PO BITVĚ U WAGRAMU
(Snění starého českého vlastence)
Hle, šelma Francouz! Kterak nepokojem
on naplňuje Evropu dřív klidnou!
Koutečku není v našem světa dílu,
kam nebyl by vnes všecky hrůzy vojny!
Rezaví v kolně rádlo rolníkovo,
neb ruka, jež by v zem je tlačit měla,
teď v dálce od domova palaš vleče,
a kůň, jenž táh je, táhne zhoubné dělo,
či jezdce kyrysara v seče nosí.
Úhorem leží pole zanedbaná,
jen metlice a bodlák na nich hýří,
a mladých mužů neviděti nikde,
leč v touze děvic.
Antikrist ten francký
je trestem nebes, Bůh jím navštěvuje
ty zeměpány a ty říše jejich,
že ponechali mrzkým Jakobínům
krev prolít svatou královny a krále,
pořádek Jeho zvrátit na tom světě
a mravy dravců zavést místo něho.
Zpupnosti lidská, která soudy vedeš,
jež Bohu patří! Možno neviděti,
že On, tam věčně bdící nad hvězdami,
své pravomoci uraziti nedá?
On z milosti své dává lidstvu krále,
pastýře ovcím – kde že pak je psáno,
že ovce patýřepastýře smí soudit svého?
Zlou metlu vzal jest Hospodin a bije
dům Israele – nám pak jedno zbývá:
jen odevzdaně čekat v boží vůli,
94
až míra trestu bude naplněna,
až tento vypínavý Napoleon
nevkročí vícekráte na pole on
a – metla roztřepená – odhozený
v kout neznámosti bude, odkud vznesen
byl rukou boží.
Bůh se rozpomene
nad dovršenou mírou časných trestů
na věrný lid svůj, lásku svou mu vrátí,
mír Jeho jako duha rozklene se
nad zemí zmučenou, jež zazelená
se pruhy svěžích luk a žírných polí,
pěstěna rukou, krvavý jež palaš
už dohodila, aby rádlem vládla. –
Než přijdou ony časy vydoufané,
my lidé drobní, kteří v dějích světa
jsme pouze diváky a trpiteli,
my budem dále opatrovat s péčí
náš jazyk český, jenž jak po chorobě
traplivé dlouhé, slabý mládeneček,
k radosti vlastenců všech povstal z lože
a zotavuje se nám vůčihledě.
On potomkem je otců slávy plných
a přemnohým byv stíhán protivenstvím
už na zhasnutí byl a lože jeho
už za smrtelné měli sousedové.
A když tak zlobí svět a zle se katí,
nám nadějí tys, hošíku náš krásný,
a vírou naší, nejvíce však láskou.
A co ty, Hospodine, hospodaříš
dle hněvu svého, niče mocné světa
a zmítaje jich říšemi jak prachem
95
silnice šedé v zákoutí tom našem,
on sílí nám a roste, jazyk drahý,
a až dáš zase pokoj světu svému,
on v hlahol druhých také hlas svůj vmísí
a nezmlkne již. Bude v domově svém,
čím býval kdysi – pánem nezávislým.
96