Můj milý, dobrý pane Rohane!
Tož přece někdo časem povstane,
jemuž se – až tak na některé chyby –
konečně všechno v našich Čechách líbí?
Hle, hubujete na mé „Konfese“ –
(má láska se k nim také nenese,
než Osud mě už na vždy s nimi spletl)
však, zvědavče můj, proč pak jste je četl!
Dál zlobíte se, že je Tůma pes –
žel, musím vám tak tvrdit zase dnes.
Pak mně s Herbenem mělo by se zlíbit
si na potkání nejmíň chrupy vybít.
A prohlásit, jak vám se asi zdá,
že Masaryk je nicka nicotná –
v tom všem se nedá pomoci vám sice,
však buďte rád, že neschází vám více.
Na zimu uhlím opatřte svůj dům
a držte Konopišťským zbrojnošům
dál palec svůj! A na své hrdé výši
nečtěte vše, co pošetilci píší!
Hotové peklo světlým bleskem
Rohanův osvítil tu duch –
Kde jaký lump v národě českém
si zavýsk: „Dal jim! Zaplať Bůh!“
Přímo pro bohy to podívaná,
jak se dívá Čapek na Rohana!
Před časem měl polemiku s ním,
zval jej „jakýmsi“ a „nějakým“,
dnes pan Rohan chce se bíti s námi,
Čapek píše „publicista známý“,
ještě jeden článek o nás urputný,
Čapek řekne „Rohan náš“ a „slovutný“.