Jak je ti, srdce světa velké skvělé?
Jak biješ nyní v dlaních nepřítele?
Tep obvyklý je. Jako obyčejně.
Na koncert publikum se tlačí stejně
a Georges když hraje, jde se do divadla.
Boulevardy plny, jehla nedopadla
by v šumném hlučném proudu lidí k zemi.
Jí, pije, tančí se. A davy těmi
jsou lidé cizích tváří, uniforem,
kozáci, Němci. S adjutantů sborem
car Alexander tu a tam se zjeví –
nádherný člověk! Vůbec nikdo neví,
proč by ty lidi měl zvát nepřáteli,
jsou milí všichni, zajímavě smělí,
ba, original mnohý mezi nimi.
Wellington maršal s tahy nehybnými,
železný vůdce Schwarzenberg, jenž v líci
má stálý úsměv, jakoby chtěl říci:
je dobře vše a kdyby hůře bylo,
za to bych nemoh – vše, jak bohu milo. –
A starý Blücher ve dne v noci sedí
v kavárně Royal, vztekle jak výr hledí,
z kabátu svlečen, vypouští dým mraků,
hrá v karty, klne francouzskému braku
a kdykoli jej zradí slepá karta,
chce rozbít Paříž, věšet Bonaparta –
je barbar, jak už Tacitus je líčí.
Na rohu ulic děti s petrklíči
a růžemi zas jako jindy stojí,
jeť krásné jaro. Bujné vtipy rojí
se v duších veselých a vyletají
v tom teplém, krásném, zlataplném máji
jak včely z úlů. Tingl-tangly plny
a u kas bouří lidstva zlostné vlny,
neb místa není. Zvlášť „U perské sluje“,
kde Therese deně kachnu představuje
a výstup onen opakovat musí,
kde kachna přejí se a mnoho zkusí – –
oh, Paříž! Paříž! Stejná v každém čase.
Epocha jedna dějin sřítila se,
nepřítel ve zdech – tím víc jen se baví,
nic nezděsí ji, pranic nezastaví,
ba, sensace to, cítit každým ránem,
že není Ho tu, jejž svým zvala pánem,
že cizincům se musí v náruč vložit,
že – pastva nervů – – – musí cizoložit...