On, císař kdysi, jehož zrak byl zvyklý
v osudy zírat národů a států,
na procházce své, skoupě vymezené,
byl zváben koček hrou a zastavil se.
Koťátko bílé komicky tu rvalo
svou blahovolnou moudrou roditelku,
tu pracičkou ji teplo, tu zas laplo
bělounkou pusou nohu, ucho, ocas,
tu předním párem noh ji přidrželo
a zadním bilo v ni, tu odeběhlo,
by šelem zvykem plížilo se skrčmo
k ní klidné, zdánlivě nic netušící –
a císař dívá se a usmívá se.
Teď mládě prchá tryskem dál a dále
a za kamenem z úkrytu se dívá
k ní šibalsky tím modrým milým zrakem –
a náhle kvikne úpěnlivě, strašně
a zmizí. – Dravec-zvíře odvlekl je
v hloub země. Kočka zavřeštěla krátce
a skokem přihnala se... čichá... zkoumá...
a úpěnlivě mňouká... všecko marno.
A znovu pobíhá a znovu pláče,
pak před císařem stanouc zdvihá hlavu
prosebně k němu, zoufalost má v očích.
On mávne rukou, jak když v Tuileriích
odmítal prosby nemožné a plané –
však i sklon hlavy i ten měký pohled
jsou svědky tíže toho odříkání –
ba, zdá se, že jej malomoc ta drásá,
vždyť odchází a spěchá krokem rychlým.
Ach, jak by bolesti té nerozuměl!
Všel do domu, jejž nazývá svým hrobem,
a v jizbě stane neveliké, nízké,
se stěny snímá obraz: bílý hošík
na zemi sedí, pantoflíček zouvá,
– to modrooké dítě hrdě nazval
kdys římským králem – patří na ně chvíli
a líbá je, a drobné slzy tiše
se kradou na líc z ocelových očí.