Ruka se třese, slzy v papír kanou.
Královnu naši smutnou milovanou
já viděla dnes... Bože, naposledy!...
Na bídné káře jako přízrak bledý
tou cestou jela, kam teď všichni jedou,
zrak zmučený a hlavu časně šedou,
na zádech ruce jako zlosyn spjaté,
zástupem jela luzy vztekem jaté
za deště nadávek a kleteb, lání
ba, holemi i sápali se na ni,
co ona jenom pohled povržení
hodila chvilkou v ono pusté vření –
a jinak zřela k Tuileriím dlouze,
na okna svoje – tu jí zakmit pouze
po lících smutek, jistě vzpomínala,
co bylo kdys, a všemu s bohem dala – –
Já nesnesla víc; oči uplakané,
jsem běžela jak zvíře honci štvané
a dopadla na lůžko svoje chudé.
A na Náměstí Revoluce bude
už konec všemu... Už tu šedou hlavu
nebolí život... Bože milostivý,
jedině Tvůj soud bude spravedlivý
a dá té bědné tiché mučennici
ve slávě ráje zírat do Tvých lící!