Můj Giotto, chápu, že jdeš změnou času
vždy nezměněn. Jdeš s rovnováhou v duši
a libou veselostí v moudrých očích,
žert na rtech v každé chvíli připravený,
jenž k obraně je štítem nejistějším
a útoče vždy vyhrá, aniž ranil.
Teď barvu kladeš k barvě – a hle, vstává
na stěně výjev: Ježíš děcko stojí
v tesařské jizbě, rozpjaté má ruce,
což znamením, že božská slova plynou
z rtů jeho sladkých; svatá Panna sklání
se v šťastné pokoře, že pod svým srdcem
nosila syna, jenž je Bohem jejím,
co svatý Josef z podálí se dívá
a zarmoucenou tvář má – nelze ztlumit
mu hrdost muže, a on ví, že nebyl
tenkráte otcem děcka ženy svojí...
Můj Giotto, zastínil jsi všechny mistry,
jež Italie měla, a je jisto,
že nikdo nikdy nedostihne tebe
v umění tomto. Ty to víš, můj Giotto,
a Italie ví to. Prou se města
o čest tvé přítomnosti, zahrnují
tě žádostmi o díla, jež jsou pýchou
a skvostem největším té které obce.
I Florencie naše s touhou čeká,
kdy vrátíš se k ní – a ty navrátíš se,
kdy tobě libo... a kdy tobě libo
odcházíš od ní, jak muž tvrdý v lásce,
jemuž se marně na šíj dívka věsí
a v bílých pažích poutajíc mu hrdlo
a v zrak mu hledíc jako ve svůj osud
pobytu den chce vyžebronit na něm,
hodinku potom, okamžik pak v posled.
Ty šťastný, neznáš, co to značí stoupat
po cizích schodech jako nuzný psanec,
u cizích krbů hřáti bědné ruce,
ty ruce k nečinosti odsouzené!
A jako bludný motýl letět po tmě
italskou zemí, při tom vidět v dálce
zářící světlo rodné Florencie
a toužit po něm celou duší svojí
a vědět, že to hranice jest oheň,
již Florencie má mi přisoudila,
a rozsudek že stále ještě trvá!
Ach, Giotto, peklem muk jsem prošel v žití
a peklo touhy v duše nitru nesu!
V dnech prvních, když jsem učiti se začal
chléb vyhnanství jíst pod cizími krovy,
tu toužíval jsem v teskném rozželení
šum Arna slyšet, chodit ulicemi,
kde každý kámen vypravuje něco
z let mého dětství, pomníkem jsa živým
dob uplynulých – – – tu jsem toužívával
jen jednou moci po onom jít mostě,
kde ji jsem prvně spatřil, jež se zvala
zde Beatricí, nyní v rajských nivách
andělů sestrou – – po horách jsem toužil,
jichž boky šedých oliv lesy kryjí,
a v jejichž klínu rodiště mé leží – –
k večerům, Giotto, kdy se navracívá
pták v hnízdo svoje, bývala ta touha
tak břitká, dravá, že mi slzy hnala
do očí vyhlížením unavených...
Když potom práce moje přinutila
lid na ulicích ukazovat prstem
si na mě, jenž tu v myšlenkách šel kolem,
a říkat: Hle, toť ten, jenž viděl peklo –
tu nová touha přibyla k mým touhám.
Po věnci slávy dychtil jsem, jež vsadil
bych na své skráně v rodné Florencii
v San Giovanni nad onou křtitelnicí,
kde křtěn jsem byl kdys – chtěl jsem pýchou její
být nesmrtelnou, jak jsi ty, můj Giotto.
A zatím slýchal jsem, jak u nás slaví
tlachaly pusté, a má touha zhořkla
jak láska k ženě, o níž přijde důkaz,
že nevěstkou se stala a svým ohněm
jak mudrce tak blázna obdařuje...
Mé sonety a kanzony si zpívá
teď kovář při nečisté práci svojí
a mezkář, který zvíře poháněje
zvuk rýmů mojich ranou doprovází –
a oba upravují verše moje,
kde mní, že chybil jsem či opomenul –
a to je, Giotto, básnická má sláva,
toť vše, co zbylo z hrdého snu toho!...
A potom, Giotto, přišla touha třetí:
Loď italské své vlasti chtěl bych řídit
a vím, že její pouť by byla slavná
a čestná, neboť zrak můj jasně vidí
a pevná ruka by mi neumdlela...
V dnech, kdy co psanec bloudím s místa k místu
a v noci, sen kdy míjí víčka moje,
já proudy času prohlížím a zkoumám
úskalí jejich, mělčiny i víry,
zvyklosti větrů, hloub, kde v bezpečnosti
lze rozpnout plachty, stanoviště stálic,
k nimž kormidelník upírá zrak v noci –
tak určím plavby směr i cíle její.
Na lodi této stál by kapitánem
zas imperator jako za dnů dávných
nejvyší soudce, Bohu zodpovědný,
a dědic staré velké slávy římské,
jež byla právem, přírodou i nebem
poslána na svět – – Giotto, rci, zda chápeš
to hoře duše mojí? Míti v hlavě
sen o spasení celé vlasti svojí
a ve vlasti té nemít kouska země,
kam položit bych směl tu hlavu svoji!...
Já smát se odvyk, mám jen úsměv jeden,
jen časem, a ten mému žití platí.
Tím usmívám se, když si připomenu,
že báseň napsal jsem, jež slove Peklo,
kde jako soudce soudců roztřídil jsem
zločiny lidstva, obmyslil je tresty
a mocné světa, papeže i krále,
císaře, knížata i kardinaly,
biskupy církve, vládce měst a hradů
usoudil k pokutám, jež nepomíjí,
– děs duše mé byl dechem básně mojí
a láska moje s nenávistí mojí
váhami byly, kde jsem vážil všecko,
a vážka nenávisti mé šla v Peklo,
jak vážka lásky k Ráji nyní stoupá,
tím Rájem, Giotto, zakončím svou báseň –
tož proto usmívám se, když to všecko
jde duší mojí, že já, soudce světa,
pán nad pány a tvrdý nad tvrdými,
sil tolik v skutečnosti ani nemám,
bych rozdrtit moh jedno z oněch zvířat,
jež rozervala Italii moji
a nyní s podílem svým v koutku sedí,
krev pije z něho, maso rve a žere –
já nemohu je zahnat, vzít jim kořist,
ba, Giotto, ještě nad to: já k nim stoupám,
k těm tyranům, a blahořečit musím,
že u krbu mi přejí koutek časem,
kde znavené mé nohy odpočinou.
To je můj úsměv... Až zas jednou, Giotto,
se vrátíš v město naše, pozdrav vlídně
pahorky šedé, v jejichž klínu leží
ulice hlučné, kudy mladost moje
se proháněla; pozdrav vody Arna
i Ponte Vecchio. Vím, zas ti vletne
na šíji Florencie jako žena,
jež dočkala se milce nedbalého –
já miloval ji láskou beznadějnou,
vstup zakázala mi... Vím, zemru v dálce
pod cizím nebem – snad se rozpomene
na lásku mou, ba, snad i pýchou její
já budu potom – – vyřiď jí však Giotto,
že živ jsa, miloval jsem, v chvíli smrti
že sundal jsem ji s vážky lásky svojí
a na vážku dal prudké nenávisti,
a kosti mé že spočinouti nesmí
v té půdě, již jsem živ jsa šlapat nesměl...