V té psotě žití, uvěř mi,
je přec pár světlých okamžiků...
Muž z pošty stojí za dveřmi
a směle stiská tvoji kliku
a v pokoj balíček ti šine,
kde písmo, obsah neznámy,
však parfum, který z něho line,
ti dává tušit: od dámy.
Krev pobouří se lenivá
a chvějná ruka k nůžkám jede,
co fantasie hýřivá
v momentu deset novel spřede –
tak totiž tomu, jenž zde píše,
se stalo tohle v dnešní den,
balíček, z něhož parfum dýše,
přede mnou leží otevřen.
Červenou pentlí byl on spjat,
v něm krabička se něžná kryla
s drobounkou malbou: dívek řad
proplétá v tanci těla bílá,
a v ní – jen pohled – a vím dosti...
to povím však až k posledu;
dřív malý příběh z minulosti,
jak vybavil se, rozpředu.
Byl máj a stromy ve květu,
to na Nábřeží v parku bylo
(ne podle žvavých poetů,
však v máji se to přihodilo,
tož začínám tak), táhlo k třetí
už na hodinách vodárny,
když stanul jsem tam v tlumu dětí,
mouchami vyhnán z kavárny.
Neb teprv za půl hodiny,
prý o půl čtvrté jistojistě,
ta chlouba svojí rodiny
být měla na řečeném místě,
Marie, pátá srdce mého,
jak jsem ta jména čísloval,
tam u pomníku gotického,
jejž dobrý národ zbudoval.
Sem a tam chodím. Vltava
na jezu hučí zádumčivě,
stříbrných mráčků záplava
se po nebeské nese nivě,
čas jako hlemýžď leze líný,
hm, už se mohlo nalézt snad
tak něco v době elektřiny,
čímž možno lotra popohnat!
Marii pátou, blondýnku,
jsem na trůn povýšil v svém srdci,
když měkou dobrou Aninku
se zdařilo mi s něho svrci,
a dobyl jsem ji při valčíku
a při čtverylce vtipem svým,
nad nímž dvé její nápadníků
vzplanulo hněvem zuřivým.
Nu, slovem, čekám. Vrabců pár
se pere na císaře soše,
květnový odpolední žár
se reflektuje v řeky ploše,
vřeštícím děckem chůva smyká
a civí na mě všetečně –
dík bohům! s věží několika
půl čtvrté bije konečně!
To arci, jak vím z tradice,
nic, ale pranic neznamená,
ba, divil bych se velice,
že v čas by mohla přijít žena –
fatální jest, že v ciferníku
se k čtvrté blíží rafie,
kdo nejeví se na chodníku,
jest moje pátá Marie.
Jsou čtyři; unaven je zrak,
já poháním jej do daleka,
do duše leze černý mrak,
a pyšná žluč se v nitru vzteká –
tak, sedíte si asi doma
snad při počestné zábavě:
Marie pátá, královno má,
to splatíte mi krvavě!...
I zrychlím maně chůzi svou,
však neberu se k domicilu,
kol pomníku jdu elipsou
dál ždaje nedbalou svou vílu –
tu jednou, dvakrát, v moje oči
nějakých zraků padl svit,
maně se člověk po nich točí
a velí nohám: Zastavit.
Ne štíhlá už, jak za jara,
však krasavice v leta síle,
výbojná, plná, bujará
se houpá v kroku roztomile,
šat barvou, střihem sezónový,
pěkného léta pěkný stan –
exemplář český Balzacovy
hrdinky La femme de trente ans.
Elipsou znovu prolet jsem
a zrak můj se jí v oči vpíjí:
výsměšným jaksi pohledem
dvé na mě zírá modrých zmijí,
obličej sám je pěkný oval
a měký plný lahody
a rty, jak by je namaloval,
nu, pěkné dílo přírody.
A po čtvrté a po páté
se potkáváme na své pouti,
vždy oči na mě upjaté,
jak chtěla by mé proniknouti:
líc pálí mě, krev skrání bije,
konečně pravím k neznámé:
„Náš los teď, zdá se, společný je,
nadarmo oba čekáme.“
„Myslíte?“ začla se mi smát
a řadu zoubků ukázala,
a já se jal jí vykládat,
jak mě má milá oklamala –
„Neškodí, jen to dejte v sloky
a brzy,“ dí zas se smíchem.
„Vy znáte mě?“ – „Už valné roky
a ráda čtu vás, pane M...
A za upřímnost upřímnost,“
můj rozpak ukonejšit hledí,
„též čekala jsem.“ „Hanebnost,
vás nechat čekat!“ Slova nedí
až po chvilce: „Nuž, vrátíme se
zas k larům svým a penatům.“
„Z nás každý stejnou sudbu nese –
smím nést tu svou až před váš dům?“
Přikývla. Jdeme Nábřežím,
na kamený most zahýbáme
a mluvíme, a srdcem mým
chví kouzlo mojí známé:
je graciesní v každém kroku,
vtip, ducha, zdá se cit i má,
a lepé zmije v bledém oku
hru s mýma hrají očima.
