Jsme ve vězení. Už nás vypátrali,
na naše dveře v noci zabouchali
a odvedli nás. Jsme tu den již třetí,
a čas tak úžasně a rychle letí
a oba jsme jak lidé vyměnění;
děs prchl z duše, tíha každodení
zmizela z hlavy, volně se tu dýše,
že svobodou bych tohle zvala spíše,
než život, jejž jsme do nedávna žili.
I papa obživ, je tak čilý milý,
pár známých našel – všech nás ku dvacíti
ve velké síni, slunce nám sem svítí
mřížemi okna, je to Conciergerie,
kde obývala jeden pokoj šerý
královna naše... Debatuje se tu,
vtip poletá, i řadu menuetů
už tančili jsme... Jsme tak bez starosti
jak v letech nenávratné minulosti.
Bůh ví, jak se ty karty ušpiněné
sem dostaly! A jak jsou drahé, cené,
jak milujem ty figury a znaky –
ach, v čase zašlém nikdy zájem taký
v nás nebudila díla slavných jmen,
jež dívala se na nás s plochy stěn!
Dnes hráli jimi L’hombre. Madame Veuf,
Scribe abbé, comte Claude a Chateauneuf,
my s papa dívali se; s druhé strany
zněl chvilkou výbuch smíchu nevázaný,
to markyz Leon, jenž k nám přibyl včera,
tam vypravoval od raního šera
z onoho světa směšné historie,
jak chodí to tam, jak se nyní žije.
My s papa tak už usmáni jsme byli,
že ku L’hombre jsme raděj odstoupili.
Madame se každou prohrou rozčilila
a šelmovsky abbému pohrozila,
že vypoví před soudním tribunálem,
jak v posled přebíjí vždy všecko králem,
či jak zas trumfy nade všecko cení,
tak jevě Rovnosti všech povržení
a podobně. Tu rozdat byla řada
na abbém právě a již karty skládá,
když mříž se otevře a jeho jmeno
s jinými ještě dvěma bylo čteno –
vstal abbé, prosil mého otce vlídně,
by „prozatím“ hrál za něho. A klidně
se klonil nám a zmizel veselý...
Ach, „prozatím“ – a my jsme věděli,
že navždy to a že již cestou jde,
jíž dojista z nás každý pojede –
jen nejisto, zda dnes či za týden...
A každý z nás je tich a pokliden
a jde-li, lehce jde jak na procházku.
Hrál papa tedy. Dali něco v sázku
a papa hrál a jaksi špatně vynes
– já neznám dobře hry té všechněch fines –
však vybuchli, jak by si byli řekli,
i papa smál se, až mu slzy tekly.
Markyza d’Amblas dnes se vyšňořila
a byla v žertech přímo rozpustilá.
Vězením chodíc podobila dámy,
z dob dávných, jež jsou nám dnes dějinami,
– ty dámy, jichžto příhody a jmena
v Sacré Coeur šeptem byla vyslovena
a když je sestra Cecile zachytila,
vždy se nám při nich zardít poručila –
a Madame gestem, chůzí každou chytí,
že cítili jsme: tak musila býti:
tu Chateauroux jak válečná loď pluje
a pouhým pohledem už rozkazuje,
to Rochechouart jde zbožně, hlavou kývá
a šikmým pohledem se z dola dívá,
tu Pompadour jde, lehce usmívá se
a dětsky jímavého má cos v hlase,
tu Dubarry s tím hladem zlata v očích
prsteny kroutí sobě na vrkočích –
až skřípla mříž a s hlukem vešly stráže.
Úředník list má, přísně ticho káže
a jmena čte – kdož vyvolán, jde stranou
a kyne nám – už nikdy na shledanou!
– Občanka Amblas! – čte se dále právě.
A markyza mu praví vyčítavě:
– Let osmdesát čekala jsem, pane! –
Zdvihá si vlečku, v prostřed síně stane
a klaní se nám: – Dámy mé a páni,
teď dělám sebe! – Na té bílé skráni
si urovnala krajkový svůj šátek,
šla, graciesně se nám kloníc, z vrátek,
kyv vějíře jsme ještě uviděli,
a zmizela...
Můj otec včera. – A já nezapláči,
já dýchám ještě. – Trochu času stačí
a zvyknem všemu. – Odvedli jej někam,
zkad nevrátí se. – Vím to – a jen čekám,
kdy zavolají také moje jmeno,
by všechno tohle bylo ukončeno –
A já jsem spala – jako jindy spala –
a já jsem dosud ještě neplakala –
toť tvrdost srdce – káral bys mě, papa? –
Jen sluchem žiji – sluch bdí jen a lapá
hřmot každý zvenčí – kroky, skřípot dveří –
Hle, jdou teď – kdo z nás? – kteří zmizí, kteří? –
Úředník známý s listem šelestivým
a za ním stráže s plnovousem divým –
čte jmena – ovšem, jako obyčejně –
„Ve jmenu republiky“ – vždycky stejně –
„Občanka Ducrot“ – Šťastna, může jíti –
„Občanka – T.!“ Já!! S bohem, s bohem žití!