Kdybyste věděl něco pro ni, pane,
je třicetosm roků stará, pravda,
leč přičiní se – znám ji ode dávna –
je svědomitá, chtěla přijít sama –
leč jízdy nesnáší – ať železnice,
ať tramvaj – chudák, pápěra je pouhá,
že vítr srazil by ji – ale dobrák
tak velká, jako chudák, pane.
Ba, chudák... žena, která nese tresty,
jen že je žena... Víte, ten muž její,
můj bratranec, je takto člověk pijan
a jako muž je surovec a tyran –
ten – jak to říci? Víte, že ta bědná
už dvakrát byla letos u lékaře,
by proved na ní zákrok... a ten lékař
zná její rodinu, zná od malička
ji samu, místo osmi set jen tři sta
za jednotlivý zákrok žádá od ní –
ten zavolal si tedy muže k sobě
a řek mu, jak ji vraždí tím svým mužstvím.
On vyslech, cynicky se smál a řekl,
že vystavit se nechce nakažení,
však způsob najde, aby pomoženo
jim bylo oběma – a myslete si:
ten chudák žena obdržela včera
od soudu zprávu, že muž její zadal
o rozvod právě... Víte, má dva hochy,
ten starší, víte, k myšlení je líný,
po otci pijanovi dědictví to.
A druhý podědil tu slabost její,
jak věchýtek je, bez krve a tepla –
a lump ten prohlásil, že ty dvě děti
jí ponechat chce, soud že jistě uzná,
že matčin život přec je morálnější,
než život jeho... O své újmě šla jsem
k našemu advokátu, co tu dělat,
jak chránit ji. Řek, není možnosti tu,
jak pomoci jí. Alimenta jistě
soud přiřkne jí – leč žádná síla světa
jich nevymůže, když on platit nechce.
A doktor myslí, sotva že chtít bude.
Což vím už. Bratranec mi řek to přímo.
Prý ožení se znovu, co je s ženou,
když ženou nemůže být – je to sobec
a ničema – leč, co tu dělat? Zákon
je pro něj. – Pane, kdybyste ji viděl,
vy užas byste. Je to kost a kůže,
ta žlutá kůže napnutá jak bývá
na ploše bubnu – však to bylo krve,
co ubožák ten ztratil v řadě roků –
vždyť jako letos, tak to chodí stále,
jak ondy povídala, když mi přišla
o místo prosit. Styděla se dříve,
teď pověděla. Pomozte jí, pane,
jak otřískaný strom tu nyní stojí
bez květu, ovoce, bez mízy, síly.
A to je člověk-žena... Žena... Žena...