Za Kovnem bylo to, v té lesůplné zemi,
již Litvou zovou. Na Vilije proudech
kozácké sotně přetrhaly mosty,
a armádní sbor Oudinotův stanul.
A již tu císař. Pohled k pionyrům,
jak řadí zručně ponton ku pontonu –
na vody podíval se zakalené –
a kýv své gardy jedné eskadroně.
K řece a přes ni. Rázem byli v proudu
a hravě, jak by plavili jen oře,
cílili přímo k protějšímu břehu.
Poláci byli – po tolika letech
a slavných bojích ve všech koncích světa,
zas v drahé Litvě, ve Viliji bystré,
jež jako máť litevské sbírá vody
a k otci Němnu poskokem je vede –
šli hrdě, neboť On se díval na ně,
šli odaně, neb vůle Jeho byla
vždy vůlí jejich. Jeli v přesné přímce,
jak před bitvami jezdívali před ním.
Už v prostředku jsou: tu se přímka bortí –
děs na koně pad – házejíce hlavou
frkají hlučně – jezdec přitáh uzdu
a sedí klidně – vždyť se císař dívá!
Dno ztratilo se pod kopyty ořů –
už těžce plovou – proud je vleče dolů –
a víry místy točí bezmocnými
jak pestrou hračkou. Jezdci sedí klidně.
Už hřívy plynou po těch dravých vlnách
jak vlasy rozpuštěné... už jen uši
se kmitají a místy hlavy zvířat
se na mžik vznesou... teď i jezdci noří
se dolů... třásně epaulett se mihnou –
tu vzkřik se vznes a vylet nad ty vlny:
Vive l’Empereur! – byl nadšený a bouřný
jak při parádě. Zmizeli. A hrůza
rty zamkla živým. Vilije jen hučí,
jak plesala by nad náhodným lupem.
Tu obnažil On sporovlasou hlavu
a vznesa klobouk směrem k místu zkázy
dí jasným hlasem: „Statečný to národ,
a věřit chcem, že voje takých reků
vítězství nová připnou k orlům Našim!“
„Vive l’Empereur!“ hřmí odpověď mu živých.
Teď ječí trubky – most je dohotoven,
a kroky vojska duní nad Vilijí.