Jak často myslím si na jeden domek známý
v mé dálné dědině, kde v jedné světnici
se sejdou k hovorům tři mladé, svěží dámy,
když mlhy klesnou v ulici.
V fauteuilu u okna vždy Marietta sedí,
jež ebenový vlas a hnědé zraky má,
a Kata proti ní, jež kamsi v prázdno hledí
pohádkovýma očima;
v jich středu Tonička, jíž v zraku roztomilém
dvě čerstvé fialy se marně skrývají...
Ztich kanár na okně, ve vzduchu zasmušilém
lucerny venku blýskají.
A Mary vzpomíná na západy ty skvělé,
na les a procházky, polibků, jahod med,
a myslí, nikdo už že by ji takhle vřele
na světě líbat nedoved...
A Tony vzpomíná na ty dny podjeseně,
na půtky, zábavy, jež kvetly každý den,
a myslí, zlobit tak a bavit spolu deně
že v celém světě já znám jen...
A Kata v chvíli té, ta pranic nemyslívá,
a v chvíli té ví bůh, co as ji zajímá:
na tmu a lucerny se stále oknem dívá
pohádkovýma očima...