Děl hřmění, třeskot zbraní valných
a bitevních šum praporů,
jenž ozývá se z mraků kalných
na evropejském obzoru –
tu divou bídu, jež jde světem
a výš a výš svou tyčí skráň,
jež dává slzy ženám, dětem
a mužům tiskne nože v dlaň –
tu zoru krve, v které shasne
nemocné naše století,
již na všech stranách v záři jasné
lze prostým okem viděti –
tu hrůzu, stesky, které budí
těhotný, hrozný příští čas,
tu otázku, jež lidskou hrudí
chví všude: Jak dál bude as? –
Zde můžeš slouchat kolem sebe,
zde napínat zrak v šíř i výš –
zde nad tebou je modré nebe,
a z toho pranic neslyšíš.
To celé město usmívá se
bez obav, stesků, trudů zlých,
zde dobrá nálada zní v hlase
a v žertech bujných, veselých.
A valčík, valčík! Po ulici
ti všady v ucho burácí,
jím piana zní výskající
v tom každém skvělém paláci,
jím kolovrátek pronikavý
od rána vříská do šera,
jím spíjí se zde pestré davy
za bálového večera,
jím uspávají děti všady,
jej hvízdá, kdo jde chodníkem,
a zpívajíce prosí tady
žebráci sladkým valčíkem...
Oh, valčík, valčík! Duší všeho
je touhou, heslem, cílem dne,
a v kolebavých tonech jeho
je spito město ohromné!...
Mně je zde teskno... V duši mojí žije,
co přinesl jsem z otčiny své sem,
ton hořkosti a tichá elegie,
jež dýše v dálce rodná moje zem.
Tu elegii šumí naše pláně,
hvozd, města, vísky, kříže hřbitovů,
podzimní nádech stále padá na ně
a teskné mlhy v šedém příkrovu...
A hořkosti ton projede mě vždycky,
když na národ té země vzpomínám –
zde mají pro něj posměch ironický,
jenž prochvěje až k duše hlubinám. –
Náš národ!... Bez kormidla, cíle, vesla
se před přístavem vrahů potácí,
s prava i leva lapá frase, hesla,
v nichž všechnu sílu, zápal utrácí...
Mně je zde teskno... V raní úsvit prvý
ta elegie šumí v duchu mém,
ta hořkost splynula už s mojí krví –
a k tomu zní mi Vídeň valčíkem!
A valčík ten, ten bujný život celý
mě dojímá jak výsměch banální –
dnem každým zaletá sem v sluch můj bdělý
kus hořké písně, jež tam u nás zní...
Hned jako hymnus: Zdá se, nové síly
že znovu ženou národ do ruchu,
zvuk starých palcátů sem slyším chvíli –
však jimi švihá se jen do vzduchu...
Hned jako hrana, jimiž zvoní kdesi
vždy v pravou chvíli chytře obratně,
a národ okamžitě hlavu svěsí
a: Co teď, co teď? – ptá se malátně...
Zas Hosanah! zní, národ palmy stele,
Náš Spasitel zde! – duní ze všech stran...
však v posled osel a bez Spasitele
vyjede v scenu z těchto slavobran...
Blýskavé frase, hesla, slova, slova –
vše nic než hořkost vzbouzí ve hrudi...
A v obzor stoupá doba hrozná, nová –
tak my v ni jdeme k svému osudí... – –
A člověk myslí na ty pláně táhlé,
na města, vísky, hvozdů linie –
a šílí skorem, že by mohl náhle
z té elegie slyšet requie...