Z kajuty vyšel za časného rána
a na vojáka nehled, Angličana,
jenž poctu vzdával, ani na pozdravy
svým věrným neděkoval kynem hlavy,
šel pomalu, jak choří lidé chodí,
až dostih přídy kolíbavé lodi
a stanul. Den je usmívavý, svěží
a chladný vítr, nad mořem jenž běží,
mu pláštěm trhá – je to plášť ten šedý,
jak u Walerloo měl jej naposledy.
Zelené vody, přídou rozbrázděny,
se vzdouvají a rozstřikují v pěny
a honí se a v boky lodi bijí
a výskají svou šumnou melodii –
jen letmo hled v ně, důstojníka na to
tu stojícího ptá se, zda zem tato,
jež na východě z moře vystupuje,
jest Quessant – – Ano, Sire, tak břeh ten sluje,
toť Francie – Zdvih k oku dalekohled
a posílá jím upjatý svůj pohled
k žlutavým břehům... tedy Francie to...
jí s bohem navždy dává v chvíli této,
jí, sultánce své, nyní pokořené,
jí, milence své, nyní odtržené,
jí, duši své, své slávě a své pýše.
Loď letí, plyne čas. On zírá tiše
a když se unaví mu ruka pravá,
on levou v službě vystřídat ji dává,
a když pak obě klesnou za chvilinku,
na záda založí je k odpočinku
a okem prostým zírá za Francií.
On ví, že sotva kdy už uvidí ji
a ví, že ji tu vidí naposledy. – –
Už poledne je. Jako stěna bledý
se důstojníka ptá, zda je to v dáli
Francie ještě. – Ne, Sire, mrak to malý. –
Naklonil hlavu. Od přídy se vracel,
krok nejistý jím náhle zapotácel,
však Bertrand je tu. Ved jej do kajuty.
Šel, tenké rty měl pevně uzamknuty
a v den ten nevyšel už...