FRA LIPPO LIPPI

FRA LIPPO LIPPI Pavlu Sulovi
Ach, těžce nesly sestry Margaritky, že kostel jejich nemá žádné zdoby, jak má ji každý chrám už ve vůkolí, ve Florencii, Pistoji a Pise. Že Madonnu svou Santa Margarita doposud nemá, obrazu že není, jenž známým umělcem byv vyhotoven v chrám zval by zvědavé a zbožné ženy, poctivé panny, sličné kavalíry a členy pyšné městské signorie. Obrazu není, o němž mluvili by občané, kteří z cizích měst sem přijdou, a jehož by i sestry Karmelitky závidět musily, ač dávno mají Madonnu malovanou Masacciem, jež na sto dobrých zlaťáků je stála. I rozhodla se matka abatyše fra Lippo Lippi pozvat do kláštera a vyzkoumat, zač Madonnu by proved, Madonnu větší, než je pistojenská a krásnější, než ona Karmelitek, a obklopenou větším počtem figur než kterákoli z Madonn florentinských. Když úmysl svůj ohlásila sestrám, podotkla ostře šedá Beatrice, že Lippo Lippi nepožívá zrovna u slušných lidí nejlepšího jmena, že známo přec, jak před tím mrzkým mnichem pohlaví ženské ani na ulici 43 jistoty nemá, že je nerozhodno, zda nepozbyl křtu milosti, když chycen lupiči moře, prodán v Mauretansko, odkud byl puštěn proti všemu zvyku těch nevěřících záhy na svobodu a ještě mnohým darem obdarován – a proto myslí sestra Beatrice, že není vhodno zváti si jej v klášter, kde moh by stát se mnohé z mladších sester pohromou tento pustý karmelitan. Však matka abatyše vyvrátila námitky její: nejen černé roucho, však pancíř čistoty, jejž každá z sester na duši nosí, ochranou je jistou a není třeba míti takých obav. Že Mauretani propustili mnicha, to zásluhou je dovednosti jeho: neb vypodobnil pána, jímž byl koupen, tak dovedně a k podivení lidu, že Maur mu svobodu dal, mnohé dary a průvod nad to k břehům Italie. – Řeč tuto poslouchaly zbožné sestry, zvlášť mladší, se souhlasem netajeným a hlavou kývaly, když abatyše dál vykládala: Cosimo sám jasný nám příkladem být může o tom mnichu. Chtěl dát mu jídelnu svou vymalovat a aby k práci zdržel pudivětra, dal zavřít jej v ni, dveře přísně střežit – však provaz zhotovil si z prostěradla fra Lippo, z okna na ulici ušel a byl pak kdesi v krčmě při konvici zbrojnoši lapen, vrácen Cosimovi. 44 A tu jen smál se jasný Cosmo nad vším, nad mnichem zkrušeným a jeho žízní, způsobem útěku i dopadení. Když Cosmo tolik odpustit mu doved, nemáme práva my jej předem soudit a odsuzovat. Ostatně on slyne jak člověk, jenž se nejlíp v barvách vyzná a svaté děje zobrazit tak umí, že nikdo druhý se mu nevyrovná, což o zbožnosti jeho duše svědčí. A má-li naše Santa Margarita mít Madonnu svou, pomůže jen Lippi. – Fra Lippo Lippi, který právě zdobil dóm v Pratu freskami, byl pozván v klášter, by uslyšel a řekl. Dohodli se. I přestěhoval v refektář své barvy a štětce, olej, připravil si desku velikou bílou z lípového dřeva a Madonnu svou začal malovati. Ve slávě nebes klečí svatá Panna. Bůh otec, odín papežským jsa rouchem, jež zlatem září, korunu jí klade na světlé vlasy. Andílkové k tomu tuš hrají harfami a polnicemi, co jiní naduvše svá růžná líčka ze všech sil hlasné Magnificat pějí. A dole klečí mezi liliemi, jež z půdy zlaté vyrůstají hojně, světice v šatech s vyšitými květy, a biskupové v ornátě a s berlou a světci spínající zbožně ruce, 45 a někteří své zraky vzhůru nesou a jiní zase z obrazu ven hledí, jak zkoumali by, jaký dojem činí ta scena na diváky před obrazem. Tak Lippo maloval a proved všecko, jen svatou pannu, kromě drahých šatů a rukou skřížených dál neprováděl. Klášterem chodil, po sestrách se díval, před obraz vrátil se a vrtěl hlavou. Až