Je vdaná. Její starý muž
je pedant, suchý soudní rada,
nešťastná od té doby už,
když začla žíti duše mladá,
a žití začla, když už všecko
skončeno bylo, zavřeno,
na ni, když byla ještě děcko,
manželství dali břemeno.
Dnes čekala. A já prý zřel
tam konec jedné kapitoly,
on, přítel její, nepřišel,
však rána ta prý málo bolí,
už delší čas prý chladný býval
a vytáčky měl jalové –
nu, že prý každý lásky příval
už konce mívá takové...
Prý všecko to mi povídá,
že básníkem jsem; možno v krátku
že duch můj prý v tom uhlídá
k románu tuze vhodnou látku.
Jí samé zdá se, její žití
jiného smyslu nemá tu,
než jednou pouze látkou býti
buď k novele či k dramatu.
Stoupáme tichou ulicí
té věčně snící Malé Strany.
Ukáže na dům mlčící,
že pozemské tam její stany,
tam káva čeká nevěrného,
poslední Girondistů hod –
a chci-li snísti porci jeho,
že by jí bylo tuze vhod.
Vejdeme v šerý budoir,
kde těžký její parfum voní,
a meky plný sladký žár
ze všeho chví a dýchá po ní;
odchvěla na malou jen chvíli,
a sám jsem zůstal s vůní tou,
a moji smyslové ji pili
svou žíznivostí vášnivou.
Na stole příbor kávový,
nožíky, lžičky připraveny,
byl porcelán to růžový,
snad z dálné Číny přivezený,
mandarin drobný s parasolem
ve středu šálků, misek stál,
stříbrná řeka tekla kolem
a on v ni vážně pozíral.
I vrátila se zlehounka
a přeměněná k nepoznání,
v županu řásném, bělounká,
jak nadechnutý chvěl se na ní,
nádherný účes kolem hlavy
ji zdobil jako Rusalku,
konvici nesla vřelé kávy
a nalívala do šálků.
Mé básně při tom chválila
a citovala mnohou sloku,
zas prázdný šálek nalila
a něha chvěla v jejím oku –
čas plynul, mluvili jsme mnoho
o žití, lásce, o štěstí,
o šalbách, klamech světa toho
a pravdivosti bolesti...
Je svou prý. Povržení má
pro morálku a soudy světa,
zda náhradu jí někdo dá
za ztracená a mladá leta?
Ať tetky klepny s děsem v tváři
ji odsuzují strašlivě,
však srovná vše, až přijde stáří,
prý s pánem bohem poctivě. –
A tak se náhle rozsmála
a smála se a smála, smála,
a tak se na mě dívala,
až duše zpitě omdlívala,
v dort kousla, kus mi dala zbylý,
já zřel v něm zoubků jejích sled,
dort upad na zem v této chvíli,
a já jí bouřně v náruč vlet...
Vycházím z domu. Teskno mi,
v mé duši trapná můra sídlí,
chvilinky jedné vědomí,
co oči moje v žáru shlídly;
dvě drobné zmije v zraku bledém
výsměšně na mě zírají,
dva krásní rtové studí ledem,
kam polibky mé padají...
Ty zrazená a zabitá
Marie pátá, královno má,
jsem ničema a necita,
máš pravdu, seď jen klidně doma,
buď rodiny své skvostem, pýchou,
až přivine tě na svou hruď
počestný šosák dobrou, tichou –
má holubičko, s bohem buď!...
Lhát nechci. Ještě dvakráte
já ocit se v tom budoiru
a nechal nervy napjaté
rozpálit v divém bílém žáru – –
a vždy zřel zmije v zraku bledém,
jak výsměšně se dívaly,
a cítil, jak rty studí ledem,
kam polibky mé padaly...
To konec byl... Já neměl sil
tam řídit dál krok odhodlaný,
ba stěží jsem se odvážil
jen vkročit v okruh Malé Strany...
i vzpomínka už byla děsná
a já ji hnal vždy z prsou svých –
konečně znal jsem jen jak ze sna
těch zmijí pohled výsměšných...
Nu, v krabičce té leží, hle,
kus dortu, ten je nakousnutý,
a drobných zoubků řady dvé
jsou perfektně v něm vytisknuty,
týž dort, jak tenkrát... tenkrát ležel
na čínském tácu růžovém,
proud stříbrných vod středem běžel
a mandarin se shlížel v něm.
Nic víc... A tak jsem chvíli zřel
na drobounkých těch zoubků sledy
a vzpomněl, jak jsem vyprávěl,
a snědl dort jsem naposledy.
Tam u ní padl tenkrát k zemi
a chvat jej rozšláp horečný...
Dnes jsem jej sněd a uvěřte mi:
ten dort je přímo výtečný...