Maršalka d’Estrées, jejíž muž ved v poli
francouzské voje proti rvavým Prusům,
jednoho rána ze St. Sulpice přišla
vzrušena valně. Kázal abbé Riccard
svým jímavým a měkkým barytonem
– co sametový pohled očí jeho
do duší vnikal unyle a sladce –
o lásce k bližním. Rozvlněná mysl
chce honem někde vykonati cosi,
by zveselil se nějaký ten bližní –
leč – kde ho nalézt? Stojí, myslí chvíli –
ach, pravda, v ulici zde mají špitál
a ranění prý přibyli tam ondy
z poslední bitvy... Ženě maršalově
zvlášť bude slušet, návštěvou tam zajít
a potěšit ty bědné slovem vlídným.
Oh, dobrý nápad! Hledne do zrcadla –
bezvadná malba na rtech, lících, čele,
v pořádku účes, jíní pudru drží,
démanty v uších srší svoje duhy,
tak vonná, hrdá, zářící a krásná
v nosítka vstoupá... Ale v krátkém čase
zle rozhořčena domů vrátila se:
ne, lid ten hrubý, drsný, neurvalý
pro lásku k bližním není nijak zralý!
Hned prvý sál ten – zápach k zadušení
a na postelích lidé neholení
a první, k němuž medikus ji vedl,
se v lůžku ani slušně nepozvedl –
a když jí doktor, omluvit jej chtěje,
horlivě líčil, jak s tím mužem zle je,
že obě nohy jeho roztrhány,
i do rukou že dostal těžké rány,
tu odpor přemohla (ne bez nesnází)
a vlídně zeptala se: Co vám schází?
A trup ten hnusný drze oči poule
vyrazil hrubě: Ještě jedna koule!
a hlavu obrátil hned urážlivě – –
Oh, abbé Riccard může zase snivě
o lásce k bližním příště zahovořit!
Je třeba teprv bližního si stvořit,
ne nazdařbůh jít, tolik ona tvrdí,
a rozhazovat skutky milosrdí!