U markýzy de L. jsme s papa byli
a toť se ví, že všichni hovořili,
jak vzniklo hnutí to a co se dělo
a jak by teď se zastaviti mělo –
myšlení za dne, sny v neklidném spaní
se kol těch věcí točí bez přestání –
a mluvili tak páté přes deváté,
až Mirabeau – jej zřela prvníkráte
jsem v životě – řek určitě a klidně,
že král i s královnou v tom zhynou bídně
a luza z ulic zneuctí jich těla.
Společnost celá pak se odmlčela
a Mirabeau dál mluvil. Já už dříve
slýchala, že měl žití pohyblivé,
romanů na sta, souboje a dluhy
i na pevnostech trest odseděl tuhý –
a tak jsem si ho bystře prohlížela.
Je krásně ošklivý, bych pravdu děla,
lví hlavu má, a strašnou velkou, hrdou,
tvář samý dolíček, šíj mužnou, tvrdou,
když hovoří však tím svým hlasem jasným,
zrak zahoří mu svitem přeúžasným
a ozáří mu líce, klenbu čela –
že krasšího jsem muže neviděla.
Pak dokreslil mi papa obraz jeho:
muž nevšední a ducha velikého,
nesporně prvý řečník parlamentu
a kdyby vůdcem též byl, on by jen tu
bouř zastavit moh, odstranit a stišit,
jak výbuch její uměl připospíšit.
Však nemá víry, Dvůr se nepřemůže
a parlament už podezřívá muže,
že prý – tu papa odměřeně stich,
i vůči mně je bedliv v řečích svých. –
A při všem vzrušení tom život plyne
šedivě, dlouze... jako když se šine
berlína stará prachem cesty s tíží
a cestujícím nuda oči klíží
a klímá kočí, ba i koně v chůzi.
A přec je tolik neklidu a hrůzy
ve všem, co kolem...