Můj synu, naději má, spíš tak libě
a špoulíš rtíky – nejkrásnější dítě
jsi ve Francii, nejmocnější dítě
jsi na světě. Jak otrok čeká Osud,
by tobě sloužil. Oč má dráha snazší
by bývala, já kdybych byl tak tebou!
Však nevadí. I mně jsou připraveny
dny bezechmurné. Konečně jsou skutkem
mé dávné touhy: v tobě smíšena je
krev moje s krví vznešenou a slavnou
císařů dávných. Konečně jsem členem
rodiny vládců, kteří dosud dali
mi sice prvé místo u tabule,
však z obavy jen nebo z přinucení.
Teď bude jinak. Jsem jim bratrem krví,
a přestanou ty nástrahy a pletky
a řetěz válek, z nichž sic každá dala
jen vavřín nový císařské mé hlavě –
však v jádru přece odvážnou hrou jsouce,
kde roků výhry možno rázem ztratit,
mě znavují, mé síly vysávají.
Můj synu, naději má, ty jsi přived
rakouské šiky, doufám, pod mé orly
a s pomocí jich potřu Britanii
a ochočím si bratra Alexandra –
pak vyslovím, já císař nad císaři,
to slovo: mír. A mír dán bude světu,
a já a ty chcem býti strážci jeho.
Ty usmíváš se? Snad se směješ, dítě,
snům svého otce? Sire, toť nebezpečno
císaře dráždit, odvykněte si to –
co Evropa by řekla, já že trpím
takovou smělost pod svým vlastním krovem?
A pěstě zatíná si, vida, vida!
Mé dítě, nevíš, svět že třást se musí,
až je tak zatneš za několik roků?
Za dvacet roků...
Sire, teď dovolte mi
– neb pouze správcem dočasným jsa vaším
odejít musím, vzdát se zájmům říší,
jimž Veličenstvo vaše vládnout ráčí –
tu všemohoucí ručku vaši zlíbat.