Na svítivě rudém loži leží
Dubarry. Je zcela vysvlečena.
Slunce pruh jí osvětluje tělo,
zlaté chloupky jiskrami se blyští,
modrý pohled mhouříc, zírá k němu,
jenž jí, Francie král všemohoucí,
zvaný Milovaným, Louis XV.,
vlastní rukou kávu strojit ráčí.
Stýská sobě Jeho Veličenstvo:
Drze jaksi, téměř bez respektu
začíná se mluvit ve Francii
s Majestátem krále. Jak ta šlechta,
tak ta canaille si mnoho troufá.
Vzpomínám si: když se Soubise vrátil
od Rossbachu, vidím, kterak šlechta
při lever má vesměs mračné tváře.
Ptám se prince Conti blahoskloně,
kde že důvod, že se nerodí nám
spolehlivých dobrých vojevůdců?
Princ mi odpověděl – vím to dobře,
že mi jehlu zabalil v ta slova –:
Proto, že se přední dámy naše
svými lokaji snad zabývají...
Přeslech jsem to. Ejhle, moje šlechta!
Dnes pak na honě jsem viděl toto:
Sešlý tvor jakýsi táhne káru,
na ní rakev. Zastavím ho, ptám se,
kam že jede? – Ves mi pojmenoval.
Co to veze? – Rakev. – Muži? Ženě? –
Muži. – Čím pak umřel? ptám se vlídně.
Hladem, – odsek krátce mi a zpurně,
nečekal a táh svou káru dále.
Průvod můj se horšil nad tím drzcem,
sotva jsem je mohl upokojit –
v jádru však jsou, jako canaille ta,
bez respektu k mému Majestátu. –
Dubarry se hlučně rozesmála,
svítivý bok mazlivě si hladí:
Francie má, nač si hlavu lámeš?
Nás to vydrží – nač myslit o tom?
Veličenstvo dovařilo kávu,
zlatý koflík dává krasavici:
– Nás to vydrží, má drahá, pravda,
vnuk můj ať se sám pak jednou stará,
jak s tím vyjít... Anděli můj, pijme!