Ach, když se srpen překloní, to začátek je konce,
to leto už se stěhuje. Sem tam jsou modré zvonce,
a trochu doušky mateří; na strnišťatech husy,
a kluci draky pouštějí, pak někde v dolíku si
pár brambor ukradených kdes na ohnišťatech pekou.
Mha lehká z rána vyvstává nad ocelovou řekou,
i slunce nehřeje už víc, jen teskně jaksi svítí,
a kraj do šíře do dáli zdá zadumán si sníti
o hravých vlnách obilí, o cvrčcích tikajících,
o švihu sekajících kos, o lidech s potem v lících,
o drobných čilých vlašťovkách, o špačcích, jichž sbor celý
tah k podvečeru k severu a kovovými těly
se blýskal v slunci západním. Teď žluté obdélníky
a řádkovaný řepy lán a brambor tmavé šiky
a tichý smutek po všem tom, co bylo, co je nyní,
je vše, co zbylo krajině. Je podzim ve předsíni,
tož támhle kdesi za lesy. A tichou cestou polní
jdou v hovoru dva přátelé, jdou procházkou, jsou volni,
ne stoupenci stran nějakých, jak jsou teď lidé všici,
ba, ani reformátoři, ne pivní politici,
jen diváci dva v divadle, kde o naše jde žití –
tak dívají se po kraji a jmou se hovořiti:
Zem naše, dobrá matičko, zas splněn roční úkol
tvé věčné o nás starosti! Vše, co zde bylo vůkol,
jsi dala zase dětem svým, ach, kterak, kterak je ti,
když po všem nyní pohlížíš na tyhle svoje děti?
Ba, věru, dala ubohá, co mohla, měla, všecko,
že nemusilo hladovět by žádné její děcko –
a ejhle, co tu zoufalců, již nemohou být živi,
hlad z rána k žití vítá je, hlad celý den k nim civí,
hlad ukládá je ku spaní – tož žebrají a loupí
a po případě vraždí i, což není kalkul hloupý,
buď vražda, lup se podaří, a je tu živobytí,
neb zoufalec je přistižen, pak kriminál jej sytí –
A při tom, kdož jsou na slunci, ti sobci necitelní,
ta srdce, jež jsou z železa, těm bědným viditelní,
ten přepych, bary, kuběny a vše co k tomu patří –
jak možno chtít být národem a mínit, že jsme bratři?
Ten pojem „národ“, příteli, ten hezky dávno zmizel,
už slovně jen se užívá, když politická svízel
ho někde zapotřebí má. A jinak žije trochu
snad v pošetilých vzpomínkách těch prostých z lidu hochů,
již našli v bouři světové svou historickou chvíli
a za svobodu národa se v dálných krajích bili.
A to je všechno minulost. Jde po jiných se mostech,
ti hoši naši zestárli a po všech zkušenostech,
jež „národ“ doma podal jim a po všech, co jim dává,
já nevím, zda by ještě šli za svobodu a práva
té čeládky zde zápasit. My klesli, strašně klesli
a pravdou-li to, že jsme kdys jak sokoli se nesli,
teď asi jako slepice si dvorkem pobíháme
a co se dá jen sezobat, my čile sezobáme.
Co tedy dělat? Řekni sám, vždyť takto, jak my tady,
sta lidí dává lebky své po státě dohromady
a kritisují, mudrují a skráně podpírají
a zas „co dělat?“ naposled se takhle jak my ptají.
Ten národ (říkám jmeno to teď bez všech uvozovek),
má duši těžce nemocnou. Však věřit musí člověk,
že uzdravit se může, má i musí. Časy byly
už jistě zlé, snad horší i než v nynější té chvíli
a vyšel ze všech zlot těch zdráv a na nás všech je nyní
(zem matkou, národ otcem je a jeho my jsme syni,
vším s ním a ničím bez něho) spět s pomocí mu všude,
vždyť jeho význam, sláva, čest, to všecko naše bude,
my jeho dějinami jsme a soudu budoucnosti
se zodpovídat musíme za činy přítomnosti.
