Ten večer v mysli mám, kdy před dávnými časy
mne otec s sebou vzal si shlednout obilí;
kolkolem vlnily se bledé, plné klasy
a cvrčci, kobylky v nich zvučně chřestili.
A chvilkou z východu to temně zadunělo,
jak rachot hromový by tam se někde snes:
„Hle, bouře, tatínku!“ a otec skloniv čelo
děl: „Naši bijí se tam na Moravě kdes!“...
A kolem svato tak. V dál vlnily se lány,
v nich meze zelené tam a tu kmitaly,
a snopy žitnými dva vozy obtěžkány
po cestě prachové se zvolna houpaly.
A bílé domky vsí, kol sady obepjaty,
se tiše stápěly ve slabém karmínu,
jim v oknech plápolal žár slunce rudozlatý,
a modrý jemný kouř se vláčel z komínů.
Já pohled na západ. Kraj nebes krví hoří,
půl klenby v purpuru – až umdléval můj zor,
a v dálce vstávalo to české Středohoří
a v krev tu zdvihalo svých hlavy modrých hor.
A zvonovitý Řip byl pochmurný a tmavý,
jen malá kaplička se na něm bělala,
a hrozivě tak čněl v ten večer plný slávy,
že se mi náhle zdál, jak by to čekala
na čas svůj, kdy ten kraj by mohla pokrýt celý,
ta pruská, ohromná se špičkou přilbice,
jak je ti vojáci dní málo před tím měli,
když vmašírovali si v naše ulice...