Byl by to pohled
s některé hvězdy
v etheru věčném
na naši zemi!
Halena vrstvou
šedého vzduchu
valí a točí se
sploštělá koule
okolo slunce.
Valí a točí se,
na ní se míhají
jak v kaleidoskopu
stříbrné hory,
zelená údolí,
města a pole,
moře a řeky,
skály a lesy
vždy jinak skupeny –
byl by to pohled!
Však vidím, jak náhle
by užas ten člověk,
mnul by si oči
a přec by jen viděl,
jak jakýsi netvor
veliký, hrozný
na zemi leží.
Zátoky moře mu
vnikají v tělo
a vlny příboje
lízají údy.
Jakýsi ježek
s třpytnými ostny
země lán dusí!
Ostny se lesknou
v paprscích slunce
a třepotu hvězd!
Evropo, Evropo,
hleď, jak as děsíš
nějakou duši
naivní, prostou
na kterés hvězdě tam
v modravé výši!
Ta prostá duše
netuší, neví,
žes postavila
k ochraně míru,
pro štěstí národů –
les bajonetů!
Ó jak by jásala
ta prostá duše,
by zrakem vidoucím
zřela a věděla,
jak dál se staráš
o blaho svých dětí!
Ta tisícerá děla,
tvrze a pevnosti
a plné arsenály
granátů, kartáčů,
šrapnelů, bomb –
ta ohromná kasárna,
nabita všudy
jak mraveniště –
a jak dnem nocí
stroje se robí,
pušky se vymýšlí,
děla se lijí –
jak by té duši
neviné, prosté
zraky se zalily
pohnutím asi!...
A přece, Evropo, tys nikdy nebyla
tak bezvládná, chabá, prohnilá, chorá,
jako jsi nyní
v tom hrůzném lesku
smrtících zbraní!
Tys nikdy nebyla tak zralá k pádu,
tak nikdy prokleta a odsouzena
Osudem věčným,
jako jsi nyní v své domnělé výši
a domnělé hrůze!
Toť tvůj plod poslední
ta smrtící ocel,
děl, pušek jícny,
granáty, bomby,
jež tvoji syni pěstí
na tvojí půdě!
Ta půda nesla kdys
ovoce lepší
– oh, je to dávno,
a marno vzpomínat! –
teď svadlá je, shnilá,
neplodná, kletá,
jak krev tvých synů...
Co bude dále?
Hladová Indie
a stamiliony
těch žlutých lidí
s šikmýma očima,
jež znáš jen z pagod
pitvorných, směšných
na svojich skříních –
provalí hráze,
jež tísní je a dusí,
přebrodí řeky,
překročí hory
a špinavou nohu svou
vloží ti na šíji
a zboří tvá města,
paláce, chrámy,
parky a procházky
a nastaví všude
své drobounké chýše
a nadělá všude
pole, jen pole?...
Či chladný Yankee
z Kolumba země
koupí tě za haléř,
najme tě za děvku služebnici,
zmoří tě hladem
a slabou, malátnou
utluče měšci
plnými peněz?...
Či vlastní syni tví,
dozralí, souzení přísným časem,
poslední silou
vrazí ti v hrdlo
a v ňadra svadlá
poslední tvoje plody?...
Či necháš téci
jenom krev jejich
v bratrském vraždění
a budeš vpíjet ji
svadlýma rtoma,
jak čarodějka stará
omladneš, osvěžíš
a budeš zas žíti
a zas koketovat
s dobrem a krásou,
jak kočka s myší?...
Národe můj,
tak nebo onak,
v každé té bouřlivé změně
věřím já v zdravý tvůj kořen!
On vzdoroval ohni,
motykám, toporům –
vzdoroval všemu –
přečká i tohle!
Je-li však shnilý
tou naší vinou,
jak naší vinou
schnou jeho haluze –
nuž, ať nás vyvrátí
ty divé větry,
krb budoucích pánů
ať pozře náš kořen
i kmen i sněti
a naše jmeno
na větru křídlech
ať zaletí v propast
zapomenutí...