Tak už jsem viděl leto v skonu
v svém dobrovolném vyhnanství,
už podzim plný teskných tonů
a šedých mlh tím městem chví.
Vše jako u nás... Den tu za dnem
se táhne zvolna ospale,
a každý přijde s vlhkým chladnem
a nálady pln zoufalé.
Zřím oknem ven. A kapuc šedou
si nebe vtisklo na líci,
a šedé mlhy rubáš předou
po šedé smutné ulici.
A tváře, jež se chvilku mihnou
tu a tam v okně zavřeném,
a lidé, ulicí již tíhnou –
vše trpí jakýms těžkým snem.
Vše jako u nás. U nás?... Kde to?
Jak podivně to v duši zní!
Vždyť trávil jsem tam ještě leto –
v tu stranu as to severní...
Jak leto?... Ne, to už je déle,
už hezká řada roků dřív –
ba, zdá se mi tak nyní cele,
že nežil jsem tam jaktěživ...
A všecko to, ta místa známá,
ta Praha, moji přátelé,
i hradčanské to panorama,
i západy ty zardělé,
střech barvy, tony zvonů slavných,
i kouzlo našich promenad,
nálady ulic starodávných –
vše, co jsem měl tam tolik rád,
vše, co jsem žil, má zima dlouhá,
mé krátké sluné podletí,
vše, vše jen pohádka je pouhá,
jež bájí se v mé paměti!...
A přec zas jasně zřím kraj známý,
tu zamlženou dolinu,
v ní řeku, domy, věže, chrámy
od Žižkova až k Petřínu –
a divným leskem kraj ten svítí,
tak teskně je to zlaceno,
jak všecko, co v tom našem žití
je navždy, navždy ztraceno!
Má Praho, kolik předtuch střídá
se deně duší sklíčenou,
že zrak můj víc už neuhlídá
tvou panoramu vznešenou!...
Eh, je to hloupost, říkám deně,
snad nemoc nervů v rozkvětě,
a nutno zvyknout této změně,
jak zvyk jsem všemu na světě.
Však co to platno!... Pokutován
je člověk nyní pro vždycky,
že hrdopyšně blaseován
chtěl přezírati cynicky,
že možno cítit v zadumání
kdes pod cizími oblaky
to žhavé Odyssea přání
po mráčku kouře z Ithaky...