Ach, život prchá... co jsme milovali,
nás vzpomínkami plní nudnými,
jak bychom pustým úhorem se brali,
kde tráva klátí klasy planými...
To nebyla láska, to byl boj,
co se tak mezi námi odehrálo:
to tisknutí ruk, ten citů zdroj,
to se vše vlastně mezi sebou rvalo.
Ty polibky, chůze středem niv,
ty vzdechy, muka divé žárlivosti –
ten vítězem bude, kdo schlad dřív –
a já mám, slečno, toho boje dosti.
Kus intimních citů svadl zas,
pomněnek modrých suchý, hnědý vínek,
kus pěkného žití má ten čas –
to vše dnes kladu v herbář upomínek.
A zkušenost hezkou získal jsem
pro příští lásku, příští boj a časy –
jsem vítězem, slečno, vítězem,
a jak to s vámi bude dále asi?
Ta škeble, jež perlu v sobě má,
ať zavře se, ji chrání v přísném střehu,
sic zloupí tu perlu ruka zlá
a škeblí hodí na písčitém břehu.
A stejný los byl by potkal mne,
kdybyste vy tak byla schladla dříve,
ach, je to tak směšné, dojemné,
kus tragedie hloupé, pohnutlivé.
A vzdechy a stony, mukami
vás bude trýznit cit ten osamělou,
vy splatíte, slečno, slzami
útratu za tu vaši válku celou.
Vy tentokrát, sudbě splatíte
poviné daně, slečno, slzy, dluhy,
však jist jsem, že příště v půtce té
to všechno splatí zase někdo druhý...
Tak umoudřelí budem hráti dále
v rekovných posách v jiné plytké hře –
však on už zazní zvonek nenadále
a půjdem dolů... krám se uzavře...