Na stole leží – čelist rozstřelená
jej strašně bolí – jako by z ní rvali
i kost i maso kleštěmi a noži –
mdlo v hlavě – v duši celé proudy slzí
zoufalých hořkých – a ty bičují ho
a pálí jako oheň v živém mase.
Je konec – konec – všecko dokonáno –
cnost ve psí dána neřestníkům, škůdcům.
– Tallien, Fouché, Barras, Fréron, jiní –
a Revoluce nevěstkou se stane
a Francie je vmetena v strž bídy –
Ach, bídáci a lotři zvítězili!...
Leč vinou jeho – v čas měl očistiti
zem od nich... Hyne nečiností svojí.
Byl okem – zavřelo se, nevidělo –
byl hlavou – dala v klid se skolebati –
byl svědomím – to varovalo planě.
Má ruce svázány, že v klín je skládal,
když volny byly... A je konec všemu!
Všem hrdým plánům, všem snům blýskotavým,
všem touhám, nadějím a práci žití –
Čas vlády cnosti na světě je zdeptán,
zvítězí neřest – všecko bylo marno –
a vinou jeho. – Pokutu teď přijme,
Fouquier Tinville vznese obžalobu
jak zvykem jeho – pojede pak károu,
jíž měl dát vézti výkvět lidských hříchů
– Tallien, Fouché, Barras, Fréron, jiní –
a hlavu dá, že nedal hlavy jejich,
což guillotině celkem lhostejno je,
jak tomu lidu, který jásat bude,
kde plakat měl by... Jenom jednou ještě
jen na hodinku chtěl by být, kým býval,
a lotrům oněm shasit světlo žití –
a sám pak shasnout... – Jak ta čelist bolí,
jak bolí všecko... Život, marně žitý –
i myšlenky, jež jenom vyčítají –
i pohled očí, jenž se zabodává
tam v bílou stěnu. – Ničeho už nechce,
už ničeho teď. – Bolí, pálí všecko –
i minulé – i chvíle tato bolí –
ne už jen čelist – všecko řeže, bodá –
rve, trhá, mučí – nic už, nic už nechce –
ba ani návrat hodiny té byvší –
jen konec – konec – konec nejrychlejší. –