Nad ctihodnou biblí dcerka moje malá
se nad pánem bohem takto zadumala:
„Bůh je vševědoucí, všechno předem ví;
věděl tedy dávno: Adam jabko sní –
přec ten stromek v ráji dal mu před oči,
Adam jablko snědl, pánbů hněvem vzplál,
na minutu z ráje pochopy jej hnal,
pak se rozlítostnil, stáhl obočí...
Adam sice měl kus vůle svobodné,
ale pánbů věděl, jak se rozhodne,
ba, ten Adam vlastně musil jabko sníst,
poněvadž byl pánbů už tím dávno jist.
Také věděl, že jej nutno zbavit vin,
věděl, že to provést musí Ježíš, Syn,
věděl, že až jednou, za pár tisíc let,
pošle Syna na zem vykoupit ten svět,
věděl, co se všechno stane Synovi,
věděl, že ho čeká věnec trnový – – –
všechno pro jablíčko, jaký smysl v tom?
A když už chtěl míti v ráji onen strom,
andělů přec celé legiony má,
proč tam nedal za stráž jednoho nebo dva?
Či jest ještě jeden pánbů mocnější,
o němž nic nevíme v pouti vezdejší,
jenž na našeho si přísně pozor dává
a náš pánbů, chudák, pěkně poslouchává?“
Milé dítě, pánbů věděl dojista,
jaké kličky mu tvůj rozum nachystá,
proto nadělal nám, dětem nevěry,
všeumné a moudré pány pátery,
těm prý všechno svěřil, ti ta „proč“ už ví –
proto, když tvůj rozum rýpá, bláhový,
pan páter se zděsí, prst na ústa dá:
Věř jen, sic se pánbů zase rozhněvá!