Zažloutlé slunce na západu spřádá
tesklivou zář na šedá nebesa,
a smutný přísvit haluzemi padá
na svadlou trávu do lesa;
prochladlým vzduchem listí zkrvavěné
se snětí na zem’ zvolna třepetá,
nad vršky stromu houf se ptáků žene
a v teplo jihu odlétá –
a ze všeho, kam jen tvůj pohled padne,
a ze všeho, co v ucho šelestí,
teď jímáš tóny, barvy, zvuky chladné,
nicoty, zmaru, bolesti.
Vše prchá, pomíjí, vše hasne, schází,
květ, síla, žár i zeleň, zpěv a čas,
na trosky všeho jen se mlha sází
a rubášem je kryje mráz.
Po cestičkách se různé smetí válí –
jak pustne kvetoucí kdys zahrada!
Už jenom na květ aster namodralý
žloutnoucí listí upadá!
Lavičky pusté šedivý mech kryje,
a vítr pod ně listí zahání,
den ke dni klenba snětí světlejší je,
jež za léta je zaclání...
A kde jsou ony páry milující,
jež k večeru zde v létě sedali?
kde jejich láska, řeči ševelící,
kde chvíle, v nichž se líbali? –
Vše pryč, vše zaváto, vše rozneseno,
a ničeho zde z této zašlosti –
jen srdce teskně buší otráveno
na novo starou hloupostí...
Má sousedka teď okno otevřela
a zvlhlým zrakem zírá v krajinu,
kde koule slunce tone zkrvavělá
v záplavě lesklé karmínu.
Líc zažloutlou má, čelo samá vráska,
a čepec s varhánkami bílými,
jest jako opozděná sedmikráska
až k mlhám chladné podzimi.
Je starou pannou. Věrna z duše celé
prý mrtvo lásce z mladistvých je let...
to dávno as... to byly časy stkvělé
a nezkažen as ještě svět...
Uhaslo slunce. Mlha hustá, šedá
se nese jako závoj nad nivou...
má sousedka teď k pianu si sedá
a hraje píseň tesklivou...
Och, vadne mládí, vadnou touhy v nitru
– keř planých růží na čas rozvitý –
a jednou zbývá k podzimnímu jitru
prut z keře holý, trnitý.
l plytkou radosť, blaho, štěstí vrátké
čas neúprosný v dálku odvane –
života léto je tak krátké, krátké,
a dlouhý podzim nastane...
Náš los je smutný. Naše narození
nás zároveň jen na smrť vydává,
a života boj, žaly, utrpení
jsou smutná na ni příprava.
A duše naše trvale zná cítit
jen dojmy toho, co zve ku pláči,
jak úhor, kde se nemůže květ chytit,
a roste jenom bodláčí...
Vše prchá, pomíjí a zadržet se nedá,
jen to, co bolí, náhradou tu je,
a ku konci smrť dostaví se bledá,
a pohádka se skončuje.
A celou moudrosť, jež v ní skryta zraku,
číst můžeš z toho, co zde kolem zříš,
z těch svadlých listů, květů, z letu ptáků –
a zvednout potom hlavu výš.
Vše zelená se, kvete, jen když směje
se na zem’ slunce v žhavých paprscích –
pak chladný vítr všechno odevěje,
a ptáci letí v slunný jih...
Žít, užívat a kvésti bez ustání,
kdy slunce plá a kdy je blankyt čist –
a když tvůj podzim – klesnout bez reptání –
na chladnou zem’ jak svadlý list...