– ne, v státní radě viděti se musí!
Což voják! Máme spoustu vojevůdců,
Augereau, Moreau – než státník, pravím státník,
jenž všechno účelně a pevně vede –
On jediný je! Ano, víme všichni,
že výtečně se vyzná v státním stroji –
Jak „vyzná“ pouze? Občane, toť mýlka,
toť hrubá mýlka! Lze-li přirovnati
stát k stroji, nutno hlasitě pak říci:
On strůjcem jeho, On jej uved v pohyb,
On řídí jej, On jediný, jenž pronik
ty funkce kol a koleček všech četných –
Já obdivuji neúmornost Jeho:
mně ondy konsul Lebrun vyličoval,
jak při poslední schůzi téměř všechny
už spánek zmáhal – On jediný seděl
tak čil a svěží jako při počátku,
kol třetí z rána povzbudil je vtipem:
– Nic platno, musíme si zasloužiti
žold, jejž nám země platí. Pokračujme!
Je pravda. Při tom nutno akcentovat,
že každé debaty jest nejen vůdcem –
i otcem návrhů je, debaterem
i tvůrcem slední stilistické formy,
jež paragrafům důstojné dá roucho
a to je vždycky jako čistý mramor,
že filosof i básník chvít se musí
radostí nad ním. Střízlivý jsem právník,
však tvrdím, žádný z francouzských že králů
za celý život nepracoval tolik,
co tento mladý člověk během roku.
A všichni, jak je v dějepise máme –
Však v jeho přítomnosti není valně
člověku volno. Jde tak cosi z něho,
jak mlčenlivý nadzemský by Osud
se díval na vás – Dobře znám ten pocit.
A člověk při tom cítí v sobě maně,
že vůli tvoji přivázal k své vůli
a zachovat se chceš, by pohled jeho
k tvým očím zalet mile blahoskloně.
Je genius to. Genius? Mně nelze
se s pojmem tímto nijak spřáteliti –
Snad člověk nevšední či nadčlověk snad,
proč genius? To slovo zní mi prázdně.
Nu, genius – toť značí vždycky problem.
Je lidstva květ to, který za sta roků
Příroda stvoří. Nikdy nelze říci,
zda k zlu či dobru. Osudově nese
se po své dráze. Nutnost činů jeho
je mimo něj – a je pak vždycky křivdou
jej chtíti činit za ně zodpovědným –
Že pochybnost by byla: K zlu či dobru?
On, jenž je požehnáním pro Francii?
Jenž pořádek a stabilitu značí?
Jenž vyšel z Revoluce, ukončil ji
a hrůz ji zbaviv, národu dal svému
ovoce její, z krve očistěné?
Mám tohle v mysli: Když byl první konsul
onehdy hostem u Josefa bratra,
byl jsem tam taky. Šli jsme v Ermenonville
a snídali tam, a potom procházeli
se topolovým ostrovem, kde leží
Jean Jaques. U hrobu jeho konsul stanul
a dlouho mlčel. Pohled šedých očí
kdes v prázdnu ztracen, rety uzamknuty.
Pak mávl rukou: – Pro Francie pokoj
líp bývalo by, kdyby ten byl nežil. –
(Jeana Jaquesa mínil.) – A proč, generále?
On připravil přec Velkou Revoluci –
já nadhodil mu – myslím, občan konsul
že nemá příčin lkát nad Revolucí. –
– Nu, dobrá – řekl ostře – ukáže se,
zda nebývalo líp by pro klid světa,
nás kdyby nebyl čítal v počtu živých,
tož mě a Rousseaua. – Odmlčel se náhle
a hlavu skloniv, dále šel svou cestou.
Já též už mlčel. Není volno, v žerty
se pouštět se člověkem osudovým.
Nechápu... On je štěstím pro Francii,
je zrakem jejím, dechem, duší její
a chce-li Osud zachovat ji v klidu,
jej zachová nám. Nevím. On tak řekl
a já se zachvěl...