My nejsme tady od dneška, my tradici zde máme,
my víme, z jakých kořenů k svým dneškům vyrůstáme,
tož zbavme duši nemocnou především všeho lhaní,
a nejen nelhat nikomu, však také sobě ani;
pak kudrlinek, frází všech, jež jako závoj hustý
se hází lidem na oči, by nezřeli že ústy
tak zvané „pravdy“ hlásáme a žijem zatím podle,
své přesvědčení prodáme, kde jaké prázdné modle;
a jako v tenisové hře, míč odpálen se vrací
na straně druhé bystrý hráč jej ťukne umnou prací
a míč zas vzduchem nese se – tak všechny pravdy naše
se odehrají ve slovech, je obecenstvo plaše
však s velkým zájmem sleduje, leč především se těší
ti, kdož je pouští do vzduchu, kdož odrazit je spěší
ach, to jsou naše diskuse a žongléři ti znají
jak „pravdy“ na lid vychrlit a jaký efekt mají,
a není fíglí, podvodů, jichž schopni nebyli by,
jen když se něco dává jim či alespoň se slíbí.
Jsme nízko pod besteimi, jdem v útok nočním šerem,
a zabít koho chceme-li, pak cizím revolverem –
a víte, milý příteli, že tomuhle se říká
už ode dávna „rozumná a čestná politika!“
No, prosím tedy, jenom dál s tou svojí medicinou!
Jsme zadlužený malý stát, tož pryč s tou procovinou
jak dneska provádíme ji, a vařit pěkně z vody,
po nikom neopičit se, a k čertu cizí mody,
střih pěkně ve všem domácí a také z naší látky.
Když jdete někdy vesnicí a vidíte ty chatky,
a řekněm statky, chalupy – což vám tak nenapadne,
že berně celé vísky té – a máme daně řádné! –
se skládá, aby živen byl, ten onen z výtečníků?
Jen nechte paradovat je, co je tu vykřičníků!
Ba, ochlokrat, když zasedne a nacpávat se začne,
pak z důlků žasem vylezou divákům oči lačné.
A čert to vem! Toť vedlejší! Ten duch náš chorý, vratký,
ten předem musí býti zdráv – tož k Husovi zas zpátky –
Že přerušuji, odpusťte! Však nelze srovnat v hlavě:
vy přece pohan od kosti – a Hus, ten křesťan právě,
je autoritou tady vám, nu, vy mi vysvětlíte,
chci k všemu, bych tak řekl, mít rým patřičný jak víte.
Jak cítím, rád vám vysvětlím. Hus, odmyslem si stranou
vše, co své době musil dát, jak daň jí vyžádanou,
byl první člověk v dějinách, jenž zahřměl církvi v líce:
Žij sama, nám jak kážeš žít, ty velká nadhříšnice.
Ty příkaz ten nám tlumočíš, jak rozkaz boha přímý
jdeš slovy s ním, leč v činech svých s mocnostmi pekelnými
a znajíc pravdu, žiješ lží a ve lži toneš cele –
buď kleta, na vždy prokleta i na duši i těle! –
A církev tehdy byla vším: zákonodárcem, soudem,
a byla duší vladařkou, moc světská jenom oudem,
jenž všecky její příkazy zde přesně vykonával
a vzbouřil-li se někdy přec, pak trpce odpykával.
A tohleto je pro mě Hus. On v černém středověku
vyřk zákon velký pověčný a šel pak roven reku
jej do plamenů utvrdit. Zde s antikou se stýká,
kde snad jen bludný měsíc lhal. Teď národ už si zvyká
ctít největšího Čecha v něm – leč jak je daleko mu!
Jej ústy sice vyznává, leč komu slouží, komu!?
A víte, proč mám z duše rád ty chladné Angličany?
Že nelhou. Není potřebí. Jsou proto světa pány.
Tak probrali jsme poměry a text si dali k tomu,
teď chladný vítr táhne už, já myslím, půjdem domů.
A polní cestou vraceli se ti dva souputníci,
ne stoupenci stran nějakých, ne pivní politici,
jen diváci dva v divadle, kde o naše jde žití,
jimž herci i kus dávají jen hořkých pravd pár k pití
a mimovolně dávají, neb co jim všechněm po tom,
že otec národ stůně jim, nic nemyslí si o tom.
A země, starostlivá máť, ta dala už, co měla,
ta ještě může jedenkrát už jenom chladná těla
svých dítek přijmout v lůno své a před zimou je chránit
a poslední být záštitou, by život nemoh ranit.