– – zdál se to býti tenkrát slušný dům,
nás několik tam rádo bydlilo,
pan Pelcl zval se jeho domácí,
dům nesl moudré jmeno „Rozhledy“,
(tak je až podnes). Já měl pěkný byt,
dali mi celé prvé poschodí,
pan domácí mě cenil velice,
bral potaz u mne při všech opravách,
o pomoc mou vždy silně žadonil,
jmen krásných dal mi obrů, geniů,
ba, Bohem Otcem jednou doslovně
mne nazval, jenž prý drží pravici
nad domem „Času“, domem „Rozhledů“,
a ještě jinak – což jsem připočet
na účet lehce vznětné letory,
jak zřídka mívají ji domácí –
nu, bydlil jsem a o dům staral se.
Dům zkvet, je pravda. Nejen prací mou
i prací přátel. Dobrý domácí
tichounce šlapal v trepkách po schodech,
jakby ho vůbec ani nebylo,
a zářil blahem. Ale rohy má
vždy dobré bydlo, vrabec v hrsti tvé
probouzí touhy po tom holubu,
jenž bez pána si chodí po střeše,
a panna po ničem tak netouží
než pozbýt počestného věnečku –
začal si šlapat milý domácí
po schodech domu ještě tišeji,
začal se radit tu a radit tam,
až z vejce porad kuře vylezlo:
chtěl idealist onen vznětlivý
pořídit vedle našich obydlí
si hampejz pro Veřejné mínění!
To byla scena! My se stěhovali
a domácímu ovšem nabili,
že rok si netroufal jít na ulici.
Však co se čertem jednou zrodilo,
to nenaučíš kříže dělati:
po čase maně slyšet tu a tam,
že proved přece svoji myšlenku
pan Pelcl. Domek stal se pověstným.
Tam staří páni často vcházeli,
tam mladí hýřili dle libosti,
tam hoši s pelem panen na tváři
rty učili se krčit cynicky –
a šlo to. Zase v trepkách procházel
se domu chodbami pan domácí,
osnoval plány v čilé hlavičce,
až vzešla zase z vajec kuřátka.
– Hm, jedna slečna už nám nestačí!
A místnost také nutno zvětšiti! –
Na velkozávod závod zvětšil se,
pár galantních dam bylo přibráno,
tož slečna Odložené Mínění
a slečna Podložené Mínění,
pak harfu koupil si pan domácí
a nový život začal v domě tom.
– Jen vstupte, páni, třicet haléřů,
– jen vstupte, dámy stojí k obsluze! –
I vcházeli tam muži počestní
pod cizím jmenem hezky za šera,
klobouků střechy v oči staženy;
mládenci bujní zle si vedli tam
lajíce z oken čestným občanům,
ti holemi zas na ně hrozili,
až hlomozem se třásla ulice –
nu, v jistém smyslu čilý život, ruch.
Pan Pelcl hlavičkou vždy pokynul:
– Škandálek malý – dobrá reklama
a velký škandál – velká reklama!
Jen vstupte, páni, třicet haléřů! –
I vcházeli tam tuční velmoži
se pomilovat s jednou z Mínění;
i státníka se ubíral tam um
a prázdnil v ouško děvy povolné
své sny a tužby; čelný politik
tam učil dámy volat nadšeně
zdar Konopišti a zdar jiným městům,
zdar černožlutým drahým praporům –
pan domácí byl při tom spokojen.
V únoru bral se národ nadšeně
s „knížetem pěvců svých“ tou ulicí,
pan domácí sic prapor vyvěsil,
však jedna huba tuze nestoudná
plivla si z okna s jistým úmyslem
zasáhnout věnec pana knížete
a zasáhla jej. Rámus ohromný!
Ulice hřměla spoustou nadávek
a proklínání, hole hrozily,
a jednohlasně přísahalo se,
že v dům ten slušná noha nevkročí.
Pan Čapek tenkrát, mravně rozhořčen,
prohlásil prsním tonem poctivě,
že pana Pelcla nechce zdravit víc.
A zase si pan Pelcl ruce mnul:
– Veliký škandál – velká reklama!
Hezky mi sedli! Napršela mi
z té bouřky plná mísa nikláčků! –*
Však časem opadne přec příval vod
a pláň se srovná jako zrcadlo,
a není horší chvíle v závodu,
než když je klid a slečny zívají.
Tu vešel Rohan, stařík bručivý,
do znuděného toho domečku,
všechny tři slečny na šíj vlétly mu
a stařík dal se s nimi v rozhovor.
Barokní scena: Holky na šíji,
vykládá stařík světu morálku,
že je to hrůza, jak se lidé chválí,
že je to děsné, co si navzájem
vše říkají už – (Jak jste se as smál
při tomhle v duši, pane domácí,
jenž jste mě kdysi Bohem Otcem zval!
Však kšeft je kšeft, a možno smáti se
a při tom také otevříti okna,
neb staříkův hlas, různé výrazy
a rány na stůl, vrchol důrazu,
ven vyběhnou do klidné ulice
a pošlou k oknům všechny pasanty,
a vyzvou lidi z hospod, kaváren
jít k nebývalé velké sensaci.)
Hned té, hned oné dámě do očí
se dívá stařík, snad že netuší,
kde je a koho má to před sebou,
vždyť tokající tetřev neví též,
co kolem je, co za ním a co před ním,
káže a káže, slova šťavnatá
v růženec splítá, vtipy pepří je
jak sedlák v posvícenské náladě
a místo bible vřele cituje
neznámé novinářské výstřižky,
jichž nosí v kapsách celý tandlmark,
neb člověk pilný je a originál,
hotový Abraham a Santa Clara.
Co líp se hodí, nežli chytit Husa
a tlouci jím, jak pustým obuškem
po všech, kdož nelíbí se – Rohanu?
Co moudřejší, než lapit Havlíčka
a bít jím jako blázen do lidí,
kteří jsou solí očím – Rohana?
V tom lokálu tak stařík vedl si,
božské i lidské hází v hromadu,
kterážto situační komika
tam novou není. Novým také ne,
že domácí pán ruce sobě mne:
– pán bůh mi poslal toho člověka!
Jen vstupte, páni, třicet haléřů! –
též novým není, že se pod oknem
shromáždil zástup chtivých zvědavců,
že Čapek, pamětlivý přísahy,
své oba sluchy vstrčil v lokál ten
a nejen slova chytá, však i sliny
a sliny zvlášť, když odlehčí si stařík,
a vděčně ukázav je zástupům
klade je tílku svému na rány
(což domácí pán mnutím rukou svých
kvituje mile: Chlapík, Čapíček,
pět insertů mi takto nahradí!),
nic není nové, pranic docela,
tak šlo to dřív, tak jde to dnes a dál,
což mohlo by být vlastně tuze smutné,
kdybychom byli tomu nezvykli.