Jsme všichni lotry. Lotry nebo blázny
jsme všichni, kdož tu Revoluci vedem...
A bylo jinak někdy? Nejsou vlastně
v dějinách lidstva všecky velké činy,
sil rozmachy a vzplápolání duchů
jen dílem těch, v jichž zasažených duších
šílenství doutná? Neboť řekni: lotr –
a řek jsi člověk, jehož kořen žití
užírá nemoc. Je snad zdráv ten mozek,
jejž siná zmije z Arrasu má v lebce?
Zdráv Marat špinavý a Couthon tigr?
Saint-Just, ten zloděj? Obluda ta Fouché?
Henriot piják, Chaumette komediant,
já sám, chlap pustý bez morálních zásad,
milovník vína, jídel, žen i peněz,
ať přijdou odkudkoli? U všech čertů,
my historii děláme, jsme síly
vln revolučních – víme vlastně v posled,
kam, proč a k čemu? Snad jen Robespierre
se domnívá, že ví to, jako myslí,
že všecko řídí... Je Zlo nebo Dobro?
Kde hranice jsou? K smíchu, školské bajky.
Však Revoluce je přec dobrým dílem,
ač živena je námi, lotry, blázny.
Kdo vyzná se v tom? A jak požírá vše,
jak krev nám pije! Neustane dříve,
až pohltá nás. Marno vzdorovati.
Jak Girondisty vzala, vezme jistě
i hlavu moji, cítím, jak mi sedí
už provisorně jenom na ramenou,
i nečistého Marata už schrupla,
a Saint-Just úhoř, podagrista Couthon
už dojista jí také neutekou.
A Robespierre, lojové to světlo,
to shasne v posled. Potom zajde sama.
Zdá se, že malý žertík sehrají si
Příroda s Historií. Příroda jí dala
pár zasažených duší ku spálení
přežitků starých, haraburdí věků,
a Madame Historie pálí. Duše hoří
a hoří dobře. Haraburdí hoří
a také dobře. Až tu zbude popel,
i z nás i z něho, Madame Historie
zavede svěží nové hospodářství
pro zdravé lidi, Příroda se zbyla
hromádky lebek, jejichž mozek nebyl
dle programu, neb dáma ta je moudrá,
chce zdraví jedinců i společnosti –
nu, slovem tedy: podají si ruce,
až bude po všem, budou spokojeny,
Francie bude pokoj mít, my také...
A to je bůh – by řekl Robespierre,
neb pedantem je arraská ta zmije
a chce mít všecko pěkně urovnáno...
Já nevím. Vím jen: tak jest, jak být musí.
A vím, proč hlava má mi na mém hrdle
nejistě sedí... Dantone, toť Osud.