On zve se „národem“. A hledí na „lid“ s výše.
Neb hrubá masa to, jež nekulturou dýše
a tak-tak dostačí být silou Revoluce,
kde mozkem jejím on. Jež s bajonetem v ruce
jde obhajovat vlast – co místem činů jeho
být může parlament, jenž dbá vždy stilu ctného,
kde Rozum vládu má, kde Rozvaha se žádá
a Moudrost státnická ze všeho účty skládá.
Tu k řeči veliké a vzorně spracované
věčnými pravdami a lecčíms prosypané,
co z předních básníků a dobrých prosaiků
se vyčerpati dá, on s gesty, jak jsou v zvyku,
rád ústa otvírá a rád má plody její,
tož úžas na očích a obdiv v obličeji
všech, kteří slyší jej. A kdo tak šťasten není,
ať dá se ťuknouti svým druhem v shromáždění,
divadle, koncertě: Tam, občana viz Xe! –
Rád loví uznání, neb považovat zvyk se
za jazyk jazyků všech těch, kdož hlasy svými
jej vznesli k výši té. On zraky přebystrými
jich zkoumá potřeby, zná touhy, přání skrytá,
on ví, že každý z nich se momentů všech chytá,
kde možno vyniknout, byť o půl milimetru
nad hlavy druhých všech – a proto Pavlu, Petru
vždy rukou potřásá a ty, jimž nestačí to,
ministru představí a ještě málo-li to,
řád navrhuje jim – tu s akcentem se hází
o provlastzásluze... a za každou tou frází
jich milé sedí „já“, to sobecké já pyšné,
jež pro cnost horuje, jež odsuzuje hříšné,
sloup vůbec pořádku, morálky, náboženství,
jež tvorstva korunou sic nazve člověčenství,
však míní svoje jen. Jež místo srdce nese
jen měšec zvonivý a měšec ten se třese
a všecko určuje a všecko jemu měří:
on syna prodává a muže koupí dceři,
když měšec ohrožen – řve: Vlast je v nebezpečí!
když k prasknutí je pln, řve v rozjásané křeči
buď: Sláva císaři! či: Sláva Republice!
Zrak nadšením mu plá a ohněm hoří líce –
však běda císaři a Republice běda,
když věci zvrátí se a strach o měšec nedá
mu spáti pokojně! Tu všecko v bláto šlape,
co před tím zbožňoval – kdo mříže postaví mu
kol měšce drahého– tož Bourbonu i Římu –
hned duši zapíše. Jím dějin na jeviště
vstoup nový hrdina a bude hrát i příště
dost velkou úlohu... rád bude deklamovat,
a světa toho běh vždy bude pozorovat
dle prospěchu či zla drahého měšce svého.
Přítelem nebude on ruchu válečného,
neb hra to nejistá, pak drahá domovina
si často vyžádá krev jeho, jeho syna –
toť povážlivo vždy. Leč dovede být šťasten
i z války konečně... když sám je neúčasten,
když peněz nestojí, když se kdes v dálce bijí
a když to naposled vše končí viktorií –
tu prsa vypne si, zrak plá mu v zanícení
a hlasem mohutným a plným přesvědčení
o vlastní velkosti tak se zápalem horlí:
Bůh slávou požehnal francouzské naše orly
a Francie jak vždy jde v otců velkých stopě
a prvním národem je zase po Evropě...