Ó matko Polsko, jak to snění naše
dlívalo vždy jen s úctou při tobě!...
My rovnali tě k jaté Andromaše
neb kamenící hořem Niobě,
tys dívala se Dolorosy okem,
když poklesla pod křížem ztrnulá,
a synova krev horkým, rudým tokem
po dřevě dolů na ni kanula...
Jaks byla velká, když tvých dětí jmena
přibita byla na sloup pranýře,
kdy krev jich po kopytech roznášena
kozáckých koní, v sněhu Sibíře,
kdy na pevnostech oni mřeli v dáli
a sledním slovem, sledním dechnutím
tvé vrahy ještě v posled proklínali
a žehnali ti ještě s pohnutím!
To slýchali jsme s dechem zatajeným
od otců, kterým při tom vlhnul hled,
to každý z nás vždy duchem rozechvělým
z pasionalů poetů tvých čet –
ó Polsko, Polsko, tenkrát tvoje jmeno
– vždy světější než vlastní vlast a zem –
jak modlitba jen bylo vysloveno
a hymnus bolu neslo v zvuku svém!
Dnes, matko Polsko – jak se mění čas! –
tys sňala věnec z trnového kvítí,
utřela moudře slzy z dlouhých řas
a začala jsi opatrně žíti;
tvým dětem věru málo vynesla
ta gloriola mučednická... Co s ní?
Raděj se chopit nějak řemesla –
je škoda času, jenž se hloupě prosní!
Je třeba jakýs cíl v tom žití mít,
jakýsi system na reelní basi –
je pošetilost po žalářích mřít –
jak otci dříve pro blesknavou frasi!
A nač s tou romantikou na tváři
chtít bouřit se jak u nich v obyčeji?
Po parlamentech líp se kramaří,
ne čestně tak – leč za to výhodněji,
ne čestně tak – však kdo dle starých zvyků,
jež svleknou se jak obnošený šat,
dnes bude hledat ve cti romantiku
a v romantice vidět vší cti sklad?
Jen prakticky... Vždyť je to vlastní škoda
dostat se vůbec citů do strží –
čas-li, tu se tak zvaný bratr prodá,
jen když se za něj něco utrží –
Ó matko Polsko, kveteš ve svých synech
a věru, kveteš moudřeji než dřív,
po dávných slzách, utrpení stínech
už není památky – a není div,
tys matrona teď tlustá, plnolící,
bůh odplatil ti tučnou náhradou,
tuk hrozí zarůst i tvá očka skvící,
dvojitý laloch nosíš pod bradou,
a když tu hlavu složíš v plné dlaně
a zadíváš se v minulé své dny:
– ač vzpomeneš-li vůbec ještě na ně –
viď, byl to čas přec hloupý jen... ty sny!
ba, chápu teď, ó matko, jak tvou hlavou
stud prochází, jak polevá tvou líc,
že raděj máchneš rukou svojí pravou
a odplivneš – a nevzpomínáš víc!