Po dlouhých letech přišel zas
mi na oči starý ten Dumas –
můj bože, jaký krásný čas
v sežloutlých listech těch dřímá!
Jak mluví tony vábnými
ke mně ta každičká řádka!
Jakoby zavála za zimy
fialek vůně kol sladká!
Jakoby hlasem radosti
a září naivní v oku
volalo z bezdna věčnosti
mládí v mém desátém roku!...
To bylo ráno... Já se chvěl
a cítil každý nerv bíti:
já „Mušketýry“ v tašce měl –
a musil do školy jíti!
Tu k radě zběhlejších školáků
prvně jsem obrátil zřetel:
pustil jsem školu ze zraků
a dal se přes panský jetel,
přes potok, kam jsem zpola pad,
přes luka přeletěl v mihu,
chvilkou sáh v tašku, někdo-li snad
nevzal mi drahou tu knihu –.
Jsem v žitě; kolem klasy kryt,
cvrčkové u nohou pějí,
skřivani létají pod blankyt
a dolů písně své lejí,
nevidím, neslyším, celá zem
mění se přede mnou v žase:
Já žiji v kraji prajiném
a v dávno minulém čase.
Dvůr krále, malebné ústroje,
intriky, záhadné věci,
psaníčka, lásky a souboje
a čtyři, čtyři ti reci!
Já trpím, nesu strastí řad
i slzy kanou mi tiše –
trpím však, slzím s nimi rád,
ba v jakés hrdinské pýše...
Vytřeštěn zrak, dech utajen,
v spánky krev kladivem tepe,
já žil, to nebyl klam neb sen,
ach žití velkolepé!...
Je večer; musím domů jít,
ne však hnán strachem a hlady,
než že mi shasl denní svit,
a že už nevidím tady. –
Nevolno, cizo bylo mi
ten večer v rodinném sboru –
a k všemu na slovo lakomý
mlčel jsem v hrdém svém vzdoru.
A koupil za svých úspor pár
důkladnou lojovou svíci –
a ráno měl jsem v očích žár,
tmu v hlavě a plamen v líci.
Já dočet, hlavu v dlaně klad
a vypuk v bolestné štkaní –
ne, že to špatně skončilo snad –
však proč – to dnes nevím ani...
Po mně to kostelníkův čet
– jak bych ho viděl dneska:
hoch malý, má tak zbožný hled,
a tvář jak dívky hezká. –
Čet. Dní jsem neviděl ho pár,
do školy nepřišel taky –
Pak přijde matný, v lících žár
a zarudlé, zapadlé zraky.
I Sekáč čet je. – „Sekáč“ pak
přezdívka byla jen pouhá;
trup malý, nohy dlouhé však,
a chodil jak pavouk ten z dlouha. –
A po něm Klement domkářčin,
hoch štíhlý s vážnými rysy;
– on nebyl zlé té baby syn,
vzala prý z Prahy jej kdysi,
a lidé o něm říkali,
že nezná rodičů ani,
a my mu za to dávali
ovoce, chléb na potkání. –
Ti oba četli. Žádný z nich
do školy nepřišel taky –
pak přišli, oheň na lících
a zarudlé zapadlé zraky!
Měli jsme radu. Znovu zas
jsme se vším vzájemně zpili,
znovu si kouzlili dávný čas,
znovu zas dávno v něm žili.
Až Klement v posled povídal,
že jsme tu také tak čtyři,
že budem zrovna tak žít dál
jak ti tři mušketýři.
Přijato. Jdeme v žito zas
v radosti a touze žhavé;
dělena jmena mezi nás:
každý má trefné a pravé.
Porthosem* Sekáč ihned zván,
Athosem Klement, jak ví se,
pro mě je stvořen d’Artagnan,
kostelník pro Aramise,
pro kardinála Richelieu,
jenž nám všem nepřítelem,
zde katechet náš přísný je,
mračný a s vrásčitým čelem.
Dál roste řada jmen veliká,
máme vše, ať to kdokoli,
máme i žlutého koníka
z té prvé kapitoly!...
A tak jsme ještě téhož dne
dali se do práce hnedky,
my psali listy milostné
a začli s děvčaty pletky.
Však už hned nám všem k postrachu
Richelieu zjevit se spěchal,
ve škole hodinu na hrachu
veřejně klečet nás nechal!
Ale my našli pomsty cíl,
oh, my se strašlivě mstili:
ty kluky, které on pochválil,
my jsme hned po škole zbili!
My často o něm zpívali
jízlivou potupnou odu,
na jeho zhoubu jsme pívali
z potoka zkalenou vodu!
My s Hugenoty válčili,
šli v souboje a pračku dravou
a domů často chodili
s boulemi, rozbitou hlavou!
A což když přišel prázdnin čas!
Richelieu náhle byl v prachu!
Náš Porthos mínil: Ujel as
před námi z velkého strachu. –
A znovu v boj a lásky vír!
My bili, nám bili hlavy –
však každý z nás byl mušketýr
i v lásce i v boji pravý!...
Prázdniny přešly, podzim táh,
konec to radosti, leta...
Na mušketýry osud sáh
a rozvál do všech stran světa!
Aramis, který v duchu svém
pobožné jádro choval,
začal se zabývat kostelem
a při mších ministroval.
Porthos byl strážcem husích stád,
jež honil na pole sžatá,
já musil do Prahy, shledávat
moudrosti zrnéčka zlatá.
A doslech pak, že do dáli
vezli též Athose v krátce,
u nás prý o něm říkali,
že odjel k otci a matce...
Dnes člověk slouchá s údivem,
co mu vše paměť ta říká!
To vše se zdá mu býti snem,
to snad se jiného týká!
A zas ví, že to s radostí
a září naivní v oku
dnes volá z bezdna věčnosti
na něj čas desíti roků!...
Ach, Athos zhas už hrdinný
v Bosně kdes v zápase tuhém...
to psaly tenkrát noviny
v osmdesátém druhém...
Už Porthos taky dřímá kdes,
podlehl o život v boji:
řemenem chycen v kola kles
a zdrcen byl v továrně stroji.
Aramis klidně po otci
tam u nás kostelničí,
má děti, jež prý vždy do noci
v modlitbách, zpěvu cvičí.
A já už vcházím do těch let,
kdy člověk žil už dosti,
kdy nedívá se s touhou vpřed,
však zří v klín minulosti!...
Tak mi dnes přišel v ruce zas
po letech starý ten Dumas –
můj bože, jaký krásný čas
v sežloutlých listech těch dřímá!
Ba, mluví tony tak vábnými
ke mně ta každičká řádka,
jakoby zavála za zimy
fialek vůně kol sladká!...