Teď zhýčkán v líbánkách a opit sněním
Samsona u Dalily Filištinky
je náš, je náš! A my mu vočkovali
to naše neštěstí a naši hloupost!
Konečně. Však už trvalo to dlouho.
A teď, kdy myslí, že je z našich jedním,
teď právě neví, že byl chycen v léčku,
z níž není spásy, není vyváznutí.
Pro červeného syna Revoluce
u tabule těch našich není místa –
a on to neví! Jako neznal nikdy,
že on a jmeno jeho nejsou kouzlem
pro nikoho z nich! Děsili se pouze
brutální bezohledné ruky jeho,
jež koruny jim brala jako hračku –
ač po případě zas je brali s díkem,
když rozmar jeho hodit jim je ráčil –
a nenáviděli ho jako tygra,
jak hada strašného, hmyz přeodporný.
A on si myslí: genius, duch, sláva –
oh, jak se mýlíš! Tohle nejsou klíče,
jež otvírají vnitřky duší jejich.
Být jedním z nich, to znamená, být zrozen
v kolebce hradu – byť i třebas lokaj
či gardist přičinil se o tvůj příchod
na zemské nivy. Buďsi potom hlupcem,
jenž na anekdot reka pouze stačí –
to, Bonaparte, rozhodlo by jinak...
Nu, teď tě máme!... Já, jenž u hostiny
těch lidských dějin musím přisluhovat
a pokradmo jen sousto polknout mohu,
jsem – vlastně měl bych býti – deprimován.
Vždyť pomáhati tuposti a hlupství,
velikost zdolat – krev do tváří žene –
či vlastně hnalo by... ach, kdyby člověk
už otřen nebyl jako starý peníz,
a kdyby nebyl v životě už ztratil
cit pro čest, slušnost, velikost a slávu!
Dnes předností je, že jsem toho pozbyl,
mám-li být vůbec členem světa toho.
Jen jednou jsme tu, chceme jeti lehce
a tak je dobře, když si bryčku svoji
přítěží nepotřebnou neztěžkáme...
Teď zadrhněme kličku nastraženou
a Samsonovi ostříháme kštici,
zrak vypíchnem mu – pak se budem dívat,
jak naše staré mlýny mlíti budou.
A že nám starý testament dal příklad –
na stráži budem, aby vlas a síla
našemu Samsonovi nenarostly...