jednou zašel k matce abatyši, své rozpaky jí líčil, pomoc žádal: Hle, pro Madonnu potřebí mu hlavy, panenské pěkné hlavy, jež má kouzlo, jak jistě měla matka Ježíšova. Takových očí, jež se zbožně smějí, jak svatá Panna se as usmívala, když sám Bůh otec korunou ji zlatou na nebes panovnici korunoval. A zná takovou: Lukrezia Buti, počestná panna z blízké Florencie, pro krásu svoji zasluhuje věru, by směla dáti líc svou matce boží. Ta dívka žije pár set kroků odtud, v sousedním klášteře, kam dal ji otec k výchovné péči rukám zbožných sester a proto je tam, aby mohla vzíti, až dospěje, též roucho řeholnice. I prosí abatyši za přímluvu: nechť ctihodná máť zajde záhy k otci a vyloží mu, aby dal svou dceru na nějaký čas v klášter Margaritek, kde stejně naučí se zbožným písním a modlitbám a při tom zaslouží si 46 veliké slávy půjčíc hlavu svoji za předlohu pro obraz svaté Panny. Dům Butiho je u Starého mostu a okna jeho hledí v řeku Arno, muž přísný je, má velký obchod vlnou, a zná jej každý člověk v oné čtvrti. Šla abatyše. Otec Buti svolil, ne rád a hned ne, ale svolil přece. Ta Lukrezia měla patnáct roků. Jak raní zoře byla svěží, pěkná, jak světlo slunce lehounce se nesla a sama Panna nemohla být sladší, když klečela tam před nebeským trůnem a přivírala modré oči svoje. Fra Lippo zíral zbožně v tahy její, rys za rysem a barvu za barvičkou na lípovou svou desku přenášeje a světlý vlásek vedle vlásku klada – až jedenkrát se vrhl k Lukrezii a začal líbat líce, ústa, oči, živůtek rozpjal, zulíbal jí hrdlo – a od toho dne zkvetla ještě více tvář Lukrezie, ještě horlivěji v refektář spěla deně ku sezení – a tak se stalo, že se blížil obraz k slavnému konci, že se radovaly i sestry Margaritky s abatyší, když k podvečeru chodívaly patřit na dílo, jímž se pyšnit měl jich klášter; že frate Lippo vesele si sedal po dení práci ku konvici vína; 47 že otec Buti doslýchaje časem ve Florencii u Starého mostu v písárně svojí mezi žoky vlny o slávě drahé svojí Lukrezie, lát na vždy přestal a vždy zjasnil čelo. A tak se stalo, že když vyložen byl o jarním svátku nejsvětější Panny pás její svatý (ten pás, který dala Tomáši apoštolu matka Boží za lítost pochyb jeho na památku, a jenž se sběhem osudů pak dostal k zbožnému měšťanovi města Prato a celý život byl jím v úctě chován, ač celý život noc co noc ctný občan zápasit musil s černým pekelníkem, jenž vyrvat chtěl mu svatou reliqii; ten pás, jejž občan na smrtelném loži odkázal dómu rodné obce svojí, a ta jej uchovala v poctivosti v nádherné kapli dómu, by v den jeden, v čas, kdy se voné růže rozvíjejí a kvetou lilie, jež svatá Panna v oblibě zvláštní měla na tom světě, byl ukázán pro úctu zbožných lidí, když se všech stran se v houfech v Pratu sejdou), tak stalo se, že šla i Lukrezie pás svaté Panny poklonou svou uctít, šla – ale víc se v klášter nevrátila. A zároveň s ní zmizel Lippo Lippi. Pak proslechlo se, že jsou ve Spoletu: prý Lukrezie chová luzné děcko, hošíka, jenž prý moudře zírá na svět; 48 prý karmelitan zdobí chrám tam malbou, – Madonna s děckem – Lukrezie ví prý, jak sedět, hledět, dítěti prs dávat; prý spoletští se těší, že ta malba klenotem vzácným města jejich bude – tak řeči jdou a lidé naslouchají. A sestry Margaritky mají obraz Madonny vzácné, svaté čisté Panny, jak jinde – projdi všemi chrámy obcí Pistoje, Pisy, Florencie, Prata, už neuvidíš. Pyšní se jím sestry a ovšem nevzala cnost jejich zkázy, jak se kdys bála šedá Beatrice – však otec Buti u Starého mostu od toho času, od té jedné chvíle, už ani usmát nedoved se v žití. 49