Je jisto, pro hruď patrioty není
krasšího citu, nežli vlast svou vidět
nad všecky jiné země povznesenou. –
Je pravda, můžem skutečně být hrdi.
A bitva byla to, jež rovných sobě
v dějinách lidstva jistě marně hledá.
A to se dalo čekat: svatý oheň
francouzských duší proti soldatesce,
jež za něco se bije, o čem neví –
Francie musila z té srážky vyjít
věnčena slávou – Znát moh císař Němců
svůj osud předem – reci od Arcole
a Lodi, Marenga – – a k tomu vůdce,
On, Napoleon, jenž je nesen vírou
a silou naší – na francouzském trůně
nebylo výraznější osobnosti.
Je geniem, je geniem – toť jisto.
A vládce ruských barbarů Mu napsal
před bitvou psaní, v němž Jej tituloval
prý vtipně „šefem francouzského státu“.
Vtip zašel mu – a nebyl zrovna nový,
toť import z Anglie – teď říká „bratře“
a „Veličenstvo“. Inu, opakuji:
Je příjemno žít nyní ve Francii,
jeť sláva zdobou nejkrasší, jíž národ
se pyšnit může. Za vše díky Jemu.
On Francii jest mečem, okem, duší.
A pořádek teď máme. Jakobínství
je vymýtěno. Renta stále stoupá.
A hlavně: obnovil nám náboženství.
Ať kdo chce co chce tvrdí, já vždy cítím,
když ve chrám vejdu, do šera a vůně,
kde svíce planou, varhan hlas hřmí s hůry,
že něco v tom je, co nám nenahradí
ty všechny „pravdy“ velkých filosofů.
I moje řeč to. Náboženství bylo
vždy pilířem té lidské společnosti,
a viděli jsme jasně v Revoluci,
jak bylo bez něho. Je víry třeba:
zvlášť ve škole je nutno v mladé duši
jí dáti vzejít. Přijďte odpoledne
na partií pár faraona v Louvre!
Rád, pane. Jsem sic veskrz císařovým
ctitelem vroucím, vždyť jsem přece Francouz –
leč faraona, che che, kochám také.