PŘI ZÁPADU SLUNCE.

Josef Svatopluk Machar

Tak jako dnes to slunce zapadalo, svit roztesknělý ležel v širém kraji... Šla vedle mně, šat nemodní a klobouk snad dostala, kam chodívala učit dvě tupé žabky. – Oblekám se vždycky jen individuelně – povídala s falešnou pýchou, když jsem pohled maně na její mantilu. Od rána k noci šla po hodinách, muž byl chorý zlostník, a čtyři děti, nejstarší šest roků – a vše to životy své z ní jen ssálo, vše na ní spočívalo. Bylo jaro, den v dubnu vlažný, kdy i v udupaném se srdci stesk a touhy probouzejí a duše hladoví po jiných slovech, než denně slýchá. Snad mě měla ráda. A já jí ani almužnu dát nemoh jen proto, že tak byla tím, čím byla... Šli lukami jsme, přívalem prach zlatý se táhl v dálku po vzbuzené trávě. A náhle stanula a tiskla k očím si kapesníček. Potom jaksi stroze a s trpkou strojeností v hlase řekla, že musí domů – – – Dnes by člověk plakal... Ne, není radno zajít v upomínky, když slunce teskně stojí na západě.

Patří do shluku

petřín, ulice, nábřeží, hradčany, chodník, dlažba, svítilna, ulička, chodec, okno

335. báseň z celkových 552

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Ze zápisků zapomenutého. (Ferdinand Tomek)
  2. ZE VZPOMÍNEK. (Karel Václav Rais)
  3. None (Antonín Sova)
  4. Koncem února. (Josef Svatopluk Machar)
  5. MŮJ HRAD (František Gellner)
  6. Studie. (Antonín Sova)
  7. MLADÉ SESTRY (Božena Benešová)
  8. Když zemřela školačka. (Antonín Sova)
  9. VZPOMÍNKA. (Antonín Klášterský)
  10. NA CHRÁMU STUPNÍCH. (Antonín Klášterský)