Má pro každého úsměv blahoskloný,
jest Jakobín, a přec jen aristokrat,
jak Apoll krásný, rozšafný jak Sokrat
a sype žerty na dam kroužek voný.
Je div, že řečí zraků za noc stokrát
tím ženským „Chceš mě?“ zeptají se ony?
A on, jenž tak rád tiší damské stony,
snad aby tyto o splnění okrad?
Ó bědné ženy! Jak on dokonalý!
Ty ruce, jež vás právě objímaly,
teď papír berou, a těch očí záře,
již vznítily jste, spokojením plane,
a muž ten píše. Vše má znamenané,
vše, bědné ženy, perem pamfletáře.