Hle, znáte všichni ony skrývačky,
jež zábavou jsou dětské bystrosti:
je třeba úhor, mezi kameny
a keříky se pase stádo ovcí
a otázka zní: kde tu pastýř je?
A kroutíš-li a točíš obrázkem,
hle, pastýř se ti náhle objeví,
je zkroucen, skrčen mezi kameny,
nestvůrný jaksi, ale dítě má
svou radost vždy, že najde pastýře.
Zde, čtenáři, je dneska pro tebe,
pro dorostlého, malá skrývačka:
zde najdi, kde je „blaho veřejné“!
Jsi občanem a poplatníkem státu,
(jenž důmyslně ždímá kapsy tvé),
zde vidíš tedy jeden pěkný sad,
zdí vysokou je hrazen, hlídán strážci,
jež paragrafy, soudy, četníky,
se zovou takto řečí života;
co v sadě je, ty ovšem nikdy nezvíš,
jen vídáš, jak tam dvířky vklouzají,
kdož mají v ruce klíček příslušný –
když vyjdou pak, jim pěkně plane zrak
a kapsy jejich jsou jak nabity
i uzlík nesou, plný něčeho
i kufřík často – někdy stane se,
že autem přijeli i vozem větším,
pak přinášejí do těch vozidel
si rance, balíky – a nelení
a čím je větší ono břemeno,
tím horlivěji přinášejí je –
tak, čtenáři můj, toč tím obrázkem
a hledej, kde je „blaho veřejné“!
Toč v pravo, v levo, stav jej na hlavu
a hledej, hledej! – Že ho nevidíš?
Což – pozeptat se, dát si poradit?
– že každý kyselí jen obličej,
když zeptal ses? Snad jsi se nezeptal
těch pravých, vědoucích, můj příteli,
já na příklad, jenž dal tu hádanku,
bych nedoved ti říci, příteli,
jen myslím, kdybys k dvířkám těm měl klíč
a vejít moh, jak druzí, příteli,
že víc bys věděl, než teď, kdy se tváříš,
jak octa by ses napil, příteli!