Battista Gallo ztratil ženu svoji,
již sotva před měsícem u oltáře
vzal z ruky kněze. Zoufaje si myslil,
jak zachoval by pamět její světu.
Měl palác na Canalu, deset lodí,
jež mezi Levantou a Venezií
šly neustále po zelených vodách,
měl jmeno, jež se se ctí vyslovuje
jak na Rialto, tak i v dálných zemích –
měl vše a nic, když odešla mu ona,
ta bílá Catarina... Zašel k mistrům
jmen slavných, ptal se o radu a návrh
a vrátiv v pustý sál se domu svého
dal hlavu do dlaní a myslil o tom.
I našel, žádný z předních mistrů štětce
že nemůže tu krásu oživiti,
když ona v chrámě pod kamenem leží.
Že dlátem chtíti vtesat do mramoru
ty tahy její – mramor kdesi stojí
v paláce síni světu skryt i lidem
a mluvit přestane, když zhasnou oči,
jež Catarinu živou vídávaly.
Že moudro není dát si napsat odu
či elegii perem nejslavnějším,
neb dokázáno, že i také verše
nezřídka cenu velmi záhy ztratí.
A potom ovšem malba, mramor, verše
jen k několika lidem mluvit mohou,
a Gallo touží slávu, krásu její
a velké hoře svoje ohlásiti
i nobilům i městům v Italii
i přátelům svým ve zámořských krajích.
A proto zašel v posled k rytci mincí,
neb mince přetrvá vše, dojde všudy
a mluví ke všem. Vyryl mistr jemu
podobu Catariny pro líc mince
s nádherným vlasem, obnaženým ňadrem,
do věnce svil pak kolem moudrý nápis:
– Tou byla jsem. Chceš nyní znát mě? Obrať! –
a na rubu pak vyryl lidskou kostru,
jež zamyšlena stojí opírajíc
se o sloup přepůlený, v ruce drží
pískové hodiny, a tento nápis
do kruhu vsadil kolem truchlé sceny:
– Taková nyní – nejkrásnější kdysi. –
A tak jich sta dal razit kupec Gallo
a nobilům je dával na památku
a posílal je po italských městech
všem signoriím, vévodům i pánům
a přátelům všem do zámořských krajů,
kdož ve spojení obchodním s ním byli.
A když pak hlasy pochval slýchal všude
a lichotivé listy z dáli dostal,
tu hoře pomíjelo, zbyl jen smutek
a mince byla pýchou smutku toho...