A žijem. Jak? Nu, dobře jednotlivě,
ba, blahobyt je na té naší nivě
a tak jsme syny přítomné jen doby,
jak včerejšků a zítřků nebylo by.
Jsou mračna na obzoru – obav není,
jsme důvěřivě na vše připraveni –
což, nějak bude; kdo je demokratem,
o svoje já se stará moudrým chvatem.
Čas tloušťky přišel na národ a na lid.
Tak jednotlivě. – Nač si prsty pálit
pro prapory a jakás kolektiva?
Je dobře, když tvá osoba je živa.
Tož tedy slavným rekům od Zborova
narostla břicha. Též ta živnost nová,
jež z rakouských nám zkvetla kriminálů,
je rovna výhodnému kapitálu.
A obchod v perech – nad ten věru není,
leč nutno k peru přidat přesvědčení,
jež ostatně se přidá velmi lehce,
neb přesvědčení samo nikdo nechce.
Zvyk nádavků pak u nás vůbec kvete:
Když koupen vůdce, stranu dostanete
nádavkem k němu. Tak se přišlo na to,
že máme stát, jak snil kdys o něm Plato.
A jestli něco smutek jakýs budí
a pošetilce ještě nějak trudí,
toť pohled na prapory z anno kdysi,
jež odhozeny v blátě smutně tlí si.
Ztratily barvu, svěžest veselosti –
což – sloužily kdys, pašol! – na tom dosti –
dnes neví se už, co by s nimi bylo
a žerděmi se pěkně zatopilo.
Těch bojů, v kterých vlály, nyní není,
a dobře tak. Nač marná zápolení.
Řím soudili jsme v dobách revoluce –
dnes líbáme zas uctivě mu ruce.
I vlastní dějiny jsme zrychtovali:
Hus? Do musea. Jiní reci vstali:
ten svatý Václav. Možno pro útěchu,
že vrátíme se taky ku Vojtěchu.
A Jana z Lucemburku odkuds kosti
si převezeme s hlučnou nadšeností.
Přemysl Oráč také přišel k právu –
tak slavme dále slávu slavných Slávů.
Snad takto duše zakrňuje řádně –
i to se spraví. Též prý nenápadně
zeslábla páteř, změkly kosti jaksi,
a svědomí se scvrklo při té praxi –
Nic nevadí nám, neboť žijem, žijem,
vše zaháníme optimismu kyjem,
ty dnešky vyleštěné se nám blýští
a salutujem pyšně dobu příští.
T. G. jak vždycky: presidentsky stroze,
a E. B. ve své svatojanské pose
jsou ovšem optimisty beze hranic –
(ač z dnešků je jim velmi často nanic).
A vůbec máme spousty optimistů –
dík práci obezřelých žurnalistů.
Ó velkolepí naši žurnalisti!
Ti často 2 x 2 = 4 zjistí –
a také 5, jak potřeba to káže.
Jsou tribunálem velmi tuhé ráže
v umění, vědě – není odvolání
a nikdo se už nepokouší ani.
Básníci četní proměnili lýry
na jazz-band. Právem. Byl to přepych čirý.
Teď možno tolerovat šprýmy tyto,
když nerýpají a nic nestojí to.
I humor máme! „Psiny“! Jak z nich živo!
Už ve velkém se robí jako pivo,
padesát listů už se o ně stará
a především ta naše mládež jará.
Je tedy celkem o vše postaráno
a klid by byl. Jen strany, strany, ano,
jen tam to stále vře – toť závist litá,
jež zrabiátní vepře u koryta.
Nu, utěšme se... nic netrvá věčně.
Stát u těch koryt nelze nekonečně.
Až budou syti... všichni beze křiku...
mír trávení pak skane v republiku.
Co víc chtít? Vidno, vše že v pořádku je
a to, co není, dál se napravuje –
svých věcí správu dobře v ruce máme
a tak ji dětem našim odevzdáme.