DVA KOZÁCI
(V Tilsitu 25. června 1807)
– Hleď, Feďko, maličký ten s bílým bříškem,
jenž s naším carem baťuškou tam kráčí,
toť On! –
– A pop nám říkal, že to chlupáč
a rohy že má bezbožný čert onen. –
– Vždyť vidíš, nemá. Car náš se s ním vede,
jak moh by jít car pravoslavný s čertem? –
– Ty tedy myslíš, On že čertem není? –
– Jak byl by, hlupačino? Jistě není. –
– Pět z naší vsi nás zavolali válčit.
A řekl pop, že proti čertu jdeme
a za cara a víru pravoslavnou.
Teď Miťaj strýc má utrženou hlavu
a Sášu s Peťkou probod Jeho bodák
a Ivu bratříčka mi jeden rozťal,
teď pověz, mnohorozumný ty vědče,
proč bylo všecko? Proč nás z domu hnali,
sta a sta verst nás hnali v cizí dáli
až na bodáky, kanony a pušky,
proč všecko to, když On přec čertem není,
a hosudar náš, vládce pravoslavný,
teď s ním si vede jako rodný bratr? –
– Ah, Feďko, Feďko, jsi ty makovice,
z níž mák už vzali! Proto bylo všecko,
že nemohli si takto pohovořit,pohovořit.
A teď si mohou takto pohovořit,
72
že všecko bylo. Eh, ty mozku ovčí,
jsem já snad k tomu, bych tě osvětloval?
Mlč, oči otevř, dívej se, jak vlídně
si mocní světa spolu rozmlouvají
a pomodli se hezky k Bohu Otci
a svatým jeho, aby zase záhy
a k poškození našeho jen zdraví
nad jedním druhý neráčil se horšit! –
73