druhá: – Dolů, dolů! nutno umřít! – říká dutě. Zas ta první: – Žít, ach žít jen! Nelze umřít, není síly, není ani viny žádné! – A ta druhá: – Dolů, dolů! – ale šeptá to tak teskně, chvějným hlasem, až to bolno. Studený pot perlil zatím po čele se v drobných kapkách; kolena se ohýbala strachem; hrůza svírala dál bílé hrdlo; sklené oči vytřeštěně dívaly se dolů v příšernou tu zeleň – a ty půle duše dále zápasí a zápasí... Náhle Lucy mávla rukou a mdle šeptla: „Snad až zítra...“ A šla nazpět... spíš se vlekla jako v půli přelomená... Její hlava bezevládně jak květ polo utržený klesla stranou; její ruce mrtvě visely tak dolů; její slunečník svou špičkou v kameny bil na dláždění; šla v těch černých prostých šatech cudně upjatých až k šíji nazpět v pestré vření lidí, šla jím zvolna, jakoby šla na popravu, pár set kroků prošla jenom... Míří k domu, kde ty žaluzie visí ve všech oknech... Zvedá ruku... Stiskla kliku... Otevřela... Osm hodin... Hlahol zvonů rozlehl se nad Prahou... Harmonické dumné tony zapadají v tuto vřavu... Svatá chvíle... Hluché kovy nad uhaslým dnem tím žhavým nad tím mořem rudých střech, nad tou spoustou pestrých věží, nad tím šerem splývajícím ve spletivo dusných ulic, nad vším, co se v nich teď hýbe, nad radostí jeho prázdnou, jeho žalem, pýchou, bídou, vášní, pokrytstvím i láskou, nad tím chabým, malicherným, efemerním lidským „já“ – šumí kamsi v klenbu nebes svoje: Ave Maria!