Ty staré pergameny,
jež ožraly kdes myši,
a přísahy
ty nedodržené –
ó třikrát běda ti,
ty bědný národe,
nemáš-li důvod vyší
pro svoje postuláty!
Ó třikrát běda ti,
nesají-li ta práva
tvé děti
už z prsů matek svých,
a nebije-li jimi
krev žhavá
v jich žilách
a nechví-li jimi
jich každý dech
a nezní-li jimi
už ten ton každého slova
a nedýše-li jimi
vždy znova a znova
v jich pole, nivy
ta práce v černých hrudách
a pot ten zoufanlivý!
Ó třikrát běda ti,
když práv svých nenacházíš
už v závodech duchů,
kde pevným krokem svým
jdeš s nimi v soutěži,
a potlesk, jejž slyšíš tam
a jenž platí tobě,
si necháš znít k uchu
co sportsman ješitný!
Jsi tady
a žiješ,
chceš volný jít k předu
tím právem, že zde jsi,
že žiješ a že chceš –
nuž, nač ty pergameny dědů –
jsou světější tvých přirozených práv?
Ta práva z dějin...
to důvod malý...
Ta vyžadují svaly –
a máš-li svaly –
nač třeba práv?
Ba, jeden, pouze jeden
v nich důvod najdem:
Kde že je vzali
otcové naši,
kde podědili?
Však odpověď tu snésti
nemáme síly,
a proto raději se netážeme.
Neb z minulosti
mdlá chabost na nás padá...
Oh, byla velkou našich předků řada –
však žel, tím nejsme my.
V své nicotnosti
my chcem se spodobňovat
s feudaly ku posledku:
již mní, že dědí ducha
vždy s predikátem předků;
tak nemajíce síly
či odvahy stát celí sami sebou
my bychom rádi lehce podědili
s žlutými pergameny
to, čím kdys otcové ti naši byli.
A kdyby přec i cikáni,
těch pariů rod hnědý,
co moderní národ
žít chtěli náhle,
i jim se přiznat musí
též naposledy
to právo žití –
a to by nemohlo přec býti
světější, vyší,
než naše dnešní!
Však nač ta práce?
My máme krátce
své pergameny...
Raději hřmíti
ve prázdných slovech
a snášeti
ciziny despekt
a sami doma
skepticky hleděti
na ty své pergameny...
Čas vyřkne nad námi
své jednou: byli –...
Však nežili jsme darmo:
my uhájili
a zanechali
potomkům bohdá čilejším –
ty nedodržené přísahy
a žluté staré pergameny!